Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

XIV. | Banda puberťáků se mydlí kvůli vlajce

TRIS

Když poprvé viděl Campbellovou s Paige, neměl ponětí, co ho čeká. A když mu ukázaly Tábor polokrevných, vůbec netušil, že si to tu tak rychle zamiluje. Fakt. Když pobyt tady srovnal s tou dobou, co strávil ve škole, bylo to jako celý život chodit po rukou a pak zjistit, že to jde po nohou.
Bylo nezvyklé chodit večer unavený. Myslel si o sobě, že je neunavitelný, neustále se nudil, nesoustředil se, byl jako na pérkách. Tento život, ve kterém pořád musel něco dělat, ho naprosto nadchnul.
Propadnul táborovým oranžovým tričkům. Nechtěl si zničit ta, která si přinesl s sebou (zjistil, že k nim má dost silný citový vztah). To, které měl na sobě teď, mělo na spodním okraji propálenou díru o průměru asi deset centimetrů, což se snažil zamaskovat tím, že si okraj zavázal na uzel. Ve výsledku si s odhaleným břichem připadal jako puberťačky z Afrodítina srubu, takže si ho zase rozvázal. Spodek jeho trička vypadal přežvýkaně a s propálenou dírou navrch.
Páni, lovec žen.
Výuka se v porovnání s normální školou dost lišila. Každý den ráno měli s Cheirónem nebo Athéninými dětmi lekci starořečtiny a jemu dodalo sebevědomí, že jeho dyslexie i dysgrafie měly vlastně celkem rozumný důvod. Ve chvílích nudy po sobě s Campbellovou a Paige pořvávali verše z Homéra a naučil se dost obstojně nadávat. O řecké mytologii se učil, co jen mohl, ačkoliv mu mozek stále úplně nepobíral, že to všechno se vlastně doopravdy stalo a některé mýty mu připadaly jako skutečný bizár - upřímně jej fascinovaly podrobnosti narození Athény nebo nápaditost Dia ve způsobu plození dětí. (Chápal ten základní způsob, ale proměna ve zlatý déšť nebo v labuť? Vážně?) Na druhou stranu vlastně trochu chápal jeho záletnické chování, protože mít za manželku vlastní sestru musela být otrava. Taky psali poznávačky z nestvůr, jejichž seznam neměl konce, a návod na to, jak je zabít - pokud vůbec zabít šly. Jinak se vyučování teorie v táboře moc nedalo, za což byl rád.
Každou chvíli v dálce zahřmelo navzdory krásnému slunečnému počasí - hlavně když někomu z tábora uklouzlo jméno nějakého boha v nedobrém kontextu nebo když jim pan D. nepokrytě spílal.
Jinak se hlavně učili všechno, co by jim mohlo pomoct při zabíjení nestvůr nebo při výpravách, které prý polokrevní čas od času museli podnikat. Pomalu opadávalo pozdvižení okolo jeho matky a Trisovi připadalo, že před tím naopak všichni začali zavírat oči. Nevěděl, jestli to tak je lepší nebo horší, ale uvítal, když mu nikdo nepřipomínal, že se namočil do pořádné kaše. Byl zvědavý a zjišťoval o Artemis všechno, co mohl (kdo by taky nestál o drby o své mámě). Ukázalo mu to však až překvapivě mnoho hlavně o něm samotném.
Neznamenalo to jenom to, že uměl dobře střílet z luku, běhat a orientovat se v lese. Spoléhal se na své smysly mnohem více než ostatní táborníci. Byl intuitivní. Učil se číst ve stopách. A hlavně zjistil, že mu nesmírně vyhovuje týmová práce. Všechno, co dělal ve skupině, ho víc bavilo - a taky mu to líp šlo.
Postupem času poznával stále více a více lidí z tábora, ale stejně nejradši čas trávil s Paige a Campbellovou. Vlastně ani pořádně nevěděl, čím si to zasloužil, ale byl za to přátelství, které mu nabídly, vděčný. V té změti nových tváří pro něj byly záchranným kolem a nikdy ho neposlaly do háje. Znal je krátce, ale měl je moc rád. Občas uvažoval, co mezi nimi je: tvořily tak nerozlučnou dvojku, že si občas připadal jako křen.
Několikrát se v zápasech utkal s Paige - vždycky ho odrovnala (a to ho ani nikdy nepraštila bronzovou rukou, jinak by asi umřel), každý den postupoval lekce lukostřelby s Kaylou a Cheirónem, hrál basketbal, volejbal a všemožné míčové hry, běhával daleko mimo trasu s lesními nymfami a nechával se od Campbellové škádlit, že neví, jestli ony balí jej nebo on je. Měl divoké sny plné vlků, lučištnic a zvěře, ale byly příliš zmatené na to, aby jim dokázal porozumět. Když usínal, pronásledovaly jej věci, na které se jaksi "pozapomnělo" - na to, že mu hned na začátku byl zapovězen vstup do Tábora Polokrevných a dál mohl jen na výslovný souhlas Campbellové, na návštěvu Hekaté ještě v té restauraci, kde pracoval a na její slova, na to, že nikdo Cheirónovi neřekl, co umí jeho luk, na to, co zjistil v Hypnově srubu. Když na to myslel, bylo mu mizerně, a tak na to radši nemyslel.
A pak tu byla ta věc s Connorem Stollem. Ten husarský kousek, který Tris předvedl hned první den a Stoll se chytil do vlastní pasti, znamenalo vyhlášení malé soukromé války mezi vedoucím Hermova srubu a jediným obyvatelem toho Artemidina. Kromě přemítání o svém vlastním osudu tak Trise zaměstnalo něco mnohem aktuálnějšího: udržení si vlastní hrdosti.
Ne že by se s Connorem začali nenávidět, naopak, Tris zjistil, že si Hermova syna s křivým rozpustilým úšklebkem svým zvláštním způsobem oblíbil a věřil, že je to oboustranné, v naschválových bitvách však ani jeden z nich nehodlal ustoupit.
Stoll začal zlehka. Nejprve se v jeho spacím triku objevila tarantule a kousla jej do boku (těžko říct, jestli byl překvapenější Tris nebo ona). Uvěznil ji pod sklenicí a vyrazil na ošetřovnu, kde mu Will kousnutí přelepil náplastí s vesele barevnými dinosaury a vpíchnul mu pod kůži protijed - prý pro jistotu. Když o tom řekl holkám, Campbellová se mohla starostí zbáznit, ale Paige zajímala spíše jeho nová osminohá kamarádka. Byla velká a tlustá, černá, roztomile huňatá a na nohách měla červené pruhy. Zamilovali si ji, a tak Paige z jednoho velkého průhledného plastového boxu vysypala všechny součástky, které v něm schraňovala, a udělali z něj pětihvězdičkový pavoučí pelíšek v Artemidině srubu.
Když pak Connora přistihl v chlapecké umývárně ve sprše, rozhodl se, že takovou příležitost nemůže nechat být jen tak, zhasnul mu všechna světla a oblečení odnesl na plácek před sruby. Za trapnou chvilku jen v ručníku před celým táborem se mu Stoll odvděčil stejně, ale navíc mu vypnul vodu, takže Tris podstoupil stejně potupnou výpravu ještě navrch pod vrstvou mýdla.
A pak už to jelo. Ukázalo se, že Paige je v této věci naprosto ďábelským spojencem. Connorovu postel zamořily drobounké mechanické štěnice. Tris si vzápětí čistil zuby zubním kartáčkem vymáchaným v chilli a neměl daleko k chrlení ohně. Connorův meč byl vyměněn za téměř totožný, který se však zlomil vejpůj při prvním úderu. Tris napálil do fólie pečlivě napjaté mezi futry dveří jeho srubu. V pokoji se mu zjevila velmi podezřele vypadající čokoládová tyčinka. Nastražil mu do nepořádku pod postelí cvrčka ve sklenici, který celou noc zoufale vábil samičky. I přes to všechno se mu však zdálo, jako by se nad jeho hlavou stahovala mračna a každý den byl temnějším. Srdce jako by mu čím dál krutěji svírala zlá předtucha.
Když se pak oba objevili v ošetřovně - Tris osypaný divnou vyrážkou a Connor s kapesníkem u nosu, z něhož mu crčela krev - chvíli se na sebe šklebili, než Tris konečně zavrtěl hlavou. "Nenecháme toho, kámo? S takovou se za chvíli zamordujeme navzájem," navrhnul.
Connor si ho prohlížel bystrýma pronikavýma modrýma očima. "Vzdáváš se?"
"Tak jsem to úplně nemyslel," zakřenil se, ale pak zvážněl. "Koukej, zrovna tobě to neříkám úplně rád, ale mám pocit, že se chystá něco zlýho. Mám divný sny. Občas mrazivý, strašně nepříjemný pocit. Něco je na spadnutí. Nevím co, ale rád bych tomu čelil naplno. Možná si tady tohle všechno," ukázal na jeho nos a na svou vyrážku "nebudu moct dovolit."
Čekal, že se mu Hermův syn vysměje, ale jeho normálně uličnicky jiskřící pohled potemněl. "Jaký máš sny?"
Zavrtěl hlavou. "Nerozumím jim. Nejsou zřetelné, ale vždycky mě v nich někdo chce zabít. Něco... víc než jen nestvůry." Připadalo mu divné, že se takto otevírá zrovna Stollovi, když o tom jeho nejlepší kamarádky neví. "Jednou se mi zdálo, že jsem se probudil a postel jsem měl kousek u hlavy probodnutou šípem. Pak jsem se probudil doopravdy. Celkem maras."
Connor si jej s vážným výrazem prohlížel. "Myslíš, že po tobě jde tvoje, hm, mamča?" zeptal se tiše.
Nevesele se ušklíbnul. "Podle toho, co mi každej říká, by to dávalo smysl."
"A co ti každej říká?" vyzvídal opatrně.
Povzdechnul si. "Cheirón si myslí, že sice je moc divné, že se k takové chybě jako zplození syna vůbec přihlásila, ale že se mě dost možná bude snažit odstranit. Buď ona, nebo její bratr, nebo ostatní bohové. Neměl bych existovat." Chtěl pokračovat, ale v krku se mu zadrhl knedlík a nedokázal nic dodat.
Connor Stoll dlouho neříkal nic, jen mírně pokýval hlavou. "To s tvou mamčou je celkem síla. A možná ti to tak nepřipadá, ale lidi jsou z tebe na nervy. Potřetí v dost krátký době nikdo o božský aférky nestojí."
Napadlo ho, že výraz "božské aférky" je dost mírný na to, co se tu nejspíš dělo. Nikdo mu o tom pořádně nevyprávěl, spíše se tomu všichni vyhýbali, a nepřipadalo mu vhodné ptát se na to ani teď - ale pochopil dost na to, aby věděl, že ho považují za posla dalšího průseru a že není o co stát. "Hm," utrousil.
Connor popotáhnul krev, kterou se mu nejspíš znovu začal plnit nos. "Tak fajn," přikývl. "Snaž se přežít nejdřív bohy a nestvůry. A až to přežiješ, máš co dělat se mnou," zazubil se.
Tris ho ťuknul pěstí do ramene. "Tak dík. Pokračování někdy příště."
"To si piš," ujistil ho Hermův syn.