Potrestaní bohové [CZE]

#23 Strážci času

// Epizoda je dnes delší, takže se načítá tak nějak po částech, když kliknete na "Načíst více stránek..." a měli byste se dostat až do finále kapitoly. ;)

O několik dní později...

Když Loki a Sylvie měli své schopnosti zpět, bylo mnohem snazší se skrývat a přitom nemuset být v zapadlém domě, mimo všechno dění. Před všemi kolem nich mohli mít díky iluzi jinou podobu, jakákoliv se jim právě hodila, přičemž oni dva se viděli stále stejně. Nebylo to až tak závratné krytí, před někým, kdo by dokázal jejich iluze prolomit... věděli, že si musí dávat pozor, že nebezpečí nijak nepominulo, ale i tak nechtěli stále jen utíkat a skrývat se před světem. Snažili se tak zapadnout mezi ostatní, jak nejvíce to šlo.

Loki a Sylvie seděli v parku na lavičce a Loki jí objímal kolem ramen. Sylvie sledovala lidi kolem nich a zamyšleně se usmívala, sledovala maličkosti, jako jak si dvě dobré kamarádky povídají a smějí se, jak starší pár jde ruku v ruce parkem anebo jak si matka hraje se svými dvěma dětmi. „Víš co? Možná to nebyla chyba... každý si zaslouží svobodnou vůli, jestli se rozhodne dobře nebo špatně je na každém... nikdo by neměl nikomu říkat, kým má být!" Pronesla vážně a Loki se nad tím jen tak pousmál, Sylvie se na něj podívala a Loki po krátkém zamyšlení reagoval.

„Je to trochu paradox, než jsem zažil to, jak někdo rozhoduje o mém osudu, byl jsem ten, který chtěl rozhodovat o osudu ostatních..." pokroutil hlavou.

„A víš, co bys chtěl teď?"

Loki se jí zadíval do očí a odhrnul jí pramen vlasů, který ji spadl do tváře, „stále platí to stejné... chci, abys byla v pořádku."

Sylvie se nad tím usmála a políbila ho, „jsem v pořádku, poprvé jsem skutečně v pořádku..." neodolala a objala ho. Loki ji přivinul k sobě do náruče a Sylvie se po krátké chvíli zeptala na otázku, co jí ležela v hlavě, „myslíš, že je to skutečně možné? Že budeme moct být spolu... jen tak... že si to zasloužíme? Zasloužíme si šťastný konec?" Odtáhla se a zadívala se mu do očí.

„Rád bych řekl, že ano..."

„Oba jsme udělali dost zlých věcí..."

„Já vím..."

„Ale udělali jsme i dobré věci... jen nevím, jestli to bude stačit..."

„Občas přemýšlím nad tím, kolik věcí bych udělal jinak... jenže když by se cokoliv stalo jinak, nemusel bych být tam, kde jsem, tady a teď... s tebou..."

„Možná bychom se bez těch špatných věcí nikdy nepotkali..."

„Možná..."

„Ale možná náš ty špatné věci jednou zase rozdělí..." zesmutněla. „Už chápu, proč jsi tehdy nechal Wandu a Strange odejít... chtěl jsi jim dát šanci, i přes ty zlé věci, co udělali... protože, pak bychom mohli jednou dostat šanci i my dva..."

Loki kývl na souhlas a chytil jí za ruku, „ty jsi to jediné, čeho nemusím litovat... nezáleží mi na tom, za jak divných okolností jsme se poznali... jak divné okolností nás spojují... nezáleží mi na tom, kdo nás bude soudit, protože nikdo nešel naší cestou, nikdo nemůže pochopit, to, co se mezi námi děje..."

„A co se mezi námi děje?"

„Všechno..."

Sylvie se pousmála a silně ho objala, „ty jsi moje všechno..."

Později spolu procházeli ulicí plnou lidí, drželi se za ruce a jako by nic kolem nich neexistovalo. Na krátký moment se zastavili před výlohou a Sylvie v odrazu viděla jejich aktuální vzhled, žena s dlouhými hnědými hlasy a muž s krátkými hnědými vlasy po jejím boku.