Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

XXXII. | Podivný vlk samotář

TRIS

Nejprve si myslel, že ho jako prvního probudily mdlé sluneční paprsky časného rána, takže si jen otřel rukou ranní rosu z tváří a převalil se na druhý bok. V uších měl zvláštní ozvěnu, tu však přisuzoval hluku ze vzdálené silnice - náklaďáku, sportovnímu autu, motorce, něčemu podobně hlasitému. Otočení se mu poskytlo výhled na jeho dvě kamarádky tvořící neurčitou spleť karimatek, spacáků a do sebe vzájemně propletených končetin. Neodolal a musel se trochu zakřenit. Pokud tohle byl konečně důkaz, že se daly dohromady, jen by se mu ulevilo. Zapsal si za uši, že se jich pak musí nějak nenápadně zeptat.

Dřímota na něj pak přicházela snadno - byl ještě v té fázi blažené nevědomosti, kdy měl hlavu prázdnou a nezatíženou vtíravými myšlenkami na jeho současnou situaci, tento pocit se však začal vytrácet, jakmile si začal uvědomovat hluk, který k němu doléhá - vzdálený praskot větví a, když se pozorně zaposlouchal, tak i těžkopádné kroky velkého - ne, obřího, jak si vyděšeně uvědomil - tvora. 

Vymrštil se do sedu, chňapl po luku a ještě předtím, než si ho připravil do pohotovosti, jím neurčitě a nepříliš vybíravě praštil do chumle k sobě přitulených holek, aby je v tichosti vzbudil. Naštěstí nevykřikly, neměl však čas se na ně ohlížet - založil šíp a ztuhle se postavil čelem k lesu, odkud nebezpečí vycházelo. Zkušeným bojovnicím to však stačilo; v krátkých napjatých chvilkách za sebou uslyšel jak důvěrně známé syknutí taseného meče z pochvy, tak odjištění revolverů. 

Cokoliv to bylo, blížilo se to. Ne rychlostí, která by napovídala, že to směřuje za konkrétním cílem, ale zužujícími se okruhy znamenajícími hledání. Dech se mu zadrhl v krku. Nestvůra, nestvůra, nestvůra.

Vyděšeně se otočil k holkám - ty mu strnulý pohled s očima dokořán opětovaly. Campbellová v bojovém postoji si přitiskla prst na rty a pak mu pohybem dlaně otočené směrem k zemi naznačila, že se nemá hýbat. 

Sotva znatelným trhnutím hlavou přikývl na srozuměnou a vytočil se zpátky. Les byl hustý, možná existovala šance, že se nebezpečí vyhnou bez povšimnutí. Čím blíže se však zvuky ozývaly, tím mizivější jejich naděje byla. 

Přesto to však neodhadl. V momentu, kdy se odhodlal, že se otočí a dá na útěk, dokud je čas, se ocitli tváří v tvář samotnému peklu.

Nebyla to první nestvůra, se kterou se Tris setkal. V nočních můrách se k němu vracela Lamia, viděl bezpočet obrázků v Táboře polokrevných, vlastně i drakóna v síni, pokud se dal počítat, když byl přátelský. Ale u všech bohů, do hajzlu, tohle nebylo přátelské ani trochu.

Hleděl do té největší pootevřené tlamy, ze které se stáčely ty nejodpornější kly, co kdy viděl, pokryté hlínou, provazci slin a fleky, o kterých nezbývalo než doufat, že nejsou od krve. Potlačil v sobě výkřik. 

Zíral do očí - spíš tedy do hluboko posazených jamek plných temnoty a zvráceně se mihotajícího ohně - tomu největšímu divokému praseti, co si dokázal představit. Rypák neslo asi v úrovni jeho hlavy, nazrzle hnědé štětiny se mu sbíhaly do ježaté černé "hřívy" podél celého krku a zad připomínající pankáčské číro. Pak si všiml, že jednu bulvu a kůži kolem ní má rozdrásanou na cáry, pokrytou zlatým prachem. Uslyšel Paige tlumeně zasténat a podle toho poznal, že jim došla stejná věc - tohle byla Kariho práce.

Nicméně Kari tuto bestii zastavit nedokázal. Vypadalo to vztekle, a co hůř, vypadalo to hladově. 

Paige musely rupnout nervy - vzduch proťal výstřel a obrovská nestvůra sebou sice škubla, ale v odpověď velmi živě a nezastřeleně zařičela tak, že Trisovi zalehlo v uších, a vystartovala směrem k nim.