Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

I. | Pavoučci a divná ženská

TRIS

Byl to jeden z prvních testů, u kterých měl aspoň trochu páru o tom, co se po něm chce. Sehnal si od spolužáků zápisky, vážně se naučil a pamatoval si zhruba polovinu. Jako normální student.
Řeknete si, to není žádné vítězství. Taky zvládnete vyplnit půlku testu. Jenže on měl trochu závažnější problém s pamětí. Kalendář ukazoval dvacátého dubna. On si jasně vybavoval události nejdříve z února. Vše, co se dělo předtím, bylo rozmazané, neurčité a podivné jako nějaký šílený sen. A pak se z něj najednou probral.
Bydlel na internátu střední školy ve Warrenu. Zabral si horní patro poschoďové postele nejblíž u okna - jedné z šesti volných. Jo, vážně - ten pokoj byl pro šest lidí a on ho měl celý sám pro sebe. To hovořilo dost o oblíbenosti školy. Nebo, ještě hůř, o jeho oblíbenosti. Nedokázal si ostře vybavit, jak ho vrstevníci brali dřív. Třeba byl super trapný, miloval matematiku, vyhrával logické soutěže, mumlal si sám pro sebe a vyhýbal se kontaktu s ostatními. Pak by ho ten prázdný pokoj moc nepřekvapil. Přesto však měl pocit, že byl prostě v pohodě. Normální, tuctový kluk.
Na pokoji s ním bydlel jenom plyšový jelen, asi tisíc pavoučků, všem říkal Louis (původně byl Louis jenom jeden, než začal motat ten podezřele vypadající kokon) a hlavně vlastnil jeden pořádný úlet - skládací sportovní luk a sadu stříbrných šípů s bronzovými hroty. Nikdy nezkoušel střílet.
Žádné sešity. Žádné zápisky. Ani učebnice, za co sakra utratil prachy na začátku školního roku?
Zvládnul si půjčit školní notebook, vyžebrat hromadu prezentací z PowerPointu, špatně ofocených sešitů ochotnějších spolužáků a byl na sebe jednoduše hrdý.
Přizpůsobil se a jeho život zajel do běžného stereotypu. Jeho spolužáci ho znali, jako by nastoupil spolu s nimi, zdravili ho na chodbách a řešili s ním školní záležitosti. Naučil se jejich jména, naučil se rozvrh, poznal své učitele a všechno bylo fajn.
Přese všechno neřešil víc, než musel. Moc mu nezáleželo na tom, co se dělo před únorem, maximálně občas trochu sondoval. Když to téma nadhodil před několika kluky, nejistě se po sobě podívali.
"Hele, já ti nevím, kámo," pokrčil rameny jeden z nich. "Moc jsme si tě nevšímali." Tu samou odpověď dostával i od ostatních. Učitele si vedli jeho docházku a prospěch (nic moc) od začátku školního roku. Musel na tu školu chodit už delší dobu. To mu stačilo a z nějakého důvodu ho to neznepokojovalo.
Ačkoliv... nemělo by ho to znepokojovat aspoň trochu? Občas ho ten červíček pochybností hlodal, ale ne dost na to, aby se začal zajímat.
Teď spokojeně vyplňoval prázdná políčka (nakreslete a popište cyklus života medúzy se všemi vývojovými fázemi) a z pouzdra na něj osmi očky koukal jeden z malých Louisů. Ty malé potvory byly prostě všude, připadaly mu však moc roztomilé na to, aby je zabíjel.
"Za minutku odložíme propisky, ano, drahoušci?" promluvila do ticha těsně vedle něj paní Richardsová, jejich učitelka přírodních věd. Tris sebou prudce cuknul. Vůbec nezaznamenal, že mu zvědavě nakukuje přes rameno. Teď natáhla ruku s dlouhým černě nalakovaným nehtem a nechala si Louise nalézt na prst. Nechápal, jak si ho mohla všimnout.
"Moc rozkošné," usmívala se na osminohého tvorečka. Tris se musel pousmát taky. Měl paní Richardsovou docela rád.
Byla mladá - odhadoval jí tak třicet maximálně, stylem oblékání se však zasekla někdy v zlatém věku hippies. Nelíčila se, husté divoké kudrnaté vlasy si nijak nestahovala. Nosila přiléhavá tílka s hlubokým výstřihem a dlouhé vzorované či batikované kytlice, jejichž lem táhla po zemi. Snad nikdy nikdo neviděl její nohy.
Měla obrovskou zálibu ve všech tvorech, které ostatní běžně nesnášeli, a dokázala o nich mluvit s fanatickým leskem v očích.
Soudil, že někdy musel v její hodině něco provést. Očividně na něj měla pifku, neustále si ho hlídala pohledem a zkusmo ho vyvolávala, zda dává pozor. Občas si připadal jako zlodějíček, co se jí pokusil vybílit kabelku. Za ty zajímavé hodiny jí to však byl schopen odpustit.
"Propisky odložit, zadní řady vysbírají a nepomíchají skupiny A a B," utnula jejich snahu. Tris čekal, že mu Louise zase vrátí na stůl, ale ona si ho... dala do vlasů?
Ne, určitě ne. Kravina.
Ale zatraceně to tak vypadalo. Pobaveně se ušklíbl. Měl divokou fantazii.
"Copak tě tak pobavilo, drahoušku?" zeptala se ho medově a přimhouřila tmavé oči.
"Nic, paní učitelko," sklonil hlavu. Chvíli ho propalovala pohledem, potom se prudce, jako by ji někdo píchnul jehlou, podívala nahoru ke zdi, kde byla mezi stropem a vestavěnou skříní asi deseticentimetrová mezera. Vzhlédl taky, dostatečně včas, aby viděl, jak do temné škvíry zajelo cosi zářivě žlutého. Učitelka vydala podivný zvuk, který si vyložil jako povzdech, ačkoliv zněl spíše jako zasyčení. Když se na něj podívala zpátky, rychle zabodl pohled do desky lavice.
Věděl, že ho sleduje, jako by to žluté cosi bylo dynamit. Který tam nastražil on.