Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

IX. | Campbellová vykašlává plíce

CAMPBELLOVÁ

Na čele se jí perlil pot, když s Trisem po boku dobíhala okruh. Lapala po dechu a čekala, kdy všechny svaly, které držely její plíce, povolí a ona je vykašle ven.
"S tebou už nikdy nikam neběžím," zasípala.
Hnědovlásek rozhodně nevypadal zřízeně jako ona. V podpaží se mu objevily fleky od potu, tváře mu zrudly, ale to bylo tak všechno. Než vyběhli, ptala se ho, jestli se radši nechce první den jen poflakovat a seznamovat. Ale on ne-e. Běžecká dráha jej zaujala až příliš.
Campbellová si o sobě vždycky myslela, že je ve formě a jednou z těch lepších. Vzala ho na vytrvalost. Plánovala ho šetřit, aby neztratil motivaci hned první den. Když však viděla, s jakou lehkostí běžel, sebevědomí jí kleslo až kamsi ke kořenům borovic.
Dral se vpřed s ladností šelmy, žádný pohyb nepřišel nazmar. I v laciných teniskách jej sotva slyšela, měl lehký krok a téměř dokonale synchronizované tělo. Nechápala to. Vesele se na ni šklebil, když se vydýchávala a zapírala o vlastní kolena.
"Tak promiň," pokrčil rameny a ve žlutých a stříbřitých očích se mu třpytily energické jiskřičky, které naznačovaly, že omluvu vůbec nemyslí vážně.
"Aspoň jsi mi mohl říct, že běháš tak dobře," ucedila. "Kde jsi sakra nabral takovou fyzičku? To jsi dělal atletiku za školní tým nebo co?"
Nepřesvědčivě máchl rukama. "Jestli jo, nevím o tom," zažertoval. Pak se však zakabonil. "Ale vážně si nevybavuju, že by mi to tak šlo. Až tady v táboře to... cítím."
Bezděky natáhl prsty, sevřel je v pěst, zase je uvolnil a několikrát přešlápl, jako by chtěl běžet ještě dál.
Sedla si do studené lesní trávy a zamyšleně se na něj zadívala. "To by mohlo naznačovat něco o tvém božském rodiči," poznamenala.
Přisednul si vedle. "Kdo myslíš, že by to mohl být?" ptal se dychtivě. "Po kom jsem prvotřídní běhna?"
"Šašku," zasmála se. "Bohové, asi umřu. Dej mému uhnanému mozku aspoň chvilku pauzu," zafuněla. Pozorovala své hustě pihovaté předloktí a hřbety rukou. (Když byla menší, ty pihy na sobě nesnášela. Měla je skoro všude. Usmířila se s nimi, když o nich její mamka Déméter řekla, že jí připomínají rozesetá semínka. Začala je mít fakt ráda, když o nich Paige řekla, že jí připadají roztomilé.) Když uvažovala, pohrávala si s duhovým náramkem na zápěstí.
"Hermés," pronesla po chvíli. "Přeci jen, je to posel bohů, tak sebou musí umět mrsknout."
Jeho výraz byl docela nečitelný. "To jako že bych zůstal ve srubu s tou tlupou, kde jsem teď?"
"To, co se ti povedlo u snídaně, to rozhodně naznačuje taky," usmála se na něj a přisedla si o kousek blíž k němu. "Povídej mi o tom," vybídla ho.
"Vždyť jsi mě před Connorem přece varovala. Nebylo tak těžké si ohlídat, co dělá," namítnul.
"A jak tě potom napadlo mu tu wafli vrátit zpátky?" opáčila.
Rozpustile se zašklebil. "Nevím. Připadalo mi to fér."
Se smíchem zavrtěla hlavou. "Člověče, ty jsi číslo."
"Jak na tom vlastně je?" vyzvídal. "Teda, ne že bych o něj měl starost, spíš by mě zajímalo, co měl pro mě nachystáno."
"Podle toho, co říkal Will Solace," začala, "náš zdravotník z Apollónova srubu," dodala, když spatřila Trisův nechápavý výraz, "dost mluví z cesty, vypráví o sobě trapné historky, pořád se směje a trousí fakt divné vtípky. Prý by to mohl vyléčit, ale účinek trvá sotva den, tak to nechal tak. Myslím, že to Connorovi taky přeje. Cecil sedí u lůžka a zapisuje každou větu, která z něj vyleze," zakřenila se. "Ve výsledku, buď rád, žes tomu unikl. Nic by se ti nestalo, ale ztrapnilo by tě to. Celkem dost. Na první den v táboře nic moc."
"Uff." Odfoukl si přerostlý pramen vlasů z čela. "To teda nic moc."
"To vážně ne," přisvědčila. Na chvíli se odmlčela, než ji napadlo další téma k hovoru. "Poslyš, chceš slyšet drb na Willa Solace?"
"To je přece úplně jasný. Miluju drby o lidech, které neznám, ale nejspíš je brzo poznám," prohlásil.
"To je přístup!" uchechtla se. "Afrodítin srub uzavírá těžké sázky, jestli to tak fakt skončí, ale šušká se, že Will a Nico spolu nějak moc cukrujou."
Vykulil oči. "Nico? Jako ten děsivý syn Háda? Počkej, on je teplej?" vyhrkl.
Trochu se zarazila. "Říká se to. Ale nikdo neví pravdu. Nejseš jeden z těch, kterým... tady takový věci vadí, že ne?" zeptala se nervózně.
Překvapeně zamrkal. "Ne, jasně že ne, to je v pohodě. Jen nikoho takového neznám," pokrčil výmluvně rameny.
Ze srdce jí spadl kámen. "Už jsem se lekla," pousmála se. "Jo. Povídá se, že ti dva to potáhnou spolu."
"Zdravotník a král duchů," zamyslel se. "Hustý."
"To teda," přisvědčila.
Na hodnou chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Díky běhu jí bylo teplo, cítila krev ve tvářích a to, jak její svaly na nohou pomalu uvolňují a přestávají bolet. Trochu se předklonila, ze sportovních bot si krátkým nehtem seškrábla kousek hlíny a bezmyšlenkovitě z něj mezi palcem a ukazováčkem uválela maličkou kuličku. Chvíli uvažovala, co s ní udělat, a pak ji cvrnkla Trisovi do obličeje.
"Hej," ohradil se.
Jen si pobaveně odfrkla a mezi prsty láskyplně hladila měkká stébla lesní trávy. Tady, uprostřed přírody, se cítila jako doma. Měla ráda lesy, louky i pole, rozuměla si s dryádama, když spolu zpívávaly pro stromy a plevel. Znala každou píď bezpečné části tábora, kus té nebezpečné, s Paige natajno postavily několik stromových domků pro ty, co si ve věčně rušných srubech nenašli potřebné soukromí.
V očích se jí zablesklo. "Můžu ti ukázat jedno super místo, jestli chceš."
Ve tváři se mu na krátký okamžik mihla únava. Chápala to. Dobře si vzpomínala na to, když do tábora jako první přišla ona - přestože ji její matka všechno dobře vysvětlila, přestože díky ní už věděla, co je zač, byla vyděšená, měla strach z táborníků, stahovala se mimo pozornost a skoro nikdo si její přítomnost neuvědomoval. Tris rozhodně nebyl tak plachý jako tehdy ona, i tak toho však na jednoho kluka pro dnešek muselo být dost.
"A to si vždycky myslím, že jsem viděl všechno," pousmál se slabě.
"Neboj, není to žádná další tréninková hala nebo tak něco," ujišťovala ho překotně. "Právě naopak. Ráda tam chodím, když je toho na mě moc. Utřídit si myšlenky. Být chvilku v klidu."
"Ou. To zní dost dobře," souhlasil a ledabyle se protáhl. Tmavé tričko s motivem Pulp Fiction se mu vyhrnulo a na okamžik odhalilo pruh holé kůže na bocích a břiše. Neodolala a kradmo se podívala.
Na kluka, který - jak Tris sám tvrdil - nesportoval byl překvapivě ve formě. Všimla si, že je tak nějak přirozeně pružný a svalnatý. Vlastně ji nemělo překvapit, že běžel tak dobře.
Ostatní holky by mi takový pohled záviděly, pomyslela si. Ale červeň do tváře jí to vážně nevhánělo. To kdyby na jeho místě seděla Paige... jémine.
Zachytil její pohled, zazubil se a hladce se postavil na nohy. Podal jí ruku. "Vstaňte a veďte mě, veličenstvo," křenil se.
Podobný výraz mu oplatila, když jeho dlaň pevně obemkla prsty a nechala se vytáhnout nahoru. Z kalhot si smetla trochu hlíny a kůry, prohrábla si krátké vlasy a ukázala bradou kamsi neurčitě mezi stromy.
"Tudy," prohlásila. Chvíli postupovali podél běžecké trasy, potom ukázala na téměř nepatrnou, zvěří vyšlapanou pěšinku. Ukázala na ni. "Vidíš ji?"
"Co? Tím jako půjdem?" zvedl obočí.
"