Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

IV. | Tři lidi si povídají s benzínem

PAIGE

Campbellová to s novými táborníky vážně uměla. Cosi tiše povídala Trisovi, občas dokonce docílila toho, že se trochu zasmál. Nemohla se divit, že se věnovala hlavně jemu, ačkoliv ona sama zrovna teď pár povzbudivých slov taky potřebovala. Seděla na spodní palandě jedné ze tří poschoďovek a nervózně se popotahovala za prsty černé rukavice. Tušila, že by nebyl dobrý nápad ukazovat památku na válku s Giganty. Jasně, nebylo to nic odporného. Sebeláska, feminismus a tak. Ale odhalit protézu místo pravé ruky těsně po tom, co Trise ujišťovaly o bezpečnosti tábora... To fakt ne.
Uvažovala, jak by zareagoval. 'Tyjo, taky jsem fanoušek steampunku!' by asi neřekl.
Přesto však měla nutkání černou látku strhnout a na displeji na vnitřní straně předloktí scrollovat poslední záznamy, které pořídil Kari.
Kari.
Při myšlence na mechanického tvorečka se jí svíralo hrdlo úzkostí. Ti dva si na něj teď ani nevzpomněli. Neměla jim to za zlé; taky by ho nejspíš radši obětovala, než aby se musela postavit tomu hodně naštvanému a hodně krvežíznivému praseti. Přesto jí těžklo srdce, když ho nastavila na režim odlákání. Kari teď pravděpodobně nestvůru provokoval, občas do ní zaryl své zoubky a drápky z božského bronzu, aby ji vydráždil a ona ho následovala co nejdál od ní.
Kari je chytrý, utěšovala se. Umí se schovávat, je rychlý jako blesk. Nic ho nedostihne.
Přesto pořád musela myslet na všechno to opotřebení, kterého si všimla. Snažila se zahnat všechny ty bubáky, kteří jí našeptávali, že tehdy na té tmavé ulici jej viděla naposled.
Ne. Takhle uvažovat nesmí.
"Paige, ty plánuješ sériovou rituální vraždu?" zaskočila ji Campbellová. Měla pobaveně zvednutý koutek, ale mechově zelené oči jí přetékaly starostí. Znaly se dost na to, aby odhadla, kde je problém.
Trochu nuceně se na ni usmála. "Jsem v pohodě. Starosti o Kari."
Pohled jí zjihl. "Ale no tak. Vždycky se vrátil." Nebyla Afrodítino děcko, nemluvila čaromluvou, ale stejně ji její hlas pohladil po duši.
Dokonce i Tris se tvářil povzbudivě. "Viděl jsem ho sice dohromady asi pár minut, ale to stačilo k tomu, abych se přesvědčil, že ten si poradí. Hlavu vzhůru, kouzelnice. Věř mu trochu."
Pomohlo to. "To ses brzo přidal k psychologické poradně Campbellová," zašklebila se.
Sklopil pohled a zazubil se. Na chvíli se na něj zadívala. Byl vážně docela pohledný. Měl symetrický obličej, výrazné obočí, když se smál, na tvářích se mu vyhloubily náznaky ďolíčků. Na čele, u spánků a kolem rtů měl rozsypanou drobounkou vyrážku ustupujícího akné. Tmavě hnědé vlasy působily rozcuchaně, jako by mu v nich hnízdila rodinka plchů. Vypadal jako milý kluk, ačkoliv ty stříbřité duhovky očí působily překvapivě chladně, když se člověk soustředil jen na ně.
Došlo jí, že oči musí mít po svém božském rodiči. Neměla však tušení po jakém.
A pak si toho všimla. Pár zvláštně uskupených mateřských znamének. Bylo to...? Ano, bylo.
"Člověče, víš že máš na ksichtu úplně přesně souhvězdí Oriona?"
Překvapeně zamrkal. "Souhvězdí čeho?"
Campbellová zpozorněla a soustředěně nakrčila obočí. "Orion. Jeden chlapík z řecké mytologie. Docela smutný příběh. A ty máš to souhvězdí ze znamének na levé tváří úplně přesně."
"To je hustý," pokrčil rameny. "Nikdy jsem to nezkoumal."
Nepřekvapilo ji to. Pokud se na sebe někdy díval do zrcadla, jednou denně bylo moc.
"Ale teď chci slyšet ten příběh, když už ho mám na ksichtu," dodal zadumaně.
Campbellová kývla. "Znáš bohyni Artemis?" začala.
Přikývnul. "Taková ta paní, co se rozhodla být věčnou pannou, ráda lovila a ještě radši měnila lidi na jeleny?"
Paige neodolala a zachechtala se. "Tos ji vystihl."
"Fajn. Ta je v tomto hodně důležitá, ale začneme jinde než u ní. Orion byl Gigant-"
V Trisovi hrklo, jako by si najednou vzpomněl, že nechal doma puštěný sporák. Rychle se však vzpamatoval. Campbellová si ničeho nevšimla a pokračovala dál.
"Gigant, který byl nepřekonatelným lovcem a lučištníkem.Jediní, kdo ho v lukostřelbě mohli porazit, byli Artemis a Apollón. Brzo mu ta sláva stoupla do hlavy. Pokusil se svést jakousi princeznu, ale nevyšlo mu to. Rozječela se, poslala na něj stráže a její naštvaný otec ho nechal oslepit."
"Blbý," zkonstatoval.
"Jo. Héfaistos - asi víš kdo, takový ten bůh, co umí postavit všechno - se nad ním ale přece slitoval a dal mu nové, mechanické oči. Potom, postupem času, Oriona zavedla cesta přímo k bohyni Artemis. Spřátelili se. Dokonce táhl s ní a s jejíma Lovkyněma. Pak se do Artemis zamiloval a tím si to podělal. Apollón se bál, aby nezapomněla na svou přísahu věčného panenství, a tak přichystal léčku, aby ho zneškodnil. Artemis zabila Oriona, aniž by to věděla. Když to pak zjistila... Poslala ho na nebe jako věčnou připomínku. To je to souhvězdí.
Zlé síly mu potom znovu daly život. Škodil Lovkyním a Amazonkám, jak jen mohl. Nenáviděl je. Zabíjel. Není to tak dávno, co byl poražen podruhé." Campbellová se nevesele usmála.
"Kdy?" zeptal se opatrně.
"Před necelým rokem. Asi devět měsíců. Myslím."
Působil, jako by v duchu cosi znepokojeně počítal a ty počty mu naštěstí neseděly. "Fajn. Díky. Možná se mi líp žilo bez toho, že mám na ksichtu takového pitomce," zašklebil se.
Paige se uchechtla. "Pořád lepší, než abys nevěděl."
"Hmm." Zamyšleně zabodl pohled do linolea na podlaze. Odmlčel se, kupodivu však to ticho nepůsobilo trapně. V pokoji vedle někdo v nepravidelných intervalech bouchal do zdi, odněkud se ozvalo spláchnutí záchodu.
Bezmyšlenkovitě si bříšky prstů přejížděla po strništi vyholené části vlasů. "Butchovi zavoláme asi až ráno, že?"
Campbellová po chvilce přemýšlení kývla. "Bude už spát. A i kdyby ne, stejně teď duhu neuděláme."
"Pořád můžeme poslat zprávu Héfaistovcům," navrhla, než jí to došlo. "Vlastně počkat. Nemůžeme, nemáme Kariho."
"Duhu?" zeptal se Tris se zájmem.
"Jo," odpověděla Campbellová. "Víš, existuje hodně způsobů, jak tě můžou nestvůry vyčmuchat. Když voláš normálně mobilem, tak to je jako kdybys řval a mával vlajkou 'hej, tady jsem'. Okamžitě tě najdou. Řekové ale mají už čtyři tisíce let komunikaci po Iris. Uvidíš ráno," mrkla na něj.
"Jsem zvědavý. Mučíš mě," postěžoval si.
"Těš se," uculila se Paige. "Zítra tě čeká velký den! V táboře budeš čumět."
Usmál se. "Těším se. Akorát..." Zamračil se. "Nebude náhodou nikomu připadat divný, že nejdřív zmizela naše učitelka přírodních věd a pak se najednou seberu a slehne se po mně zem?"
Campbellová zavrtěla hlavou. "Ne. Mlha se o to postará. Vlastně by mě překvapilo, kdyby teď vůbec věděli, že kdy tvoje učitelka existovala."
"Oh." Vypadal dost překvapený. "A na mě taky tak zapomenou?"
Hnědovláska zamyšleně prohnula rty. "Dost možná. Lidi vážně rádi zapomínají na divný věci, co se jim v životě staly."
"Fajn." Tvářil se všelijak. Jako by mu na tom, že na něj zapomenou, něco vážně vadilo. Neřekl však nic na odpor. Zvednul se ze své postele a vysypal si ze školního batohu všechny učebnice a hromadu pomačkaných papírů a obalů od jídla. Ze skříně vytáhl pár triček, džíny, mikinu. Poličky se mu rychle vyprazdňovaly a jejich obsah cpal do batohu. Paige překvapovalo, jak málo toho měl.
"Bereš to fakt docela dobře," řekla uznale.
Podíval se na ni. "Co?"
Ukázala na batoh. Na sebe. Na Campbellovou. "Tak nějak tohle všechno."
"Myslíš, že si v duchu neříkám, jestli mě náhodou nerozřežete na orgány v prvním lese, který najdete?" opáčil suše. Sebral ze země plyšového jelena, na chvíli si ho prohlížel. Potom ho strčil je sbalenému oblečení. "Ale víte co? Nějak cítím, že jít s váma je správně. Netuším proč. Ale fakt že jo."
"Chytrý kluk," utrousila.
Campbellová mu věnovala jeden ze svých povzbudivých úsměvů, který jí zdráhavě opětoval. Pak sáhnul za postel a vytáhl dlouhý sportovní luk a toulec stříbrných šípů.
Paige vykulila oči. "No ty kráso. Můžu se kouknout?"
"Jo, jasně," podal jí ho.
S luky moc zkušeností neměla, ale základy znala. Působil lehce a dravě, s neobvyklým zakřivením. Tětiva uzpůsobená tak, aby nikdy nepraskla. Všimla si drážek, které jasně naznačovaly, že se dá rozložit a složit. Tady tento model znal každý z Hefaistova srubu. Tělem jí proběhlo neblahé tušení, které v ní stříbrný toulec se šípy stejné barvy jen uvrdil. Byl to luk Lovkyní.
Sakra, kolem toho kluka bylo nějak moc narážek na Artemis.
"Člověče," převracela zbraň v rukou, "jak jsi k něčemu takovému přišel?"
Tris se zatvářil opatrně, jako by si dobře rozmýšlel odpověď. "Co si pamatuju, měl jsem ho vždycky," pokrčil rameny.
Campbellová přišla s užitečnějším dotazem. "Umíš s tím?" zeptala se tiše.
Zvolna zavrtěl hlavou. "Nikdy jsem to nezkoušel."
Mechanička se málem zakuckala. "Ty máš za postelí takovou mistrovskou práci a nezkusíš z toho nikdy ani vystřelit? vyhrkla.
Převzal si luk zpátky a ukazováčkem brnkal o tětivu. "Já... Můžu říct něco divnýho?"
"Jasně."
Jako by se mu povolil tlak v ramenou. "Vždycky, když mě to z popudu napadlo, něco mě odradilo. Vždycky. Přišel spolužák s úkolem, nebo někdo zvenku zakřičel, nebo jsem uslyšel kontrolu na chodbě. Prostě takový věci. Ve výsledku jsem se k tomu nikdy nedostal."
S Campbellovou si vyměnily rychlý a do háje pohled.
"Dobře," řekla pomalu. "Tak to radši nezkoušej ani teď. Nevíme, co to udělá, když se z něj vystřelí. Ale určitě ho bereme s sebou."
Mračil se, jako by se mu potvrdilo nějaké tušení. Potom luk hodil k batohu.
Campbellová si složila bundu na holou matraci jako polštář. "Myslím, že toho povídání dneska bylo dost. Pojďme spát. Zítra je velký den."
Tris sebou plácl na postel. "Jo, prosím. Mám toho fakt už plný zuby," zasténal.
Paige s úšklebkem vytáhla kapesní hodinky. Nastavila ručičku budíku na šest ráno.
"Vstáváme v šest hodin, děcka, ať stihneme brzo vypadnout. Nerada bych čelila zvídavým dotazům, proč tady číšník nejde do školy," ušklíbla se.
Odpovědí jí bylo nespokojené zamručení. "Jsi monstrum," postěžovala si její kamarádka.
Zasmála se a složila si svou bundu na postel, zvedla se, zhasla světlo. "Jsem. Dobrou."
"Dobrou," usmála se na ni v šeru Campbellová.
"Brou," zamumlal Tris.
Internátní pokoj střední školy ve Warrenu s podivným osazenstvem uvnitř pomalu usínal. Paige zírala na lamely matrace nad sebou a při každém nočním zvuku zvenku špicovala uši v malé naději, že Kari škrábe drápkem o okenní tabuli a snaží se dostat dovnitř. Po chvíli se ze dvou vedlejších lůžek začalo ozývat pravidelné oddechování. Nakonec ji noc ukolébala taky.