Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

XI. | Lehká depka z dost špatné matky

PAIGE

Opírala se o futra dveří Hermova srubu a nakukovala na Trise uvnitř. Se strojovými, nejistými pohyby sebral svůj batoh, luk a toulec a vykročil ven. Oči upíral prázdně před sebe a málem do ní vrazil.
"Hej, hej, kámo, já ti to radši vezmu. Jsi dost mimo," prohlásila nesmlouvavě a všechno, co nesl, mu postupně odebrala. Batoh si hodila na jedno rameno, toulec se šípy svírala v umělé ruce a luk v té normální. Nemohla si pomoci a neustále jej potězkávala, odolávala pokušení napnout mu povolenou tětivu a zkusit, co umí. Čím déle jej hodnotila, tím dokonalejším se zdál být; perfektně vyvážený, na ni příliš lehký, ale pro Trise svou váhou nejspíš dokonalý. Byl to ten typ zbraně, kterým jejich vlastníci říkají "kočičko" a nenechávají je v jiném než perfektním stavu.
Znepokojeně se ohlédla na Campbellovou, která bezradně rozhodila rukama.
"Trisi, seš tady s náma?" zeptala se ho jemně, když Paige ustoupila stranou, aby mohl projít dveřma.
Zvedl hlavu, podíval se na ni a omluvně se usmál. "Asi moc ne, promiň," hlesnul.
Campbellová k němu natáhla ruku a krátce povzbudivě mu sevřela předloktí. "Nějak se to vysvětlí. Ráno moudřejší večera."
Tris neodpověděl, zarazil ruce do kapes a loudavým krokem zamířil k Artemidinu srubu. Obě ho následovaly a za jeho zády si vyměnily starostlivý pohled.
"Když tam budu sám, aspoň se nebudu muset bát, že mi někdo v noci zmaluje ksicht zubní pastou," utrousil. "Celý barák pro sebe. Asi se podělám štěstím. Ale nevím, jestli se mi tam vůbec vlezou všechny mý věci, mám toho s sebou fakt hromady."
Zarážel ji ten trpký tón, jakým hnědovlásek mluvil. Chápala ho. Ona sama měla ze skutečnosti, že se Artemis přihlásila ke svému synovi, strach. "Ty jsi ale veselá kopa," utrousila a její hlas zněl zvláštně ploše. "Koukej, nemusíš vtipkovat, když na to nemáš náladu."
Otevřel dveře stříbrného srubu, rozhlédl se okolo po interiéru a vypadal, že do něčeho chce kopnout. "Teď je ta nejlepší chvíle na vtipkování, ne? Pojďme se trochu zasmát, když už si i bohové dělají srandu!" rozhodil rukama. "Bohové, o kterých jsem - zatraceně - včera ráno ani nevěděl, že existujou, kdyby se mě něco nepokusilo zabít!"
Paige jej pozorovala. Stříbrné oči měl plné strachu a hněvu, rozčileně těkal pohledem po zdech kolem sebe, nakonec se svalil na jednu z postelí a mnul si spánky. "Sakra," zaklel. "Co teď jako bude? Čeká mě doživotní kariéra přepisování učebnic a encyklopedií, protože ups, věčná panna už není věčnou pannou, existuju já?"
"Trisi," napomenula ho tiše. "Není dobrý nápad si takto brát bohy do huby. Nechceš být v ještě větším loji, věř mi, fakt ne. A nikdy nevíš, co všechno slyší."
Zabodnul do ní pohled a chvíli na ni zíral. Oplácela mu to. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak ji naprázdno zavřel a sklopil hlavu. Zvednul se a převzal si od ní své věci, které mu podala. Nehledal jim žádné místo, pohodil je k posteli a rozpačitě je pozoroval.
"Co má tohle všechno vůbec znamenat?" vydechl.
Campbellová přešlápla. "Je pozdě večer," připomněla. "Ráno se to bude řešit s čistou hlavou. Teď takto ve třech nic nevymyslíme."
"Campbellová ma pravdu," souhlasila Paige. "Teď to necháme koňovi. Ale podívej, kdyby se cokoliv začalo dít, tak, no..." Podívala se na svou kamarádku, která ji pátravě sledovala, a nadzvedla koutek v úsměvu. "Jsme na tvý straně, kdyby ses potřeboval prát."
Campbellová s rozhodným výrazem přikývla. "Paige má pravdu. Asi teď kvůli tobě začne mezi bohy mela, ale sám v tom nebudeš."
Slabě se pousmál. "Dík, holky," vydechnul.
Krátkovlasá dcera Déméter přikývla. "Chceš o něčem mluvit? Abys přišel na jiné myšlenky?" vybídla ho jemně.
Zavrtěl hlavou. "Já... potřebuju být sám. Je toho na mě hrozně moc. Promiň," odvrátil pohled.
Campbellová ho objala. Paige odolávala pokušení se uculit, když Tris v tomto nečekaném gestu na okamžik ztuhl a až po chvíli se uvolnil a objetí jí opětoval. V dívčině náruči téměř roztál - ostatně jako každý, koho kdy objala.
Vteřiny se vlekly. "Měly bychom jít, než nás sežerou táborové harpyje," připomněla Paige tiše. Hnědovláska se odtáhla a přikývla.
Dívaly se na Trise, který ve svém nahrbeném postoji se zoufalým výrazem vypadal jako hromádka neštěstí.
"Dobrou noc," usmála se na něj Campbellová povzbudivě.
Paige pokývala hlavou. "Zkus kašlat na to, co se dneska stalo, potřebuješ hlavně spát. Zítra bude času dost. Za nic nemůžeš, mysli na to," podotkla vážně.
Podíval se jí do oči. "Já... pokusím se," nadzvednul koutek úst.
Rozloučily se a vyšly z Artemidina srubu ven. Jejich podrážky měkce dopadaly na trávu. Byla jasná a krásná hvězdná noc.
"To se dějou věci, co?" broukla a prsty si bezmyšlenkovitě přejížděla po krátkém strništi vyholené části hlavy.
Campbellová si objala paže a schoulila se do mikiny. "To teda," hlesla.
Pátravě si jí přihlížela. "Je ti zima, zahradnice?" zeptala se.
"Přežiju to, kovářko," ušklíbla se.
Paige se zavrtěla ve své bundě, než se rozhodla si ji rozepnout. Stáhla si ji z paží a obětovala ji ve prospěch kamarádky. Ramena jí klesla pod její vahou. "Hm, asi mám v kapsách nějaké blbiny," zauvažovala nad příčinou toho, proč bunda váží mnohem víc, než by měla. Šroubovák, vzpomněla si. A tři typy francouzských klíčů. Hrst matic a možná nějaké šroubky, usoudila.
Ovanul ji chladný vzduch. "Teď zas bude zima tobě," namítla Campbellová. Paigina bunda jí byla velká, sahala jí nad kolena, dlaně se jí ztrácely v rukávech, ale zachumlaná až po nos vypadala spokojeně.
Mávla rukou. "Třeba táta nějaký ohýnek obětuje," zakřenila se. Kecy. Ale chlad jí nevadil. Cítila se dobře.
S Campbellovou po boku ani nešlo cítit se jinak než dobře.
"Mám strach," hlesla hnědovláska a nočním šerem ztemnělýma mechově zelenýma očima pozorovala její tvář.
"O něj nebo z toho, co bude?" zeptala se chmurně.
"Z obojího," prohlásila vážně. "Je to nefér. První den a hned..." zajíkla se.
"Jako by se už dlouho nic nedělo," souhlasila jízlivě. "Stejně nic nemůžeme dělat. Čekat." Sklopila pohled a špičkou sešlapané běžecké boty ryla do země.
"Čekat," zopakovala po ní její kamarádka tiše.
Byla moc pěkná noc na to, aby nad nimi visel tak těžký mrak starostí.
"Pošlu mu Kariho," rozhodla se po chvíli.
Campbellová k ní udiveně zvedla pohled. "Fakt?"
Prohrabovala si dlouhé prameny nepoddajných černých vlasů, nechávala je motat mezi kovové součástky protézy a postupně je uvolňovala. "Myslím, že to fakt potřebuje. Kariho zná a bude se cítit víc v bezpečí. A alespoň tam s ním někdo bude," vysvětlovala. Představa toho, že bude znovu usínat bez žluté mechanické ještěrky stulené na jejím těle, se jí vůbec nelíbila, ale věřila, že její nový kamarád to uvítá.
Hnědovláska ji pozorovala s pohledem přetékajícím vděčností. "Jsi zlatíčko, Paige."
"Ty taky." Špičkou běžecké boty odkopla kamínek. "Měly bychom jít spát, když už jsme to takto tvrdily Trisovi."
"Máš pravdu," souhlasila Campbellová. Ruka jí vylétla k zipu u krku. "Chceš tu bundu vrátit ještě teď?"
Zavrtěla hlavou. "Ráno mi ji dáš, neřeš to."
Přikývla. "Dobrou noc, superženo," zašeptala.
"Dobrou, kytko."
Rozešly se ke svým srubům. Paige chvíli pozorovala, jak odchází. Se střapatě ostříhanou hlavou, úplně ztracená v obrovské bundě, byla... kouzelná.
Zarazila ruce hlouběji do kapes mikiny a vyšla svou cestou.
Byla krásná noc.