Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

XII. | Návštěva velké chrápárny

PAIGE

V přízemí hlavní budovy vládlo zaražené ticho. Cheirón si unaveně třel spánky, jako by na něj dopadly dlouhé věky jeho života, pan D. usrkával dietní colu a satyrové těkali pohledem po všech přítomných. Bylo dusno a žádné otevřené okno tomu nedokázalo zabránit.
Tris se několikrát zhoupl z pat na špičky. "No," začal a všechny pohledy se zabodly do něj, "hele, když už se tu všichni tváříte, jako že ještě dneska umřu, aspoň byste mi mohli říct proč."
Pan D. si krknul. Povedený kousek, zhodnotila v duchu. Přesto však udržovala kamennou tvář. Jeho tlustá zadnice se zavrtěla na sténající židli. "Vypadá to, že se nemáš čeho bát, když se k tobě tvá maminka tak hrdě přihlásila, Travisi," zhodnotil unyle. "Koneckonců, jsi jedináček. Ty mají maminky nejraději."
"Vždycky jsem chtěl být maminčin mazánek," ucedil Tris.
"Nechej toho šaškování," napomenul jej Cheirón. Paige cítila, že by nejradši napomenul samotného Dionýsa, kdyby mohl. Povzdechl si. "Toto se Lovkyni nepodobá. Je příliš hrdá na to, aby přiznala takovou chybu. Nikdy by se k tomu takto nepřihlásila," zavrtěl hlavou.
Všimla si, jak Trisovi zklamaně poklesla ramena, když byl nazván pouhou chybou. Ale byl víc? Bezradný kluk s vymazanou pamětí, který se nikdy neměl narodit?
"Proč ho tedy nezabila jako dítě? A proč ho určila? Byl určen jednoznačně," namítla Campbellová. "Když se k němu přihlásila..."
"Jak víme, že to určení opravdu provedla ona?" oponovala ponuře Paige. "Nikdo přece nemohl vidět určení jejího dítěte. Neexistuje žádný malý bůh, který se jí symboly prostě jen... hodně podobá?" Nevěřila tomu však už v okamžiku, kdy to dořekla.
"Ne," prohlásil dutě Cheirón. "Je to matoucí. Jako by se naopak snažila na to upozornit. Lukem. Plyšovým jelenem. Podobou ve tváři. Je to až neskutečné."
"A všiml jste si těch znamínek, co má na obličeji?" opáčila Paige.
Kentaur stočil pohled na Trise a se zájmem téměř skenoval jeho tvář. "Orion," zamumlal. Znepokojeně se podíval na Dionýsa.
Bůh vína nevzrušeně cvrnknul do prázdné plechovky dietní coly, se syknutím otevřel novou a zabodnul temný pohled do toho Cheirónova. "Co já s tím? Nezajímám se o pletky bohů a už vůbec ne o ni, zavrčel podrážděně.
V Paige se zvedla vlna odporu. Věděla, že pan D. má své světlé chvilky a v zásadě není špatný, ale kolikrát měla chuť ho pořádně praštit do otylé brady. Věřila mu, že je odříznutý od božského dění podobně jako oni, přesto ji její přístup dopaloval.
Muselo to na ní být vidět, protože ji Campbellová nenápadně šťouchla do žeber.
"Mohl by to být..." zakabonil se kentaur zamyšleně, "ne, to ne. Bohové."
"Co?" zamračila se Paige.
"Co myslíte, Cheiróne?" dotírala Campbellová, když neodpovídal.
Kradmo pohlédla na Trise. Byl bledý, kousal si rty a stříbrožlutýma očima zíral pred sebe.
"Na něco jsem si vzpomněl, ale doufám, že to není pravda," zabručel. "Podle jedné verze té pověsti Orion bohyni lovu znásilnil. Pokud by to byla pravda..."
"Ne," vyštěkl Tris ostře. Nikdo takovou reakci nečekal. Paige sebou cukla. Její kamarád zaraženě zamrkal a několikrát otevřel pusu a zase ji zavřel. "Není to blbost?" dodal již podstatně mírněji. "Bylo to dávno, jakože... fakt dávno," vysvětloval překotně. "Sakra, to přece nedává smysl. Ale i kdyby to tak bylo, asi bych něco cejtil, ne? Jakože bych si řekl jo, to je ono. Mi to připadá prostě jenom strašně hnusný."
Dionýsus si jej posměšně prohlížel. "Nemáš paměť a věříš intuici?" ušklíbl se.
Tris se napřímil v ramenou. "Je to to jediný, co mám. Možná dárek od mamči, co já vím," zavrčel. "Takže nic jinýho nemáme? Jenom dohady?"
"

Trisi," oslovil ho Cheirón zachmuřeně, "chápu, že máš obrovské množství otázek, ale my ti na většinu z nich nedokážeme odpovědět. Jsi obrovská hádanka a věřím, že se něco začne dít. Těžko říci co. Začal bych tím, že se pokusíme dostat tvé vzpomínky zpátky, ano?"

"Moje vzpomínky," zopakoval dutě. "Jo. Asi dobrý začátek."
Campbellová Trisovi stiskla zápěstí. "Pojď. Máme tu takové profesionály na sny, vzpomínky a všechno možné."
"Neni čas ztrácet čas," zamumlala Paige. S rozloučením vyšli ven a zavřeli za sebou dveře.
Tris se opřel o zábradlí terasy, nadechnul se a vydechnul. "Do háje," zaklel.
"Do háje," zopakovala Paige souhlasně.
"Je to na pytel," povzdechla si Campbellová a bezmyšlenkovitě si cuchala krátké střapaté vlasy.
Jejich kamarád se otočil na zeď světle modré budovy. "Začínám ten barák nesnášet, fakt že jo."
Paige otevřela ústa, aby něco odpověděla, ale zarazila se. Co by mu tak asi řekla? Na tu situaci, v jaké se ocitl, žádná uspokojivá odpověď neexistovala. "Tak radši půjdem, aby ses nám nevrátil dovnitř a nepopral s panem D."
"Já bych se popral s panem D.?"
"Vypadals' tak. Fandila bych ti," zašklebila se.
Tím z Trise aspoň trochu vyloudila úsměv. Zarazil si ruce do kapes. "Fajn. Dobrý vědět." Sešel z terasy na cestičku. "A, hm, kam že teď máme namířeno?"
"Srub číslo patnáct. Hypnův srub," informovala ho Campbellová.
Kráčeli mlčky, naslouchali zvukům svých kroků a pohled upírali před sebe. Zvuk byl plný typických zvuků tábora - povykování dětí, třeskání kovu o kov, jarního zpěvu ptáků a zurčení řeky. Milovala to tu.
Od hlavní budovy k patnáctce byla krátká cesta. Mezi novými sruby se ten Hypnův téměř krčil; připomínal primitivní stavení pasáků dobytka uprostřed nekonečných plání, s hliněnými stěnami, střechou z rákosu a věncem rudého kvítí na dveřích. Všimla si, že květy jsou povadlé, ale když se jich Campbellová dotkla, ožily jako čerstvě natrhané. Pak se otočila k Trisovi.
"Nikdy jsem tam nebyla, ale Hypnos je bůh spánku. Uvnitř se nám prý bude chtít strašně spát. Snaž se tomu nepoddat a na nic radši nesahej," varovala ho. "A ty taky, Paige. Nebudu tě táhnout ven," upozornila ji škádlivě.
Přikyvnul. "Fajn vědět."
Uchechtla se. Představa drobné Campbellové, jak ji vláčí po podlaze, byla vtipná. Velikostí se nemohly rovnat - Paige byla vyšší a o aspoň deset kilo těžší.
Hnědovláska otevřela dveře srubu a ovanulo je příjemné teplo a vůně levandule.
"Hm, nebylo by slušný aspoň zaklepat?" zajímal se Tris.
"Je to jedna velká chrápárna," připomněla mu Paige. "Stejně by nikdo neotevřel."
Jak se o chviličku později ukázalo, měla naprostou pravdu. Uvnitř bylo ticho narušované jen pravidelným oddechováním vycházejícím ze tří postelí. Závěsy na oknech byly nemilosrdně zatažené, takže dovnitř z krásného slunečního svitu proniklo jen šero. V krbu praskal oheň a do řady misek odkapávala mlžně bílá tekutina.
Bylo překvapující, kolik volných postelí tu bylo. Vypadaly neskutečně pohodlně, s načechranými peřinami a polštáři. Napadlo ji, jestli by nebylo divné, kdyby si do nich na chvíli lehla, zachumlala se a...
Potřásla hlavou, mechanickou rukou se silně štípla do stehna a zamrkala. "Fuj, má to tu fakt sílu," zabručela, šťouchla do Campbellové a ta zase šťouchla do Trise. Chvíli se na sebe dívali mátožně jako ve snu.
"Uh, chceme mluvit s Dustinem," připomněla a štípla se znovu. Teprve teď si připadala vzhůru doopravdy.
Campbellová přikývla popošla k jedné z postelí. Kluk zachumlaný v peřině s povlečením Star Wars měl zrzavou čupřinu přeležených vlasů a na nepřirozeně světlé pokožce člověka, co snad nikdy neviděl sluneční svit, spršky oranžových pih na nose a tvářích, pupínky akné a pootevřenou pusu.
"Dustine," oslovila ho jemně a párkrát jej poplácala po tváři. Ani nehnul brvou.
"Takhle ho nemáš šanci vzbudit," zavrtěla hlavou Paige. "Duste!" zavolala hlasitě a klouby bronzové ruky mu několikrát přejela po klíční kosti.
Campbellová se po ní kradmo podívala. "To ses jako naučila kde?"
"V ošetřovně," utrousila. "Will tím křísí bezvědomé."
Tris vyprsknul. "To sedí."
Zrzavý kluk se nespokojeně zavrtěl a cosi zaskuhral. Paige útok na klíční kost zopakovala.
Teprve to jej konečně probralo a neochotně otevřel oči. "Au," postěžoval si. Chytil cíp peřiny a přitáhl si ho blíž k bradě.
Paige mu ji nemilosrdně strhla do pasu. "Notak," pobídla ho, "chceme s tebou mluvit."
"Ale já spím," namítl.
"Teď už ne," prohlásila nesmlouvavě. Chytila ho za ramena a vytáhla do sedu. Mžoural a tvářil se vyčítavě, jako by mu přejela kočku. Neochotně si z očí vytřel ospalky. "Co chcete?" zamumlal. "Jé, Paige. Campbellová. A tebe neznám. Ahoj."
"Ahoj?" opáčil Tris nejistě.
"Ahoj," usmála se na něj kouzelně Campbellová. "Promiň, že tě budím, ale, no, máme takový problém."
"Problém?" Dustin se zapřel rukama o okraj postele a se zájmem si je prohlížel - zejména Trise.
Campbellová mu všechno vylíčila. Paige vždycky obdivovala, jak dokázala komunikovat s lidmi. Vyprávěla všechno, od prvního setkání v Le Mystère po dnešní ráno, tak poutavě, že zrzek zůstal celou dobu vzhůru a se zájmem ji pozoroval.
"Takže ztráta paměti," našpulil zadumaně rty na stranu. "Ztráta paměti. Fajn. Zkusím, co budu moct," rozhodl.
Clovis na vedlejším lůžku hlasitě zachrápal.
"Trisi, hm... sedni si prosím tady," plesknul rukou na matraci vedle sebe. Tris se tam ochotně svalil. Nedivila se mu - taky měla sto chutí to udělat. "A zavři oči. Fíha, ta jejich barva je celkem děsivá."
Tris se nedůvěřivě rozhlédl okolo, ale nakonec nechal víčka klesnout. Dustin se ukazováčky a prostředníčky dotknul jeho spánků a lehounce ho políbil na čelo.
Slyšela, jak se dech jejího kamaráda změnil, prohloubil a zpomalil. Po chvíli dýchal tak pomalu, že nechápala, jak ho to může udržet naživu bez kyslíkového dluhu.
Dust seděl se zavřenýma očima vedle něj, čelo měl nakrabacené soustředěním a pod téměř průsvitnou pletí mu prosvítaly žilky.
Trisovi začaly pod víčkama divoce těkat zorničky, občas se ošil nebo sebou cuknul, jako by dostal maličkou ránu elektřinou. Dustin ho pustil a postavil se před něj. Cosi nesrozumitelného k němu zamumlal a Tris se opět uklidnil. Kromě pravidelného zdvíhání hrudníku se nijak nehýbal.
"Budu se mu hrabat v paměti," upozornil je tiše. "Může se stát cokoliv. Buďte připravené nějak zareagovat, jo?" Položil mu ruku na čelo a zůstali tak skoro několik minut.
Dust se mračil čím dál víc. Paige si všimla lesklé slzy, která Trisovi vytékala z koutku oka, a trochu ji to vyděsilo.
"Bohové," zašeptal zrzek tlumeně a jeho hlas jí zněl nejistě, "co ty jsi zač?"
V ten okamžik se Trisovo uvolněné tělo napjalo jako tětiva luku. Prudce otevřel oči. Jejich stříbrná barva byla nezvykle jasná jako měsíc v úplňku, zíraly vytřeštěné doprázdna jako oči ryb. "Pandóra," vyhrkl. Zamrazilo ji. Vůbec to neznělo jako Tris. Ten hlas byl nepřirozeně dutý, plochý a hlavně ženský.
Vzápětí se zhroutil. Bleskurychle ho zachytila a položila na matraci. Když se ho dotkla, tělem jí projel divný pocit, jako by bylo něco děsivě jinak. "Co to sakra je?" štěkla po Dustinovi. Vypadal otřeseně.
"Já nevím," zašeptal slabounce. "Já nevím."
Tris ležel jako hadrová panenka. Přitiskla mu ucho k hrudi. Ke své úlevě uslyšela pravidelné údery srdce. Po chvilce cosi zamrmlal a otevřel oči znovu, tentokrát však normálně. Odtáhla se.
"Uh," řekl a zavrtěl se na povlečení se Star Wars. "Ty kráso," zkonstatoval a protíral si oči.
Vzepřel se na loktech a nechápavě koukal kolem sebe. Jeho pohled se zastavil na strnulém Dustinovi. "Tys mi dal pusu na čelo?" zamračil se nechápavě. Hlas měl chraplavý, jako kdyby se probral po několikahodinovém spánku.
"To je to jediný, co si pamatuješ?" zeptala se Campbellová.
Vypadal, že usilovně přemýšlí. "Jo," prohlásil nakonec. "Bylo to divný."
Všichni čtyři ztichli. Paige sledovala Vincenta Vegu a Julese Winnfielda s namířenýma zbraněma na Trisově tričku a uvažovala, jak říct, co se vlastně stalo.
"Hej, já nevím, co přesně to se mnou mělo udělat, ale ze své minulosti si pamatuju stejně velké nic jako předtím," podotknul.
Dustin sebou trhnul, jakoby se probral z mikrospánku. "Nemůžeš si nic pamatovat," vyhrknul. "Tys nikdy žádné vzpomínky ani neměl."
Campbellová a Tris zareagovali ve stejném okamžiku. "Cože?" vypadlo z ní, zatímco on se na něj nechápavě zadíval. "Jak jako neměl?"
Dust vypadal ještě bledší než předtím. "Když se někdo třeba praští do hlavy, má poškozený mozek a ta část mozku, která paměť uchovává, se postupně obnoví," vysvětloval. "Pro mě to znamená, že ty vzpomínky vidím, ale jsou velmi nezřetelné a upozaděné. Ale jsou tam. Když tě donutí zapomenout nějaký bůh nebo přijdeš do styku s řekou zapomnění, Léthé," máchl rukou ke kapající tekutině u krbu, "Ty vzpomínky nemáš, ale zůstane ti po nich prázdné místo. Jsou prostě vygumované nebo ukradené. To se, podle toho, co říkal Clovis, stalo Jasonovi," dodal zachmuřeně. "Ale tvůj případ to není. Já... nechápu to. V tvé mysli ti nic nepřebývá ani nechybí. Všechno dává smysl. Možná jsem ale něco přehlédl, tvoje mysl je strašný zmatek, jako bys ani nebyl polobůh," vychril.
"

Kdyby mě Dean neupozornil na divný pach, nevíme, že existuje. Prý skoro není cítit jako polobůh. Nebýt té nestvůry, nikdy by ho nenašel ani Kari. Skoro jako by to byl smrtelník," vzpomněla si na svá slova, která řekla Campbellové před Le Mystère. Podívala se na ni: očividně si vzpomněla na to samé.
"Satyrové tvrdí skoro to samé," poznamenala.
Zrzek naprázdno polknul. "Je to... U některých polobohů dokážu přesně určit, co z nich je božský původ a co lidský. Tím myslím, že to jsou sice pevně propletené, ale snadno rozlištitelné části. U tebe mám pocit, jako by někdo vzal tu lidskou část, úplnou trošku té božské, rozemlel to na jemňoučký prášek a smíchal to dohromady, jestli mě chápete. Podobnou šílenost mají lovkyně a myslím, že i Orákulum, ale to není ono," zavrtěl hlavou.
Vzájemně se na na sebe bezradně dívali. Tris se opřel lokty o kolena a dlaněma si podepřel bradu. "Takže jestli to chápu, nezjistili jsme nic kromě ještě většího zmatku?"
Dustin nepřesvědčivě máchl rukama. "Teď to smysl nedává, můžeme se jenom modlit, aby začalo. Ale synem bohyně lovu jsi určitě. Její stopa v tobě je tak jasná, že není pochyb."
"Pecka," zašklebil se Tris sarkasticky. " To jsem si vždycky přál."
"A pak je tu ještě jedna věc," pokračoval a mdle zelené oči upíral na své ruce, "v jeden okamžik jsem nad tebou úplně ztratil kontrolu. Vůbec nevím, co to mělo být. Já... snažil jsem se vyznat v tom, co za bytost vůbec jsi, úplně řečnicky jsem se zeptal, co jsi sakra zač a..." hlas mu vypověděl službu.
"Otevřel jsi oči. Změnils' hlas. A řekl jsi, že jsi Pandóra," dokončila za něj ponuře Paige.
"Tu pověst určitě znáš," ujala se slova Campbellová. "Pandóra a její pithos nic dobrého světu nepřinesli."
Tris na ně prázdně zíral. Nikdo nevěděl, co víc říct. Co taky říct na to, když v transu řekněte, že vlastně přinášíte zkázu. Campbellová možná zvažovala možnosti, co je čeká, ale Paige měla v hlavě prázdno. V ospalé atmosféře Hypnova srubu nedokázala přemýšlet.
Jen tak tak zachytila Dustina, který se začal pomalu sesouvat k zemi. Opatrně ho položila na jeho postel. Víčka měl pokojně zavřená a spal.
"Budeme ho ještě budit?" zeptal se Tris.
Zavrtěla hlavou. "Padáme odsud. Stejně jsme se dozvěděli jen to, že máš nejspíš mnohem větší malér, než jsme si mysleli," ucedila.