Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

XXXIII. | Debata o mývalích ručičkách

PAIGE

Paige tomu blonďákovi s koněm nevěřila. Ostatně, bylo jen málo validnějších pocitů, co mít v blízkosti Hermova syna, než nedůvěru - jí však v hlavě poblikávalo varovné červené světýlko podvědomě upozorňující na potenciální nebezpečí. Nutno ovšem také podotknout, že bylo brzy ráno a ona už stihla čelit smrti, být vyděšená z hrozící ztráty svého nejlepšího výtvoru, mít matoucí homoerotickou tenzi se svou nejlepší kamarádkou, a navíc měla hlad. Nakonec byla pořád teenager, kterého by prázdný žaludek zavedl na místa, kam by nešla se zbraní.

Byl jí povědomý, ale jen velmi vzdáleně, jako jedna ze stovek tváří, které člověk v životě letmo míjí a podvědomě si řekne: toho si zapamatuj! a vzápětí pozapomene. Když s tímto Jakem nechali Trise samotného a on ho nezamordoval, ač k tomu měl perfektní příležitost, nejspíš to byl matný důvod, proč se v jeho přítomnosti alespoň trochu uvolnit; tak ospravedlňovala v duchu svou poměrně pasivní ostražitost. Pravda ovšem byla především taková, že už na přehnanou podezřívavost neměla sílu. Vyměnila si pohledy s Campbellovou a pochopila, že i jejich neoficiální velitelka výpravy to cítí podobně. A Tris? Chtělo se jí protočit očima. Nejen, že byl otevřený a přátelský jako vždy, ale při pohledu na urostlého pohledného mladíka s pěknými zbraněmi a dobře pasujícím brněním působil, že si začne nakrucovat pramen vlasů na prst a kopat nožkama ve vzduchu se zasněným úsměvem.

"Tak jo, ale naberem si naše věci z našeho tábořiště," zazněl hlas Campbellové jako ozvěna poslední mozkové buňky, co jim zbývala.

Jake se zatvářil soucitně. "Jasný," kývl. Když vykročili, na svou klisnu již nenasedl, jen jí zauzloval otěže kolem hrušky sedla, aby si je nepřišlápla, a nechal ji kráčet za nimi. Musela uznat, že to, s jakou láskou se chová ke svému zvířeti, mu získalo poměrně dost pomyslných pozitivních bodů i u ní. Ať už to byl kdokoliv, vyloženě špatný člověk to snad nebyl. A to i když se (údajně) pohyboval v branži spojené s balancováním na velmi tenké hranici zákona - a dle jejího mínění dost daleko za hranicí morálky.

Obchod s trofejemi. Huh. Vždycky to bylo něco, co Cheirón zmínil jen velmi zběžně. Svět bohů a polokrevných sice byl poměrně úzký, trofeje však byly, společně s nestvůrami, s jejich životy neodmyslitelně spjaty. Každá trofej jako symbol dalšího přežití. Nakonec to však byla komodita jako každá jiná, a kde byl kupující, tam byli i prodejci. Představovala si je, podivné extravagantní sběratele s příliš velkým bohatstvím a sály plnými hlav a drápů a stažených kůží na podstavcích a naleštěných dřevěných deskách, a ony pochybné, pokoutně vypadající prodejce, kteří ony trofeje sebrali bůhvíodkud. S poměrně dobře obhájitelným obchodem s trofejemi se však pojilo ještě něco mnohem zlejšího; obchod s nestvůřím prachem. Slabě se otřásla. Byly věci, který by se neměly dělat ani nestvůrám. 

A rozhodně to nebylo něco, na co chtěla myslet při balení spacáku, ve kterém se ještě pár hodin zpátky tulila ke Campbellové. Cítila, jak jí teď její mechově zelené oči propalují zátylek, oční kontakt však nenavázala.

Když si vše (a že toho, vzhledem k jejich možnostem, opravdu nebylo mnoho) zase zabalili, Jake je zavedl o asi dva kilometry dále k místu, kde se utábořil on. Očividně už na místě pobýval nějakou dobu: kolem skromného stanu postaveného tak, aby dovnitř nezatékala voda, byly udusané pěšiny, vedle něj se pod celtou vršila hromada nasbíraného dřeva, opodál v ohništi ještě doutnaly zbývající uhlíky.

"Tady bydlím," oznámil jim zvesela. "Klidně si udělejte pohodlí," máchnul neurčitě rukou směrem k tomu, co zbývalo z ohníčku, vzápětí odstrojil svou klisnu, sedlo a propocenou sedlovou dečku přehodil přes blízký spadlý kmen.