Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

VI. | Prohlídka pár šílených baráků

TRIS

Sledoval vozataje, jak svým čtyřnohým obrům nasadil jen jednoduché provazové ohlávky a s vodítkem v každé ruce je vedl do stájí. Napadlo ho, že snad ještě neviděl pyšnějšího člověka.
"Butch o sobě může říkat, že není mocný, jak chce, ale když má ty dva koně u sebe, tak bych se mnohem radši postavila Percymu než jemu," zamumlala Paige.
Trochu zpozorněl, když zmínila jméno, které neznal. "Kdo je Percy?" zeptal se.
"Percy Jackson," vložila se do toho Campbellová. "V našem kouzelném světě je prostě už tak trochu legenda. Je to syn Poseidóna, jednoho ze tří nejmocnějších bohů. Není to tak dávno, co se tu děly fakt zlý věci. Percy a jeho kamarádi toho spoustu zachránili. Dokázali fakt šílený kousky," zavrtěla hlavou s lehkým úsměvem na rtech.
"Zlý věci," zopakoval dutě. "Sakra, proč mi to zní, jako by ten Percy zachránil celý svět?" ušklíbl se.
Campbellová pokrčila rameny. "Protože ono to tak vlastně je. Když povstali prastaří nepřátelé našich bohů, on... je fakt mocný polobůh, tak se činil, jak jen mohl, aby bohům pomohl zvítězit. Podařilo se."
"Aha," hlesl. "Koukám, že jsem to tu prošvihnul, když se tu děly velké věci," zkonstatoval.
"Buď rád," pousmála se na něj Paige a bezmyšlenkovitě se zatahala za rukavici.
"A on... je někde tady?" rozhlédl se. Vážně rád by viděl chlápka, zachránce světa. Zatím si ho představoval jako někoho mezi Tonym Starkem, Harrym Potterem a Brucem Willisem.
"Není," zavrtěla hlavou Campbellová. "Nastoupil se svou holkou na vysokou. Poprvý od svých dvanácti si užívá normální život. Občas se tu ukážou."
Vydal těžko identifikovatelný přidušený zvuk. "Kolik že mu je let?"
Campbellová tázavě pohlédla na Paige, která pokrčila rameny. "Kdy on má vlastně narozky, někdy v srpnu, ne? Mám ten pocit. Mělo by mu být sedmnáct."
Jo. Takže zatímco Percy Jackson, kluk v jeho věku, zachraňoval svět, Tris dělal... ani nevěděl co.
Hnědovláska ho plácla po zádech, aby ho povzbudila. "Pojď, tragéde. My ostatní většinou nejsme takové hvězdy jako on. Musíme ti toho tady ještě hodně ukázat," zazubila se.
Do žil jako by se mu vlila nová energie. Nevolnost z rychlé jízdy vzduchem na pevné zemi poměrně rychle opadala a teprve teď si uvědomil, jak hrozně je zvědavý. "Jo, to zní jako dobrý nápad."
Paige přikývla, sundala si svou těžkou bundu, přehodila si ji přes předloktí a rozepnula si šedivou mikinu pod ní. Všiml si, že měla docela na holku docela neobvyklé tričko - černé se sepraným hnědým potiskem s motivy ozubených kol, pístů, drátů a páček a zašedle bílým nápisem 'steampunk morons'. Ona ale byla tak nějak celá neobvyklá holka. Už jen tím, že byla vysoká skoro jako on.
S Campbellovou ji napodobili a bundy si sundali taky. Bylo tu o hodně tepleji než ve Warrenu; zatímco tam bylo jaro chladné a lezavé, tady hřejivé paprsky nakukovaly do všech temných koutů.
Campbellová zamířila po sešlapané cestičce dolů ke dvěma budovám, ze kterých se ozývalo řinčení kovu o kov. "Koukej. Napravo jsou jahodová pole. To je taky to jediné, co smrtelníci skrze mlhu vidí, když se podívají dolů do údolí. Pěstujeme je, aby se pokryly náklady tábora. Aspoň zčásti," dodala. "Nikdy do nich nelez, nešlapej po nich a netrhej je, jinak ti ředitel tábora utrhne hlavu," oznámila vesele.
"Nalevo je, to asi poznáš, les. Neměl bys tam chodit sám, občas se tam skrývají divné věci. Občas i nestvůry, na procvičení."
"Na procvičení?" zopakoval. "Netvrdily jste mi náhodou, jak je to tu bezpečný?"
"To je sice pravda, ale máš se tu naučit bojovat. Proti nestvůrám. Věčně do slaměných figur píchat kopím nemůžeš, to ti k ničemu nebude," poučila ho Paige.
"To je fakt," uznal. "Bude vzrůšo," zamumlal polohlasem.
Cestička je zavedla na mezi dvě budovy. "Tohle je zbrojírna," ukázala Campbellová prstem na tu menší z nich. "Je plná zbraní, kterýma lze skolit nestvůru. Ty asi žádnou odsud potřebovat nebudeš, ale uvidíme," ukázala bradou na luk a toulec, které měl přes rameno. Úplně na ně zapomněl.
"Nalevo je kovárna," pokračovala. "Tam si vyrábíme vlastní zbraně. Teda," opravila se, když na ni Paige zvedla obočí, "Héfaistovy děti nám vyrábí nové zbraně."
"A všechno ostatní, co je kovové," doplnila ji černovláska. "Jo, tady je náš ráj," usmála se spokojeně.
Její paže a ramena vypadaly tak vypracovaně, že ho představa toho, jak mlátí kladivem do rožhaveného železa nijak nepřekvapovala. Dostat od ní do zubů by skutečně nechtěl.
Krátce kývl na srozuměnou. Pak ukázal prstem na kruhovou stavbu, která působila doopravdy starořecky. "Támhle je co?"
"Půjdeme kolem toho. Aréna. Pojď," pobídla ho Campbellová dál.
Když k ní sešli dolů, zalezli do nejbližšího z několika vstupů. Uvnitř uviděl několik náctiletých táborníků. Dva spolu šermovali tak razantně, až měl podezření, zda se nechtějí zabít doopravdy. Jiní zas vráželi kopí do těl slaměných figurín nebo si prostě jen brousili čepele.
Někteří z nich se na něj podívali a divoce se zašklebili. Vypadali jako nebezpečná parta.
"Arésovci," pošeptala mu. "Děti boha války. Nikdo jiný tu nechodí tak brzo. Ostatní ještě vyspávají. Budíček je až za čtvrt hodiny, v půl osmé," dodala tiše. "Tady cvičíme boj," dodala už hlasitěji. "Šerm. Lukostřelba. Kopí. Střelnice. Já to třeba umím hlavně se srpem. Stačí si vybrat."
Srdce se mu podivně rozbušilo, když uviděl luky seřazené v lukostřelecké části. Ten pohled na seřazené a utříděné elegantní zbraně mu připadal... rajcovní.
Radši o tom pomlčel.
Vypadli z arény a po ušlapané cestičce v krásně neupravené trávě zamířili k podivnému shluku barevných nesourodých budov postavených do písmeme Omega. Uprostřed planul velký táborák.
"Tak," oznámila mu Campbellová slavnostně, "tohle jsou naše sruby. Jsme do nich rozdělení podle našich božských rodičů. Nejspíš tě dneska určí. Uvidíš, kdo jsou tví sourozenci," zazubila se.
"Určí?" zajímal se.
"To jako že se k tobě přihlásí tvůj božský rodič," prohlásila.
"Jo. Mělo by k tomu dojít nejpozději u večerního táborového ohně. Kolik ti je let, sedmnáct? Bohové přísahali, že se ke svým dětem přihlásí nejpozději ve třinácti," doplnila podmračeně Paige.
"Je mi šestnáct," opravil ji. Z nějakého důvodu to věděl jistě. "A proč zrovna ve třinácti?"
Slovo si opět převzala Campbellová. "Protože čím jsi starší, tím víc jsi cítit jako polobůh. Tím líp voníš nestvůrám jako výživná sváča. Ve třinácti máš jistotu, že o tobě ví, a měl by ses pěkně rychle dostat do tábora, pokud v něm ještě nejseš. Ale ty..." Odmlčela se, jako by mu chtěla ještě něco říct a pečlivě volila slova, potom však zavrtěla hlavou. "Bude to v pohodě. Určitě se to nějak vysvětlí." Ne, přesvědčivá vážně nebyla.
Nadechl se k další otázce, ale Paige ho zarazila nesmlouvavým pohledem. Očividně nechtěly mluvit o něčem, o čem toho moc neví. "Tak ti ukážeme sruby. Je to celkem podívaná, to mi věř," ušklíbla se.
Musel souhlasit. Sruby dohromady tvořily asi nejpodivnější shluk budov v celém New Yorku. Hrály všemi barvami, každý působil jinak. Ven se začínali trousit zívající obyvatelé. Viděl malé, asi osmileté děti, středoškoláky i lidi starší než on. Někteří si jich nevšímali, ti, co jejich trojici zaregistrovali, jim vesele zamávali. Působili přátelsky a jeho dvě nové kamarádky tu očividně byly poměrně oblíbené.
"Hodně táborníků tu jezdí jen na léto, to tu potom bývá mnohem víc rušno. Ale někteří lákají nestvůry tak moc, že by to pro ně tam venku nebylo bezpečné. Nebo se prostě-" hlas se jí podivně zadrhl, "nebo se nemají ve světě smrtelníků kam vrátit." Vypadala, že by se rozbrečela, kdyby musela pokračovat. Radši se neptal. Hádal, že to byl právě její případ.
Paige jí krátce povzbudivě stiskla ruku. Bylo to malé gesto, ale očividně pihovaté holce pomohlo. "My polokrevní jsme průšviháři," navázala černovláska. "Nezapadáme do normálního světa, mezi ostatní děti. Jsme dyslektici, dysgrafici, hyperaktivní, máme poruchy pozornosti. Zdrháme z domova, vymetáme nápravná zařízení, spousta z nás žila nějakou dobu na ulici. Určitě to znáš," zakřenila se.
Zapřemýšlel. Měl necelé tři měsíce na to, aby si toho všimnul, upozorňovali ho na to spolužáci. Rád byl pohotový, nezastavitelný, v pohybu. Když seděl, ťukal propiskou. Když stál, podupával nohou. Nedokázal prostě jen zůstat statický a hledět do zdi.
Jeho spolužáci občas popíjeli energydrinky a nabízeli mu taky. Vždycky odmítal - něco takového by ho vystřelilo do vesmíru, třikrát by obletěl Saturn prostě jen tak a pak by se možná vrátil na Zemi.
A teď si představil, že takových lidí jsou tady plné sruby.
Obdivně hvíznul. "No do háje, tady to musí být divoká tlupa."
Campbellové už očividně otrnulo, protože se uchechtla. "Věříš, že vlastně ani ne? Všechno je tu rozvržené tak, abysme si tu energii měli kde vybít. Uklidníš se, když budeš hodinu v kuse sekat mečem do slaměné figuríny. Nebo když tě na dvě hodiny poženou klusat do lesa. Ty zrychlené reflexy nemáš jen tak pro nic za nic, v boji s nestvůrou ti zachrání život."
Tris si vzpomněl na temnou chvilku v kabinetu s paní Richardsovou. Šlo mu o život, ale kdesi vzadu mu mozek začal přehrávat písničku Candyman.
Jo, to sedělo.
"Jdeme dál, ukážeme ti sruby," rozhodla po chvilce ticha Paige.
Neznal menší antické bohy, takže jejich sruby - kterými prohlídku začali - si nedokázal zapamatovat. Jména jako Nemesis ci Niké mu proplouvaly jedním uchem tam a druhým ven. Zapamatoval si sruby Iris, bohyni duhy (díky Butchovi), Hypna, boha spánku (protože o tom se Paige nechala slyšet, že to tam je 'jedna velká chrápárna') a Hekaté, bohyně mlhy a kouzel.
O srubu Hekaté nedokázal říct vlastně nic. Byl to luxusní zámek? Byla to polorozpadlá chatrč? Rodinný dům? Kůlna? Všechno a zároveň nic. Ta iluze byla tak divná a proměnlivá, až ho z toho bolely oči. Na schůdcích před vstupem seděla holka, která mu kohosi neskutečně připomínala. Umínil si, že si musí vzpomenout koho.
"Lou Ellen," okomentovala jeho upřený pohled na ni Campbellová. "V pohodě holka. A instruktorka srubu. Ráda mění lidi na prasata, když ji namíchneš."
"Jo, to zní fakt pohodově," přisvědčil ironicky. Paige v hrdle zabublal smích.
Hnědovláska znala v táboře snad úplně všechny a na každého věděla něco. Rychle mu popisovala ty, které považovala za důležité. Trisovi z toho šla hlava kolem, ale ty informace byly vážně praktické.
Postupovali ke srubům větších bohů.
Třináctka patřila dětem Háda. Šlo o temnou obsidiánovou budovu obloženou lešením a nevypadalo to, že by uvnitř bylo živo. Haha.
"Hádes je jeden z bohů takzvané Velké trojky," prohlásila tiše Campbellová. "Ti další jsou Poseidón a Zeus. Jejich děti jsou neskutečně mocné, a tak ti tři před docela dlouhou dobou přísahali, že nezplodí žádné děti se smrtelníky."
"Takže další prázdné sruby?" nadhodil.
Campbellová se jen pobaveně ušklíbla. "Ani ne. Smrtelníci jsou evidentně příliš neodolatelní. Ve výsledku se tu v táboře občas objeví celkem pět dětí bohů Trojky. O Poseidónovu synovi jsme ti říkali, to je Percy Jackson. Tady u Háda bydlí Nico di Angelo a Hazel Levesqueová. Hazel se tu objeví málokdy. Nico..."
"Nico se tu rozhodl zůstat. Je to... správný kluk," dořekla za ni Paige zvláštně chraplavým hlasem. "Po válce jsme spolu leželi na marodce, on, protože nechybělo málo a málem ho pohltila jeho vlastní magie. Skoro se z něj stal stín."
Po zádech mu přeběhla husí kůže. "Proč jsi tam byla ty?"
Rozhodně pohodila hlavou dál od srubu třináct. Kousek poodešli. "Nevyděsíš se?" zeptala se ho tlumeně.
Dobře, z toho opravdu neměl dobrý pocit. "Snad ne."
Zatahala se za prsty pravé ruky a stáhla si dolů vysokou černou rukavici.
Dech se mu zarazil hluboko v hrdle. Těsně nad loktem, kde měla být normální paže, měla zjizvený pruh tkáně. Pod ním začínala kalně bronzová protéza.
Jakkoliv hrozivé to bylo, ta umělá ruka byla mistrovským dílem. Její vnitřní část - "jádro"- působila anatomicky dokonale jako kosti, byla krytá a upínala se na ni kostra úzkých kovových pruhů opletených dráty. Na předloktí měla spletence podstatně víc nahusto, stejně tak v konečcích prstů a v zápěstí. Tušil v nich hromadu vychytávek, senzorů a různých zařízení. Jinak by mu to k ní nesedělo.
"Do hajzlu, Paige," vydechl bolestně. "Jak se ti to stalo?"
Slabě pokrčila rameny. "Nestvůra. Některý maj fakt ostrý zuby. Takže mám od té doby tuhle hračku." Zamávala na něj bronzovými prsty. Všiml si, že protéza reaguje stejně hladce jako normální ruka.
"Teda..." odkašlal si. "Tvý ruky mi je fakt líto. Ale tohle je ta nejepičtější protéza, jakou jsem kdy viděl," dodal upřímně.
Usmála se. "Já vím. Díky. S Nikem jsme leželi na pokoji jako dvě trosky. On pořád spal. Když byl vzhůru, povídali jsme si. Nebo jsme se o to aspoň snažili. Řekl mi jedno jeho tajemství. Já jemu to svý, shodou okolností dost podobný jako to jeho. Když se mi zahojil pahýl a on nabral síly, vyvolal pro mě kostlivce. To byla asi ta nejkrásnější věc, co pro mě kdy Nico udělal. Celé týdny seděl u nás ve srubu na židličce a mí sourozenci mi podle jeho hnátů kovali tuhle protézu. Říkali mu Pirát," zasmála se.
Fajn. Paige byla vážně, vážně drsná holka. Právě poslouchal, jak vypráví o své ukousnuté ruce, jako by na to měla šťastné vzpomínky.
Fíha.
"Ale chtěla jsem jenom říct, že Nico může působit docela děsivě, ale je blbost se ho bát," dodala mírně.
Kradmo pohlédl na lešením obloženou temnou stavbu. "Dobrý. Vynasnažím se," zašklebil se.
Mrkla na něj. Všiml si, že rukavici si zpátky nenasadila. Očividně ji měla jen kvůli němu.
Campbellová ukázala na další srub. Vypadal dost obyčejně. "Ten je Hermův. Hermés je bůh cestovatelů, poslů a zlodějů. Na lidi z jedenáctky si dávej pozor. Většinou jsou v pohodě, ale taky se tam najdou pořádní grázlové, co ti dokážou zavařit."
Zamyšleně se podíval na hnědou stavbu. "Connor Stoll, že?"
"Hm," přisvědčila kysele.
Rozpustile se zašklebil. "Tak to bude kdo s koho."
Zatvářila se podezřívavě, ale rozhodně ne nesouhlasně. "Jseš si jistý?"
"Rozhodně. Mám vás dvě, ne?" zubil se.
"To si piš," oplatila mu nadšení Paige. S Campbellovou si vítězně ťukly pěstmi. "Máme ho."
Pokračovali v prohlídce. Hned po Hermově srubu následoval Afrodítin srub - hezká bílá budova se světle modrými okraji oken, a dveřmi. Tris si všiml asi patnáctileté holky, jak na něj zírá s pootevřenou pusou a koutky roztaženými v úsměvu. Uvědomil si, že byla vážně hezká. Když se jí podíval do očí, jen se začervenala, uculila, zamávala mu a zmizela uvnitř.
Campbellová ho šťouchla loktem do žeber. "Skoro to vypadá, že máš ctitelku," rýpla si.
"A to tu není ani půl hodiny," utrousila černovláska. "Tomu říkám kariéra."
"Nechte toho," napomenul je. "Kdo to vůbec byl?"
"To si zjisti sám," podívala se na něj šelmovsky Campbellová. Jen si povzdechl.
Ukázaly mu další sruby - Héfaistův, kde bydlela Paige, Apollonův, tlumeně stříbrně zářící Artemidin. Trise to neskutečně lákalo dovnitř, ale radši se o tom nezmínil.
Následoval Athénin, ohavně rudý Arésův, Déméteřin (ten mu připomínal něco mezi skleníkem a porostlou stoletou chatrčí - když to řekl Campbellové, zasmála se a řekla, že je to ten nejlepší srub na světě), Poseidónův a nakonec... dvě mauzolea.
"Héra a Zeus?" hádal. Kývly.
Dozvěděl se, že zatímco Héřin byl vždycky prázdný, v tom Diově se občas objeví jeho syn Jason. Jeho sestra Thalia se stala Lovkyní.
Nebyl si jistý, ale měl za to, že to souviselo s doprovodem Artemis. Nakonec se ale nezeptal. Přešli přes malý můstek až k vysoké čtyřpatrové nebesky modré budově. Vypadala jako nějaké luxusní středisko u moře.
"Co je to?" chtěl vědět.
"Hlavní budova. Pojď, seznámíš se s Cheirónem a panem D., ředitelem," odpověděla Campbellová neurčitě. Najednou byla mnohem napjatější. Zaváhal.
"Pojď, člověče," pobídla ho Paige. "Hlavně řediteli říkej pane, buď slušný a nebuď drzý, jo? Jinak tě promění v delfína."