Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

XX. | Vezměte si vizitku

CAMPBELLOVÁ

"O co všechno se ti teda máme starat?" zeptala se jí Miranda, když ji spatřila, jak se s batohem plíží ze srubu. Nechtěla všechny tak brzy ráno - byl den D. Dneska vyráží.
Její sestra ji trochu polekala.
Vyloudila ze sebe úsměv. "Nechala jsem to vypsané na svý posteli," zašeptala. "Nic moc. Pořád se mi nelíbí ty mšice na rozmarýnu, to prosím kontrolujte, ať se znovu nerozjedou. A chtěla jsem ještě přesadit tu lyratu, ale už jsem to nestihla."
Hlavní instruktorka přikývla. "Máš semínka?"
Campbellová se výmluvně poplácala po kapsách připomínajících ledvinku, kterou měla připnutou kolem pasu. "Mám s sebou tolik ovoce a zeleniny, že nemáme šanci umřít hlady."
"A nějaké další rostliny?"
Zavrtěla hlavou. "Sama víš, že kromě vykouzlení nějakých plodů toho moc nezmůžu. Mám dva sekvojovce, kdybychom opravdu moc potřebovali, a taky rulík a bršlici."
"Já vím," hlesla Miranda. "A chtěla jsem ti něco dát na cestu." Zalovila v kapsách a podala jí malý papírový pytlík. "Třaskavník. Bacha na něj a opatrně," mrkla na ni.
Nedostávalo se jí slov. Opatrně si pytlík se semínky vzala. "Myslela jsem, že si je šetříš."
"Šetřím si je na takový věci, jako třeba aby moje sestřička neumřela na výpravě," přikývla.
Campbellová ji vděčně objala. "Ach bohové, děkuju," vydechla.
Miranda jí obětí láskyplně opětovala. "Není zač," pošeptala. "Tak utíkej. Hodně štěstí. Máma na tebe dá pozor."
Odtáhla se, chvíli se na sestru jen mlčky dívala. Pak si upravila batoh na zádech. "Tak já půjdu."
"Tak běž."
"Tak jdu," usmála se.
Vyběhla ze dveří srubu dál, směrem k hlavní budově a Thaliině borovici. Naposledy se ohlédla na sruby; Miranda jí mávala ze dveří. Rozpustile jí zamávala nazpět.
Obzor začínaly olizovat paprsky úsvitu. Přidala do kroku - její přátelé už budou určitě čekat.

Když po chvíli došla k hlavní budově, zjistila, že se nemýlila. Na verandě postávaly dvě postavičky; srdce se jí sevřelo, když uviděla Paige. V černé mikině a tmavě béžových cargo kalhotách s milionem kapes a dvěma revolvery u pasu vypadala, že je připravená se poprat s celou armádou nestvůr (jako za starých časů). Pod okem měla černou šmouhu. A když se jí podívala do očí, tvářila se provinile.
Kdyby tě chtěla, nenechá tě, ať si myslíš, že je na kluky, zavrčelo po ní svědomí ospale. A mělo pravdu.
Budete kamarádky, přesvědčovala se. Nejlepší. Na tvých citech nezáleží, to zvládneš.
Nasucho polkla.
Pohledem zabrousila k Trisovi. Viděla, jak se vrtí a přešlapuje, nervózní a připravený vyrazit. Zatímco její gladius klidně spočíval v pochvě na zádech, on svůj luk svíral, jako by na ně měla vybafnout nějaká nestvůra už teď. (Ačkoliv vzhledem k tomu, že se nacházeli před doupětem pana D., to bylo celkem pochopitelné.)
Usmála se. "Dobrý ráno."
Tris se usmál taky. "Čau," prohodil.
Paige se jí podívala do očí a její duhovky připomínaly hořkou čokoládu. "Ahoj," řekla měkce.
Zarazila ruce do kapes džínů (s vysokým pasem, který se přestal nosit někdy kolem roku 2001, a koleny umouněnými od hlíny). "Těšíte se?"
Černovláska se zazubila. "Jak by taky ne."
"Vymést pár nestvůrám pelechy."
"Jak jinak."
"Zníte jako profíci," zašklebil se jejich kamarád.
"Jsme profíci!"
"Jsem rád, že jdete se mnou," přiznal.
Zahřálo ji to u srdce. Byla na výpravy zvyklá a přivedla do tábora už dost polobohů, ale stříbrooký mladík byl v něčem zvláštní. Cítila, že se kolem něj stane něco velkého. Pŕipadala si alespoň trochu užitečná.
Zevnitř z hlavní budovy se ozval zvuk pohybujícího se invalidního vozíku. Vzápětí se otevřely dveře a se zakaboněným výrazem se ven vynořil kentaur.
"Dobré ráno," popřál jim. Všichni tři mu přání opětovali. Odněkud z kapsy Paige se ozvalo zaskřípání Kariho. Neubránila se úsměvu. Byla ráda, že mechanická ještěrka putuje s nimi.
Cheirón se pohodlněji uvelebil ve vozíku a přejel je zkoumavým pohledem. Bylo nezvyklé, že se na ně nedíval shora, ze své koňské výšky. "Vyrážíte dost brzy," poznamenal.
Přikývla. "Časem se neplýtvá."
Spiklenecky na ni mrknul. "To je velká pravda. Jste připravení?"
Společně s Paige se okamžitě jejich pohled stočil na Trise a ten se podíval zase na ně. Tvář mu zvážněla, když na něj dopadlo, že všechno je to jen o něm. "Nevím, na co všechno mám být připravený," přiznal. "Ale tady s holkama to myslím nemám šanci nezvládnout."
"Buď připravený na všechno," zamumlala Paige.
"Dobrá," přikývl jejich učitel. "Do vaší výpravy vám udělím několik rad. Zaprvé, to už víte - Trisi, měl by ses maximálně vyhýbat vzdušnému prostoru. Těžko říct, jak tě Zeus vnímá, nicméně na Olympu je Artemis právě teď souzena a není radno vládce provokovat návštěvou jeho říše. Letadlo nepřichází v úvahu."
Tris se zašklebil na Paige - s letadlem už ani nepočítali. Kentaur jen nadzvedl obočí, když si jeho reakce všiml, více to však nekomentoval.
"Zadruhé," pokračoval, "proroctví, stejně tak to, že se ti zjevila Hekaté, naznačuje, že bohové začínají intrikovat mezi sebou. Nevěřte bohům ani darům, které vám dají."
"Já své mámě věřím," namítla ostře Campbellová. V hrudi se jí vzedmula vlna dotčenosti. Neměla důvod své matce nevěřit, naopak. Bohyně se ke svým dětem vždy chovala jako opravdová máma, víc, než by měla, a ona to věděla.
Cheirónova tvář potemněla, ale přikývl. "Ano, tvá matka se takových intrik obvykle neúčastní. Ale věřím, že víš, co mám na mysli."
Její hněv trochu polevil a přikývla. "Jasný."
"Dále, Trisi, apeluji na to, že jsi rozumný mladý muž. Věř děvčatům. Zabily mnohonásobně více nestvůr, než které jsi ty jen viděl, mají v takovýchto výpravách velké zkušenosti."
Paige do kamaráda slabě šťouchla bronzovým loktem. "Věř profíkům, kámo, tady to slyšíš."
Šťouchnutí jí oplatil. "Věř sama sobě, profíku," zazubil se.
"Paige," zaduněl slabě Cheirón, aby zabránil tomu, že se oba začnou pošťuchovat další dlouhé minuty, "ty měj na vědomí, že z vaší trojice budeš nejnápadnější pro nebezpečí. Nedokážu vysvětlit, proč Tris nestvůry vůbec nepřitahuje, ale je to tak, a kouzla Campbellové jsou slabá. Budeš je lákat jak svou mocí, tak božským bronzem."
"Neodolatelná," rýpnul si Tris.
Cheirón ho zpražil vážným pohledem, ale tvář mu ve chvilce zjihla. "Mrzí mě, že musíš vyrazit na výpravu tak brzo, bez řádného tréninku," povzdechl si. "Ale takto narychlo poprvé vyrážel na první výpravu i Percy Jackson a zvládl to, dle mého mínění, bravurně."
Tris měl pohled zapíchnutý do špiček svých bot. "Nemám zrovna ambice zachránit svět," zamumlal.
"Stál přesně tady a v situaci mnohem podobnější té tvé, než si myslíš," povzbudil jej kentaur. "Nenech se zastrašit, udržuj si jasnou hlavu a nezapomeň na svůj výcvik."
"Fajn," přikývl.
"Dobrá. A protože míříte k Michiganskému jezeru, něco pro vás ještě mám." Natáhl se ze svého vozíku a podal Campbellové bílou kartičku.
"705 Webster Street, Traverse City," přečetla nápis ve starořeckém písmu. Vzhlédla k Cheirónovi. "Na koho to má být adresa?"
"Na ženu, o níž nepochybuji, že vám neodmítne pomoci, kdybyste potřebovali."
Schovala kartičku do kapsy a v duchu si adresu znovu zapamatovala. Pokud to byl někdo, kdo jim pomůže, musela tu informaci střežit jako poklad.
"Kdo to má být?" zeptala se Paige.
Kentaur se zahleděl do dáli. "Stará známá. Jmenuje se Judith."
"Judith...?"
"Ano."
"Dobrá," přikývla rychle Campbellová. "Děkujeme, Cheiróne. Už je čas vyrazit," dodala poněkud nervózně - tábor se začínal plnit vstávajícími polokrevnými. Neměli času nazbyt. Už jen kvůli tomu, že Connor Stoll by je neměl vidět odjíždět v jeho autě.
Paige vzdorně otevřela pusu, ale když bradou trhnula k prvním táborníkům potácejícím se do umýváren, pochopila."Jo, děkujeme," zamumlala.
Tris přešlápl na místě. "Díky za všechno, Cheiróne," odhodlal se nakonec. "Já... moc rád se tady do vašeho tábora vrátím."
Kentaur přikývl. "Rádi tě tu znovu uvidíme. Tak tedy šťastnou cestu, hrdinové."
Rozloučili se. Campbellová na různé výpravy, ať už za války nebo teď, při hledání nových polokrevných, byla zvyklá, tak jí to ani moc nepřišlo, zato Tris vypadal jako na trní.
Když scházeli z Thaliina vrchu, kentaur stál ve svém koňském těle u borovice a kynul jim. Její kamarád se několikrát ohlédnul.
Upravila si popruhy batohu na zádech. "Je to divný poprvý odcházet odsud, viď?" nadhodila.
"Divnější, než poprvé přicházet," hlesl.
Rozesmála se. "Jo. Pořád nejistota - akorát jednou nevíš, co tě čeká v táboře, a pak nevíš, a pak nevíš, co tě čeká mimo něj."
"Tak nějak."
Nikomu nebylo příliš do řeči. Paige je vedla podél cesty, než konečně odbočili na štěrkovou cestičku vedoucí k parkovišti. Kari se teď černovlásce uvelebil na rameni a vzrušeně zaštěbetal, když spatřil šedý pick-up trpělivě očekávající odjezd.
Paige odemkla dveře a zastrčila klíčky do zapalování. Batoh si hodila na jedno ze zadních sedadel a usadila se za volant.
Campbellová si ten svůj nechala pod nohama na místě spolujezdce. "Měj batoh co nejblíže u sebe," vysvětlovala Trisovi. "Nikdy nevíš, co se na nás rozhodne zaútočit, takže musíme být připravení vypadnout z auta co nejrychleji."
"Jestli bys v nějaké takové situaci zvládnul vyhodit i můj batoh, bylo by to fajn,ale nejdůležitější věci mám stejně v kapsách," doplnila Paige.
Tris přikývnul, posadil se a bradou ukázal na korbu za zadním sklem. "Co si budem, tady mají nestvůry docela fajn místo na přistání."
Campbellová s Paige si vyměnily rychlý pohled. Měl pravdu - model auta byl docela nešťastný. Paige si sundala z ramene Kariho, který cosi na protest vypískl, otevřela malý panel na jeho krku, něco nastavila a pošeptala mu pàr tichých slov, která nezaslechla. Bronzová ještěrka sebou mrskla a usadila se na opěradle prostředního sedadla vzadu.
"Kari nestvůry vycítí a udělá poplach, jakmile se tak stane," řekla mechanička.
Přikývla a snažila se zabránit tomu, aby ji úplně zaplavily city. Zbožňovala Kariho skoro tak jako jeho majitelku.
Tris nadzvednul svůj luk. "A pak je nakrmím šípama já," zašklebil se.
Paige se zakřenila. "Tak se mi líbíš." Vytáhla z kapsy bronzový navigační přístroj a upevnila jej na palubní desku.
Campbellová při pohledu na něj zvedla obočí. Navigační přístroje, pokud věděla, byly v táboře dříve dost běžné, ale ve válkách se zničily téměř všechny a ten jeden z mála, které fungovaly, vlastnil Butch, který ho potřeboval prakticky neustále. Paige jí kdysi vysvětlovala, že vyrobit jeden je zatraceně složité, takže v Héfaistově srubu zatím vyráběli spíše jednodušší věci, kterých bylo málo - zbraně, vozíky a podobně. "Páni, kde jsi ho vzala?" zeptala se.
Paige zavrtěla hlavou. "Moc se neraduj, tohle je docela křáp. Hodně se seká, takže jsme ho ve válkách ani nepoužili, byl moc nespolehlivý," pokrčila rameny. "Ale řekla jsem si, že aspoň něco." Vzápětí se naklonila a otevřela přihrádku v palubní desce před Campbellovou a vytáhla z ní brožurku s mapama a lihovou fixku a hodila jí je do klína. Poznala to; mapa byla počmáraná už z dřívějších cest. Zalistovala ve stránkách a trochu ji pohltily vzpomínky. Drakény v New Hampshire. No páni.
"Ale stejně tu mám profesionálního navigátora vedle sebe," usmála se na ni.
Rozložila si mapu na klíně. "Si piš," oplatila jí úsměv. "Takže směr Traverse City?"
Nastartovala. "Ne tak úplně. Směr Brooklyn. Moje mamka vás zve na velmi rychlý kafe."