Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

XVIII. | Proroctví, na které jsme se všichni těšili

PAIGE

Revolver v její ruce škubnul, když vystřelila. Ve středu rudobílého terče se objevila díra. Spokojeně se zašklebila.
"Ta byla pěkná," zhodnotil kousek od ní známý hlas, jehož majitel si jejího zásahu všiml.
Zazubila se. " To bych řekla," přikývla.
Tris ji s úsměvem pozoroval a stříbrožluté oči mu energicky svítily. Na rameni měl nonšalantně zavěšený tréninkový luk. Viděla, jak se mu na pažích založených na hrudi napínaly svaly.
Co se týkalo stylu boje, s Trisem si rozuměla podstatně lépe než s Campbellovou. Oba byli střelci. Chápali celou tu vědu zaměření na pohyblivý cíl. Výstřel. Nikdy nedokázala tak zaválet se srpem nebo mečem v ruce jako když třímala své dvě krásky napěchované bronzovýma kulkama. Ale boj zblízka by měla trénovat, pomyslela si palčivě. Artemidin syn před ní vypadal odhodlaný k uspořádání výpravy a nezajímalo ho, že neví vůbec nic - že nemají ani proroctví. Chtěl zoufale přežít a zjistit, co je zač. Překážky jako by pro něj neexistovaly.
Chápala to. Zešílela by, kdyby se toto mělo stát jí. Výprava byla na spadnutí, to věděla. A byla připravená krýt mu záda, protože jí to připadalo správné. V ruce z masa a kostí ji zabrněly konečky prstů. Zase budou venku.
Ani si neuvědomila, že si prázdným pohledem přeměřuje rozstřílený terč. Cítila, že ji Tris tiše pozoruje - možná byl zmatený, možná prostě jen nevěděl, co říct. Nevadilo jí to, když zrovna neobohacovala své okolí o chytré nebo sarkastické poznámky, nepotřebovala neustále mluvit. Z nich dvou byla vždycky ta užvaněnější Campbellová.
"Kde ses naučila tak dobře střílet?" nadhodil Tris. "Tady v táboře, nebo...?"
Zajistila bouchačku a odložila ji. Zauvažovala, kolik ze své minulosti mu říct. Byla si vědomá, že odpověď 'v táboře' by byla nejjednodušší, ale nechtěla lhát. "Naučila mě to mamka," pokrčila se slabým úsměvem rameny.
Zazubil se. "Páni. Musíš mít drsnou mamku."
Prohrábla si krátké strniště vyholené části vlasů a jeho výraz mu oplatila. "Můj táta je Héfaistos, což mluví za všechno. V devítce máme všichni drsný mamky." Pokud ještě ty mamky žijou, pomyslela si posmutněle. Vzpomněla si na Jess Wilsonovou, která v bytě na Prospect Avenue v Brooklynu nejspíš právě teď dospává noční směnu.
"Tvoje máma... je taky nějaká mechanička nebo tak něco?" vyzvídal opatrně její kamarád dál.
Nejdřív se nadechla, aby ho trochu odpálila, ale došlo jí, že jí Trisův zájem vlastně nevadí. Asi ji trochu hlodalo svědomí - ten kluk musí čelit tolika tajemstvím, že před něj nechtěla stavět další. "Ne," zavrtěla hlavou. "Máma, no... teď dělá v supermarketu."
Tris naklonil hlavu na stranu. "Jak se tak stalo, že se do tvý mámy zamiloval božský kovář?"
"Spíš bych se ptala, jak se ona zamilovala do něho," neodpustila si.
"No jo, Héfaistos," zašklebil se. "Očividně má šarm, když je vás ve srubu skoro deset."
Zasmála se. "Očividně. Ale máma ho chtěla zastřelit, když ho uviděla poprvý."
Obočí mu vyletělo nahoru. "Teď chci rozhodně vědět víc."
"Dělala taxikářku pro jednu dost pochybnou společnost," vysvětlovala. "A občas prý vozívala fakt divný lidi. Tak si pořídila pětačtyřicítku, naučila se s tím a nosila ji v kabelce," uculila se.
Tris uznale zamrkal. "Normální ženská by si pořídila slzák."
"Mamka se s věcma nesere."
"Bejt násilník, nechtěl bych ji potkat v temný uličce," rozesmál se.
"No, teď jsi na to skoro kápnul," poznamenala.
"Na co jako?"
"Jak potkala mýho tátu, Héfaista."
Nadzvedl obočí. "Když tvůj táta zrovna nedělá božský vynálezy, je násilníkem v uličce?"
Přátelsky ho drcla do ramene. V žaludku se jí zhoupl divný pocit jako vždycky, když se Trise nějak dotkla rukou. Nevěděla, čím to je. Rozhodla se to ignorovat - aspoň teď. "Jednou se jí podělalo auto, něco v motoru, co sama nepoznala, co je. O půl jedenáctý večer. Kus za New Yorkem, kde byl ze všech stran jenom les. Do půlnoci tam v tom autě byla sama a začala panikařit. Vždycky mi říkala, že se bála každýho stínu a když se tam najednou zjevil táta, málem to do něj našila," zazubila se. Tris ji zaujatě poslouchal, jako by ho překvapilo, že se tak rozpovídala. Ji to vlastně překvapilo taky.
"Teď by mě zajímalo, jestli to do něj potom nakonec našila a tak zjistila, že je bůh, nebo si to rozmyslela," poznamenal.
To ji pobavilo. "Ne. Táta ji tam prý uklidňoval, opravil ten motor, pak si povídali, on jí dal na sebe kontakt, máma si s ním potom domluvila schůzku, aby mu ještě jednou poděkovala, přeskočila jiskra a..." S širokým úsměvem ukázala rozmáchlým gestem na sebe. "Další polobůh byl na světě."
Tris na ni vesele koukal. "Páni. Hustý."
"A jak se pozna-" vypadlo z ní dřív, než začala přemýšlet. Málem si za to bronzovou rukou vlepila facku. Tris o svých rodičích nemohl nic vědět. Nevěděl vůbec nic. Jako by to ještě potřeboval připomínat od ní.
Zmateně zamrkal. "Co?"
"Ale nic," vyhrkla.
"Co?"
Povzdechla si. "Promiň. Ulítlo mi to. Chtěla jsem se tě zeptat, jak se poznali tví rodiče, a..." Prohrábla si vlasy. "Jsem jenom blbá, promiň."
Přes tvář jako by mu přeběhl temný mrak. "To je v pohodě," hlesl.
Sklopila pohled a nevěděla, co říct. Že to bude dobrý? Takové sliby byly spíš parketa Campbellové. Myslela, že teď nastane trapné ticho, ale Tris ho přerušil sám od sebe.
"Když už jsme to nakousli, chceš slyšet něco divnýho?" nadhodil.
"Řekla bych, že chci," přikývla.
Chvíli zamýšleně zíral na své ruce. "Já... No, kolem mých rodičů je celkem humbuk, zejména kvůli," naznačil prstama uvozovky, "mamči, ale mi se to zdá jako hrozná blbost."
Nechápala. "Co jako?"
Chvilku trvalo, než znovu začal mluvit. "Když jsem se v únoru probral na intru ve Warrenu, byl jsem totálně vymazaný, zmatený... ale nikdy mě nenapadlo hledat rodiče," přiznal. Naprázdno polknul. "Měl jsem spoustu práce, sehnal jsem si brigádu, doháněl učivo, snažil jsem se přežít, ale nikdy jsem nepomyslel na to, že bych někde mohl mít rodinu. Nedává to smysl, viď?" usmál se omluvně.
Až po chvíli se přistihla, že na něj jen tiše civí. Vzpamatovala se. "Sakra, to tvý vzpomínkový okno musí být pořádně zlý," dostala ze sebe.
Zvedl ruce, jako by se bránil. "Pořád mám pocit, že tím to není. Já... prostě nemám žádný rodiče. Jsem si tím asi jistější, než bych měl být."
Marně hledala slova.
"I v tom Hypnově srubu, pamatuješ?" pokračoval. "Žádný vzpomínky neexistujou. Vůbec nejsou. Nemám rodiče, nemám vzpomínky, mám jenom podělaný luk, plyšovýho jelena a pak tebe, Campbellovou a tábor."
"Nemohl ses tady zjevit jen tak z ničeho," namítla.
Nevesele se usmál. "Já vím. Ale i když to nedává smysl, vlastně by to dávalo smysl ze všeho nejvíc."