Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

XIII. | Nico je nesvůj z luku

PAIGE

Zaklepala bronzovým prstem na tmavé dřevo dveří Hádova srubu. Znělo to úplně jinak, než kdyby zaklepala tím normálním, z masa a kostí. Zevnitř se nic neozývalo, což ji nepřekvapovalo. "Di Angelo, to jsem já," houkla.
Chvíli bylo ticho, než uslyšela kroky po podlaze a zachrastění kliky. Nico otevřel s trochu nepřítomným výrazem, černými vlasy rozcuchanými jako vrabčí hnízdo a v pomačkaném černém triku a džínách. Nadzvedl jedno tmavé obočí. "Ahoj, Wilsonová."
Nakoukla přes něj dovnitř do srubu. "Nějaký rozvrkočený, to tam máš vevnitř Solacea nebo co?" rýpla si.
"Sama jsi rozvrkočená, tos měla ve srubu Campbellovou?" oplatil jí to.
Zakřenila se. "Z té maličké výpravy za Trisem jsem ti přivezla lékořici," strčila mu pod nos papírový sáček. Taky si přivezla hromadu barevných smaltovacích prášků a zapalovač s veselým potiskem žirafy se slunečníma brýlema, ale tím ho nezatěžovala. Lékořice byla podstatná.
S Nikem to byla taková jejich soukromá věc. Když spolu na jednom pokoji po bitvě s Gaiou trávili čas v ošetřovně, Will jim jako zdravou sladkost nabídnul lékořici. Oba si ji beznadějně zamilovali. Když se pak Nico vydal do římského tábora, přivezl jí sáček. Od té doby měli nepsanou dohodu, že kdykoliv se jeden z nich octitnul mimo hranice Tábora Polokrevných, bez lékořice by se neměl vracet. Jejich kamarádství bylo vlastně založené na její protéze, jednom velkém tajemství a lékořici.
Nico přivřel oči a slastně vdechl tu vůni. "Bohové, tu vůni bych mohl jíst."
"Podívej se na sebe, ty bys rozhodně neměl být živý jen z vůní," namítla s úsměvem. Pravda ale byla taková, že od bitvy se dal hodně do pořádku. Pořád byl drobný, ale z vychrtlého se stal vcelku normálně štíhlým a dokonce se jí zdálo, že s jarním sluníčkem se trochu opálil.
"V tomto případě neříkej dvakrát." Vytáhl jednoho dlouhého lékořicového hada pro sebe a jednoho jí podal. Zavřel za sebou dveře, vyšel ven a opřel se o zábradlí vyvýšeného zápraží před vstupem. Zívnul si.
Zívla si taky. "Nech toho, byla jsem dneska v Hypnově srubu a bohatě mi to stačilo," odfrkla si.
Nico na ni se zájmem pohlédl. " Co jsi tam dělala?"
Ukousla kousek lékořice. "Vlastně ani nevím, jestli ti to můžu říct, ale... Z Trise prostě ráno vypadlo, že si nic nepamatuje. Nejstarší vzpomínku, kterou má, je na únor tohoto roku. Neví, kdo je jeho otec, kde strávil dětství, jak se ocitnul v tý škole, kde jsme ho našly s Campbellovou, prostě nic."
Di Angelo se zakabonil. "Jako Jason nebo Percy na začátku velkého proroctví," poznamenal.
"Ani nevíš, kolikrát jsme dneska přesně toto slyšeli," ucedila. "A vypadá to na skoro stejně velký průser. Vzali jsme ho za Dustem od Hypna, aby se mu na tu paměť kouknul."
"A?" Pohled upíral přes lešení kolem srubu dovnitř k dění v táboře a zamyšleně žvýkal.
"A nic. Prý nikdy žádné vzpomínky neměl. Nedává to smysl."
"To nedává," souhlasil.
"A pak, v transu, řekl v podstatě to, že přinesl zkázu," pousmála se nevesele.
Nico se na ni podíval. Měl ještě tmavší oči než ona, temné a hořké jako ranní káva insomnika. "Co přesně řekl?"
Povzdechla si. "'Jsem Pandóra.' Nic víc. Pak se probral."
Ukousl si další sousto. "To je divné. Asi to byla jen metafora, během probouzení Gaiy sice ožila spousta dávno mrtvých, ale nikdy neměli jiné tělo. Vypadali stejně jako tehdy. Určitě není tou původní Pandórou. Ale můžu se zkusit ujistit, kdyby v něm byla nějaká část její duše, poznal bych to. Přeci jen, patří mrtvým."
"To mě ani nenapadlo," přiznala.
"Možná vidím mrtvé i tam, kde nejsou," pokrčil rameny.
"Doufejme, že nemáš pravdu. Na ten pithos by se už nemělo hrabat," pokývala hlavou.
"To nemělo," souhlasil.
"Ono kolem Trise je celkově moc divna. Zjevila se mu bohyně kouzel. Celá ta věc s tím, že je synem toho, koho je. A jeho schopnosti a všechno tomu napovídají."
"Jakou má moc?" zajímal se Nico.
"Campbellová se s ním kámoší víc než já, znáš ji. Já moc nevím, ale podle ní je v lese něco jako Percy v moři. Prý má hrozně velkou výdrž v běhu, v lese se orientuje jako nic, má silnou intuici a to určitě není všechno," vyjmenovávala. "Na tom internátním pokoji, kde doteď bydlel, měl luk a toulec šípů. Neví, odkud ho má. A obyčejný luk to nebude, protože říkal, že kdykoliv chtěl zkusit střílet, něco ho od toho odradilo. Chceme to jít za chvíli zkusit. Vlastně proto jsem za tebou šla, zeptat se, jestli bys u toho nechtěl být taky."
"Proč zrovna já?" zeptal se.
"Notak," usmála se, "jsi jediný dítě Velké trojky, které tu teď je. Bude dobré tě u toho mít, nevíme, co to udělá. Pro jistotu."
"Hm, fajn," přikývnul.
"Will tam bude taky," popíchla ho.
Usmál se a zavrtěl hlavou. "Super. Jestli na mě zavoláš, přijdu," souhlasil.
Plácla ho po rameni. "Dík."
Chvíli vedle sebe jen stáli a dožvýkávali lékořicové hady. Nepotřebovali zbytečně tlachat a to na Hádově synovi měla ráda. Před sruby se s míčem proháněly asi devítileté děti, hrály jakousi podivnou hru, ve které po sobě pořvávaly slova "ptakopysk" a "kadit" a pochopit pravidla byl téměř nadlidský - nadpolobožský - úkol. Spolkla poslední kousek lékořicového hada. "Tak zatím, Di Angelo," rozloučila se.
"Zatím," kývnul na ni, když zamířila do původní části srubů hledat zbytek svých kamarádů.