Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

XXVIV. | Chaluhový mozeček

TRIS

Tris na toho kluka zíral nepochybně mnohem více, než by bylo slušné a vhodné, ale nemohl si pomoct. Pro ostatní polokrevné by to asi takový odvaz nebyl, byli přeci reálnými svědky toho, čím se proslavil, ale on ho znal jen z fantastických vyprávění, zmínek na okraj a fotek v hlavní budově. Připadal si trochu, jako by potkal na ulici svého idola. I když, ne. To nebylo přesné.

Zavolat omylem Percymu Jacksonovi mu připadalo spíše jako převrhnout do klína kávu oživlému Georgovi Washingtonovi.

Vyměnili si s holkama rychlé pohledy a všem třem se v očích lesklo naprosté počáteční zmatení a poplach. 

"Campbellová?" zamračil se Percy nechápavě. Mluvil tlumeně, jako by v místnosti někdo spal a on ho nechtěl probudit. 

Místo dcery Déméter si však slabě odkašlala Paige. "Co to sakra." Neznělo to ani jako otázka, spíše jako konstatování.

Tvář všehoschopného slavného hrdiny Persea Jacksona nabrala výraz tak zmatený, že za ním nemohla být jediná myšlenka. "Co se stalo?"

Tris mu chtěl odpovědět, ale když otevřel pusu, vyšlo mu z ní jen krátké "e" a tím to taky skončilo. 

"Čau Percy," vzchopila se z překvapení Campbellová jako první. "Volali jsme Cheirónovi...?" 

"Počkat, Cheirón vám řekl, že mi máte zavolat?" pokusil se to pobrat a nejistě se usmál.

"Ne," zavrtěli rychle všichni tři hlavou a Percymu úsměv zase z tváře sklouznul. 

"Tohle je asi nějaký omyl. Chtěli jsme zavolat Cheirónovi, ale z nějakého důvodu nás to napojilo na tebe," vysvětlovala Campbellová.

Percy naznačil pohled dozadu za sebe. "Jste se spletli o přesně jeden koňský zadek," zavtipkoval, ale brzy opět zvážněl. "To je divný."

"Věř mi, že bychom ti dali pokoj, kdyby to záleželo na nás," kývla hlavou Paige zachmuřeně.

"Jo, tomu věřím," souhlasil a znělo to dost upjatě. "To máte jedno. Vy jste ti na výpravě, že jo? Poslední proroctví?"

"Jo, to jsme my," potvrdila Campbellová. "Jak o nás víš? Cheirón ti dával zprávu?" V hlase neměla nic, ale její slova v Trisovi zažehla malou jiskřičku naděje. Třeba by to všechno bylo snažší, kdyby jim jejich kentaurský učitel zajistil pomoc od tak silného poloboha. 

"Vůbec ne, od Cheiróna nevím nic," zavrtěl hlavou. "Rachel mi říkala, že zase měla vidění, četla mi ho. Neznělo zrovna dobře, co se to zas děje?"

Jeho naděje zase splaskly. "Eh. Já se děju, očividně" odhodlal se. 

Percy si ho přeměřoval, jako by se snažil si ho někam zařadit, ale na nic nedokázal přijít. "Ty jsi nový, nebo mám paměť zlaté rybky?" zeptal se.

"Zbrusu nový, čerstvý maso pro nestvůry," pokusil se zažertovat, ale vyznělo to prostě jenom hořce. "Ale rád tě poznávám. Tris Jones."

Zkušenějšímu polobohovi se v očích třpytilo pochopení. "Percy Jackson, nápodobně." Na chvíli se odmlčel, zkontroloval něco pod sebou - až teď si všimnul, že na hrudi mu spočívala jakási rozcuchaná blonďatá čupřina kudrnatých vlasů. Annabeth, došlo mu. Jestli spala, začal mu dávat smysl ten tlumený tón, kterým Percy mluvil. "Takže jste už na výpravě?"

"Druhým dnem," upřesnila Campbellová.

"Zatím všechno v pohodě? Můžete teď mluvit v bezpečí?" ujišťoval se.