Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

XXV.| Zpátky doma

TRIS

Byl to divný pocit. Byl to sakra divný pocit být zpátky ve Warrenu.
Z toho města vypadnul s myšlenkou, že sem se nejspíš nikdy nevrátí, a najednou projížděli cestami lemovanými chodníky, po kterých si chodíval zaběhat, nad hlavou měli billboardy, jejichž hesla znal zpaměti.
Jak moc ses změnil od té doby, co jsi to tu opustil? ptal se sám sebe v duchu. Měl přátele - dvě úžasné holky odhodlané za něj bojovat i jeho bitvy, měl pěkně nebezpečný luk a uměl ho používat. Taky byl o dost víc v háji. Bylo fajn, že se zodpověděly některé z jeho otázek, ale ještě víc jich vyvstalo, což už tak fajn nebylo.
Díval se na svůj tmavý odraz na okně auta a ven, na lampama osvětlené město. Přemýšlel a připadal si, jako by jeho mozek byl křeček v běhacím kole, které drnčelo a vrzalo. Co je před nimi? Co je čeká v Erichthoniově síni? A hlavně - jaká je sakra jeho minulost?
Úvahy nad jeho minulostí byly téma, ke kterému se v hlavě vracel znovu a znovu a byl z toho už unavený. Potřásl hlavou, aby nad tím nepřemítal už zas.
Prostě nemáš minulost, utěšoval se. Bez minulosti jednodušší.
Jo, jednodušší? Jako fakt?
Vzpurně zaťal ruku v pěst. Měl chuť se praštit do spánku, aby omdlel a vyřadil mozek z provozu. (Haha. Ne. Takhle polobožské mozky nefungujou.)
(Pokud vůbec byl polobůh.)
(Což dle Deana, Dustina a dalších nebyl.)
Myšlenky se mu znovu strhly v nezastavitelné peřeje. Musel toho nechat, než ho takové úvahy úplně rozsypou.
Přinutil se myslet na něco jiného. Tady ve Warrenu nebudou navždy, pokud půjdou věci aspoň trochu podle plánu, vypadnou směrem k Michiganskému jezeru a Traverse City.
Vrátí se pak někdy do Warrenu potřetí? Vlastně by docela rád. Jednou tu třeba vezme své kamarády, udělají si pitomý spontánní výlet, zajedou autobusem do Mosquito Lake State Park, vyžerou nějaký z fastfoodů na Elm Road. Mohl by tu vzít Paige s Campbellovou, Sicrana a Echó. Třeba jednou, až budou mít za sebou tuhle výpravu. Třeba jednou bude mít normální život.
"Trisi?" nadhodila Campbellová a hodila si do pusy několik kousků mandarinky, kterou vyčarovala. "Máme tady kde přespat?"
"No..." chvíli mu trvalo, než mu došlo, že na něj někdo mluví.
Paige se natáhla, kousek mandarinky kamarádce ukradla a vítězně si ho nacpala do pusy. "Heaé-" zahuhlala, ale zarazila se, když zjistila, že jí není rozumět ani slovo. Polkla sousto. "Hekaté pořád drží ochrannou ruku nad dětmi Héfaista," připomněla, "takže myslím, že je to docela jasný kde."
Nechápavě zamrkal. "Kde? ...aha," docvaklo mu. Sevřelo se mu hrdlo. S až takovým návratem nepočítal.
Campellová odlepila pohled z vozovky a starostlivě se na něj podívala. "Nevadí ti to?"
Představil si, že znovu vejde do internátního pokoje warrenské střední, znovu bude spát na své posteli, bude zírat do rohu, kde se kdysi v kuličce hemžilo milion pavoučků Louisů a snažit se usnout. Bylo to jednoduché řešení - na intru byla většina pokojů prázdná. Paige stačí lusknout, použít Hekatino kouzlo a mají dveře otevřené. Rozhodl se, že to bude brát jako priorotní. "Je to v pohodě," řekl a sám sobě zněl mnohem jistěji, než se cítil.
Campbellová po něm střelila pohledem, který se ptal jsi si jistý?, ale přikývla. "Díky," usmála se na něj. "Budeš navigovat?"
Její úsměv ho zahřál u srdce. Poposednul a protáhl krk mezi dvě přední sedadla. Kari cosi zaštěbetal a usadil se mu na rameni. "Jasně," souhlasil. "Teď pojedeš ještě kousek rovně. Pak doprava, řeknu ti."
Projížděli ulicemi a Tris Campbellovou naváděl, jak nejlépe uměl. Nakonec se napojili na cestu, kterou chodíval každý den ze školy do práce.
Zarazily ho vlastní city - bylo to jako vrátit se domů. Ať už to bylo jakkoliv, ve Warrenu strávil skoro tři měsíce; první tři měsíce života, který si pamatoval. To se nedalo lehko zapomenout.
"Tudy jsme zdrhali před nějakou nestvůrou, pamatujete?" pousmál se. Vzpomněl si na to, jak se tehdy Paige zarazila, rychle nastavila cosi v Karim a vzápětí sprintovali pryč. Šílený běh, při kterém moc nechápal, co se sakra děje.
No, to se zas tolik nezměnilo.
"Před krommyonskou sviní," zašklebila se se Paige. "Doufám, že tehdy tu byla kvůli nám. Nerada bych zjistila, že tu bydlí nějaké obří prase."
"Myslím, že jestli má Thalia pravdu a žije tu drakón, pak máme mnohem větší problém než prase," podotkla Campbellová.
Při vzpomínce na Thalii Tris bezděky nahmátl stříbrný přívěšek ve tvaru srpku měsíce, co měl na krku.
"Dělá mi to starosti," přiznala Paige ponuře. "Tři polobohové na jeho území, mohl už dávno zaútočit."
"Třeba fakt nějak souvisí jen s tou Erichthoniovou síní. Možná nás vůbec napadnout nechce," zadoufal.
Mechanička se na něj skepticky podívala. "Nespoléhala bych na to."
Zaparkovali na parkovišti kousíček od internátu. Tris tu byl jen párkrát - co by tu taky bez auta dělal. Jeho spolužáci tu chodívali o přestávkách kouřit; vsadil by se, že kolem okrasného živého plotu bude hromada vajglů.
Vysoukali se ven. Zhluboka se nadechl - vzduch byl cítit stále stejně po smogu a projíždějících autech. Nahodil si svůj batoh na záda a usmál se na holky.
Po dlouhých hodinách v autě byli všichni ztuhlí, rozvrkočení a jaksi neohrabaní. Paige si na bronzovou protézu natáhla svou vysokou černou rukavici.
Campbellová se požitkářsky protáhla. "Tak co, jdem na to, smečko?"
Zašklebil se. "Zvu vás na... no, asi na nic lepšího než na vodu z kohoutku."
Paige máchla rukou, jako by si zkoušela kouzlo nanečisto. "Jdem."
Poupravil si luk navlečený na rameni, zarazil ruce do kapes a zamířil k vrátnici se svýma kamarádkama v závěsu. Campbellová se tvářila být v podstatně lepší náladě než on, cosi si pískala; Trisovi to připadalo jako All the Angels. Vlastně se jí moc nedivil - měli za sebou den ve světě venku úplně bez nestvůr. Už to byl důvod k dobré náladě, ale Tris měl pořád dost živě před očima podříznutého jelena, který spadl jen tak z nebe, a Sicrana s Echó odhodlané bojovat se svými prokletími. Rád by věděl, jestli už se dostali v pořádku do tábora.
Vešli dovnitř do budovy internátu. Snažil se potlačit bolestné bodnutí v hrudi, když spatřil známou vrátnici. Tu paní vychovatelku, která uvnitř seděla, měl docela rád a měl za to, že i ona jeho - koneckonců, nikdy nedělal problémy. Teď k jejich trojici nechápavě zvedla hlavu. Připadal si jako podvodník. Odvrátil od ní hlavu a slabě kývnul na Paige.
Nemuseli nic říkat. Héfaistova dcera luskla a vychovatelce se zamlžil pohled. Pokývla na ně na pozdrav a posunkem naznačila, že můžou dál.
Když zmizeli z jejího dohledu, zhluboka se nadechl - ani mu předtím nedošlo, že doteď tají dech.
Campbellová uznale hvízdla. "Fajn, to bylo hodně zadarmo. Fakt dobrá práce, superženo."
Paige se zakřenila. "Díky, kytko." Pohledem sklouzla k němu. "Trisi, v pohodě?"
Nejdřív moc nechápal, proč se ho ptá, ale pak mu došlo, že se tváří kysele jako citron. "Ale jo," pokrčil rameny.
Vyklusali těch pár schodů do druhého patra k jeho starému pokoji. Opatrně vzal za kliku - nebylo ani zamčeno.
Uvnitř to vypadalo stejně neosobně a vyklizeně, jako když odsud odcházeli, se slabým zápachem čistícího prostředku jako bonus.
Unaveně odhodil batoh na zem, vyšplhal si nahoru na svou bývalou postel a rozplácl se tam. Po chvíli se posadil, nohy si přehodil přes okraj, takže je měl docela vysoko nad zemí.
Paige, která zabrala spodní palandu, ho z legrace do jedné nohy plácla. "Schovej si ty haksny někam jinam," zazubila se na něj.
"To víš že jo," vyplázl na ni jazyk.
Campbellová ze svého opasku vytáhla několik různých semínek a Tris fascinovaně zíral na to, jak se semínka v její ruce kouzlem obalují dužninou a slupkou. Hodila po nich s Paige hrušku.
Jejich výprava byla velké ovocné obžerství.
"Díky," uculil se na ni a zaútočil na ovoce, které držel v ruce.
"Jasný," zamrkala na něj a jakoby mimochodem vytáhla z pochvy svůj meč a zběžně překontrolovala jeho čepel.
Její gladius byl tou nejzvláštnější zbraní, co v Táboře polokrevných viděl - byl celkem krátký, s jílcem omotaným světloučkou ohmatanou kůží. Tlumeně zářil jako normální božský bronz, ale měl jasnější nazlátlý odstín a místy jej dokonce protkávaly zlaté žilky. Sice nerozuměl kovům tak jako Paige, ale poznal, že s tou čepelí je něco jinak.
Poposednul. "Campbellová?"
Zvedla k němu oči. "Hm?"
"Z čeho ten tvůj meč je? Božský bronz vypadá trochu jinak. Aspoň mám pocit," dodal trochu nejistě.
Pousmála se. "Z parthenónské slitiny."
Zalovil v paměti, ale marně. "Mám se stydět za to, že jsem o takovým kovu neslyšel?"
"Ani ne," zavrtěla hlavou Paige. "Imperiální zlato znáš, ne?"
"Římský kov," přikývl.
Přitakala. "Tohle je slitina těch dvou. Existuje to teprve pár měsíců, testujeme to."
"A já jsem ochutnávač," přihlásila se Campbellová a zaťukala na slitinu prstem.
"Jo. Tohle je zatím nejstabilnější vzorek. Nevypadá, že by se mu chtělo bouchnout, aspoň zatím," doplnila Paige.
Naprázdno polknul. "Nevypadá, že by chtěl bouchnout?"
Héfaistova dcera se poškrábala na vyholené třetině hlavy. "Imperiální zlato je nestabilní," připomněla mu. "To stačí jenom špatným způsobem zničit a na tvým místě zůstane jenom kouřící kráter."
S obavama sklopil pohled znovu k meči. "Jo, super," řekl suše.
Paige ho znovu rozpustile plácla do nohy. "Ten meč jsem dělala já. Vím, co to udělá. Kdybych si jím nebyla tak na devětadevadesát procent jistá, vůbec ho Campbellové nedávám."
Zdálo se mu to, nebo se velká drsňačka Paige začervenala? Ne, určitě se začervenala. Málem v duchu protočil oči.
Campbellová se zazubila. "Je to bezpečný. Teda, není. Kdybys mě s tím propíchl, rozhodně to není bezpečný."
Pobaveně si odfrkl. "Fajn."
"Říká někdo, kdo má toulec s šípy, které jsou ještě o něco nebezpečnější než styxské železo," utrousila Paige.
Pohledem zavadil o stříbrný toulec. "Jak přesně je nebezpečné styxské železo?"
Černovláska se zamyslela. "Víš co? Představ si to na jídle." Ukousla si ze své hrušky. "Nejdřív tu máš takové to normální jídlo. Je tak akorát dochucený a jíš ho běžně. To je v podstatě božský bronz. Pak máš něco hodně kořeněného, je to fakt dobrý, ale dáš si to jen občas. To je imperiální zlato. No a pak jsou tu jídla, který si můžeš objednat v nóbl mexické restauraci, který sníš jenom jednou, vypálí do tebe díru a chrlíš oheň další tři dny. A to je zhruba styxské železo. S tím nerad pracuje i můj táta," vysvětlila mu.
Campbellová se pobaveně šklebila. "Dechberoucí metafora."
Tris si znovu připomněl, aby ho ani nenapadlo sahat na hroty svých šípů. "Aha, super," odkašlal si. "Tak aspoň tu všichni nevybuchnem kvůli tvýmu meči."
"To už spíš bouchnem kvůli tomu třaskavníku," podotkla suše.
Chtěl se zeptat, co to vůbec je, ale Paige ho předběhla. "Ty máš třaskavník?" vykulila oči.
"Deset kousků," přikývla.
Paige se zašklebila. "No nekecej. Od Mirandy?"
"Jo." Campbellová vylovila ze svého opasku papírový pytlík. Z něj si velmi opatrně vysypala na ruku několik pecek. Vypadaly celkem epicky - jako broskvové, ale byly uhlově černé s rudým a zlatým žíháním.
"Co přesně to dělá?" zajímal se.
"Umím zaklínadlo, který způsobí, že jedna pecka vybuchne zhruba jako ruční granát," prohlásila jakoby nic.
To ho zaujalo. "Hustý," uznal.
Vzpomněl si na bývalého spolužáka (celkem nesnesitelný kluk), který s oblibou říkal každému, kdo byl ochotný poslouchat, že holky jsou květinky, o které je třeba se starat. Teď, když viděl Campbellovou s třaskavníkem, mu to moudro připadalo ještě vtipnější než předtím.
Vlastně to byl docela fajn večer. Osprchovali se, nacpali vyčarovaným ovocem a zeleninou, kolem nich šmejdil a skřehotal Kari, povídali si ještě po tom, co zhasli.
Usnul - a bylo to poprvé od příchodu do Tábora polokrevných, kdy se mu nic nezdálo.

•

Probudilo ho až nesnesitelné pískání Paigina budíku. Ospale zíral na strop nad sebou.
První den měli za sebou úplně bez nestvůr. Nestěžoval by si, kdyby to tak zůstalo i do budoucna, ale to by asi chtěl moc. Přeci jen, čekala je první zkouška - Erichthoniova síň. Někde v ulicích Warrenu žil modrošedý drakón. Nemusel být žádným géniem, aby mu došlo, že časy, kdy to měli jednoduché, skončily.
Ale on to ani nechtěl mít jednoduché. Chtěl zjistit, co je zač. Dokázat to olympským bohům. A zachránit si život.
Posadil se. Když viděl svůj starý pokoj, jak se zalévá ranním světlem, nemohl se zbavit pocitu, že už je hrozně pozdě a měl by vyrazit na výuku; to ho probralo. Zvyk.
Vesele zamával na Campbellovou, která s rozespalýma očima a extrémně rozcuchanou čupřinou krátkých vlasů vypadala, jako by ji odněkud vyorali.
"Uh," zaskučela a zavrtěla se, ale usmála se na něj.
"Dala bych si kafe," ozvala se z palandy pod ním Paige.
"Nevím jak tebe, ale mám pocit, že mě by při mý hyperaktivitě kafe odpálilo přes půlku vesmíru," poznamenal.
"Cha," odfrkla si.
Uchechtl se a prohrábl si vlasy, které mu trčely do stran podobně jako Campbellové. Sešplhal dolů, roztáhnul závěsy a vykouknul ven. Pod nimi byl jen pro něj známý výhled na obchoďák a hlavní cestu. "Našeho drakóního kámoše  nevidím," hlásil. Kari cosi skřípal a hemžil se mu kolem nohou. "Teda až na tady toho vražedného drakóna," zamumlal, zvednul žlutě smaltovaného tvorečka do náručí a podrbal ho pod bradou.
Postupně se vyhrabaly ven i holky. Sebrat se na cestu jim zabralo jenom chvilku. Brzo byli připravení zmizet odsud - jako by tu ani nikdy nebyli. Nevěděl, jestli z toho má více radost nebo špatné svědomí, i když to bylo vlastně docela jedno.

Potřebovali jít dál.
Paige si hodila batoh na záda a všechny kovové součástky zachrastily, jako by byla obří rumbakoule. Položila mu ruku rameno. "Pojď, vypadneme," řekla mu klidně, ale hlas se jí zachvěl, jako by ji něco zarazilo. Podíval se na ni. Zamyšleně se mračila.
"Paige?" oslovil ji zmateně. "V pohodě?"
Stáhla z něj ruku, jako by se spálila. "Jo, jasný," zamumlala.
V

šiml si, že se na její divnou reakci trochu podezřívavě dívá i Campbellová. Vyměnili si rychlý pohled. "Vypadneme," řekla jen, ačkoliv její pozorný mechově zelený pohled se z Paige jen tak nespustil.
Taky mu to přišlo divné - Paige se obvykle takto náhodně nezamýšlela. Pusť to z hlavy, napověděl mu poslední zbytek zdravého rozumu. Máš spoustu větších problémů.
A tak udělal to nejlepší, co mohl; sebral si své věci a společně s holkama odešel ze svého starého internátního pokoje.
Snad už jednou provždy.