Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

VII. | Obtlouslý nabubřelec s invalidním koněm

TRIS

"Můžeš mi prosím zopakovat tu část o těch delfínech?" nadhodil a snažil se znít bezstarostně. Nepodařilo se mu to.
Holky opatrně pohlédly na dveře, jako by se bály odposlouchávání.
Campbellová si tiše odkašlala. "Poslyš, ředitel tábora, pan D., bude asi první bůh, kterého v životě uvidíš," zamumlala tiše.
Automaticky ztlumil hlas taky. Srdce se mu divoce rozbušilo v hrudi, ačkoliv si myslel, že viděl příliš mnoho na to, aby ho cokoliv překvapilo. Chtěl se zeptat na docela dost důležitých věcí. Proč je nějaký bůh ředitel tábora? Jaký z Olympanů to je? Co můžu udělat pro to, aby mě neproměnil v delfína? "Jaký bůh se sakra jmenuje pan D.?" vyhrkl místo toho.
"Jména mají moc," napomenula jej. "Není dobré s nimi plýtvat. Náš ředitel je bůh vína a oslav. Snad víš jaký."
Zatajil se mu dech. Ano, toho znal. "Dion-" začal, ale ruka Paige přinutila zmlknout. Kovové prsty protézy ho nepříjemně studily na rtech. Jasně, byl blbec.
"Správně," zavrčela, "ale pozor na pusu."
Slabě přikývnul a ona si vyměnila pobavený pohled s hnědovláskou. "Už nebudu rušit tvůj výkad, pokračuj prosím, poklade," uculila se na ni.
Campbellová se vesele ušklíbla. "Půjdeme dovnitř s tebou, ale tohle se ti bude hodit. Zaprvé, každá věta, kterou k němu budeš směřovat, by měla obsahovat slovo 'pane'. Ano, pane. Ne, pane. Jsem úplný trotl, pane."
"To poslední sis mohla odpustit," nedal se.
Věnovala mu rozpustilý pohled. "Zadruhé, moc rád lidem mrví jména. Dělá to schválně, tak ho na to neupozorňuj. Zatřetí, pokus se nebýt drzý," upozornila ho.
"I když tě to bude svádět. Hodně," dořekla za ni Paige.
"Přesně tak. No a začtvrté, no... uvnitř asi budou satyrové. Příprav se na to. Jsou hodní, přátelští a super, jenom mají od pasu dolů kozlí zadek a nohy. Tak jenom ať na to moc nečučíš."
"Nečučet na kozí zadky," zopakoval otupěle. "To dám. Čučení na zadky si vyhradím pro Afrodítin srub," uchechtnul se.
Paige do něj s širokým úsměvem šťouchla. "Klídek, mladej," utrousila, ačkoliv mohl být maximálně o rok mladší než ona.
Dotčeně si třel žebra. "To tvoje kovářské šťouchnutí je jak kopnutí od koně," postěžoval si.
"Jo, a když jsme u těch koní," strčila do něj podstatně jemněji Campbellová, "pan D. je sice ředitel, ale děcka tady má na starosti hlavně Cheirón. Kentaur. Aby nevyděsil nováčky a nemlátil hlavou do stropu, schovává si koňskou část těla do kouzelného kolečkového křesla."
Chvíli mu to šrotovalo v hlavě. "Počkat," vydechl, "ten Cheirón?"
"Ne, všichni kentauři se jmenujou Cheirón a učí mládež," zamumlala Paige dříve, než Campbellová stihla zareagovat. "Jasně že ten. Tak pojď, než nám tady na ten dýchánek před prahem přijdou."
Několika kroky se přiblížila ke dveřím a hlasitě zaklepla klepadlem ve tvaru lví hlavy. Hnědovláska ho postrčila kupředu a kráčela mu v patách.
Vevnitř to vonělo příjemně po dřevu, kávě, sušenkách a dietní kole. Žaludek mu naznačoval, že nesnídal a má docela hlad. Pod podrážkama levných tenisek mu vrzala prkenná podlaha. Na zdi visela vycpaná hlava leoparda se zavřenýma očima, větřík z oken pootevřených na ventilačku si pohrával se záclonkami a u stolu seděla přesně ta parta, před kterou ho holky varovaly - vousatí satyrové s růžky v kudrnatých vlasech a chlupatýma kozíma nohama (které naštěstí moc neviděl), důstojně vypadající muž na invalidním vozíku a rozvalený tlusťoch v havajské košili.
Tris si vždycky představoval Dionýsa jako energického chlapíka, který trousí vtípky, hýří dobrou náladou a vypráví veselé historky - jako takového toho strejdu, který je centrem oslavy, ačkoliv nikdo pořádně neví, jak se tam ocitnul a jestli ho vůbec někdo zná. Ten reálný však působil o dost jinak.
Připomínal někoho, kdo je zvyklý každé ráno na lahvinku výběrového červeného, ale zavřeli vinný sklípek. Při pohledu na něj si vzpomněl na barokní andělíčky s buclatými červenými tvářičkami a špekatýma ručkama, ale ti andělíčci, které znal z powerpointových prezentací o architektuře, si ho nikdy nepřeměřovali tak bodrým temným pohledem jako bůh.
V ruce svíral, stejně jako jeho spoluhráči u stolu, vějíř karet a Trise napadlo, že takhle musí vypadat noční můra krupiérů.
Všechny pohledy se stáčely k nim. Několik satyrů roztahovalo nosní dírky, jako by se snažili zachytit nějaký neobvyklý pach (to moc mu to nelichotilo). Jeden z nich, hnědovlasý s bílými pramínky a jemným chmýřím na bradě zamumlal "to je přesně ono".
"Dobrý den, pane D.," zašveholila Campbellová a krátce povzbudivě mu stiskla zápěstí. Stejným způsobem pozdravila i Cheiróna a na pár satyrů se kouzelně usmála.
Paige ji napodobila, a tak zamumlal pozdravy taky. Pod podezřívavým pohledem boha byl vážně, vážně nervózní.
Pan D. hlasitě usrknul z plechovky dietní koly. "No to se podívejme, vítejte zpátky, Amy," zamručel.
Chvíli uvažoval, kdo je Amy, než mu to došlo. Campbellová vlastně byla křestním jménem Ava. Dionýsos nevzrušeně pokračoval. "Dokonce ani Peggy nevytrousila žádné další končetiny, to je paráda." Slyšel, jak černovláska vedle něj zaskřípala zuby. Nedivil se jí. Ten chlap měl fakt hodně špatný smysl pro humor. Rozhodně se nepodobal strejdovi z oslavy.
"Takže jste nám tu přivedly naši speciální sněhovou vločku?" Ne, není příjemné, když na vás takovýmto způsobem zírá bůh.
Přinutil se mu podívat zpříma do očí. "Jmenuju se Tris Jones, pane."
Cheirón ho bystře pozoroval. Narozdíl od svého nadřízeného se tvářil přátelsky a zkoumavě. Nepochyboval o tom, že mu nic neunikne.
Žaludek se mu zhoupnul. Možná ví i o tom, že nemohl proniknout hranicí tábora.
Pana D. jeho jméno očividně skoro vůbec nezajímalo. Znovu si loknul z plechovky, převrátil do sebe poslední kapku a odhodil ji k dalším dvěma prázdným. Tris v duchu uznale kývnul hlavou. Vychlastat litr a půl koly za jedno ráno, to byl slušný výkon.
Satyr s hnědobíle strakatými vlasy nervózně těkal pohledem mezi Trisem, Cheirónem a panem D. Vypadal asi tak na dvanáct let. Trise docela zaujal jeho neobvyklý vzhled - strakaté měl i obočí, dokonce i na kůži byly znát světloučké pigmentové skvrny. Každé oko měl jiné barvy jako husky - jedno čokoládově hnědé, druhé jiskřivě, ledově modré. Byl si jistý, že tenhle malý kluk - satyr - by rozhodně mezi normální lidi nezapadl. Působil jako na pružinkách, neustále čenichal vzduch kolem sebe a vrtěl se jako hnízdo mladých myší.
"Pane?" pípl směrem k Dionýsovi.
Bůh k němu naklonil hlavu. "Ano?"
"Můžu si vzít vaši plechovku, pane?" vyhrkl.
"Plechovku?" zatvářil se pan D. zmateně. "Ach, ano, samozřejmě, Deane."
Tris sledoval, jak se Dean zvedl ze své židle. Nebyl moc vysoký, na sobě měl teplákové černé bermudy, ze kterých mu čouhaly chlupaté křivé kozí nohy ve stejných barvách jako jeho vlasy. Satyr tak nějak celkově budil dojem holandských minikoz, jaké bývají v průchozích výbězích v dětských koutcích zoo.
Sebral plechovku, zhroutil se zpátky na židli, ukousl kus hliníku a začal ho s hlasitým chroupáním žvýkat. Tris jen mlčky vykulil oči nejprve na něj, potom na Campbellovou. Pokrčila rameny. "Je to satyr," zamumlala k němu polohlasem. "Dokážou strávit všechen recyklovatelný materiál. Tohle je normální."
"Jasně," ucedil.
Tím na sebe zpátky upoutali pozornost pana D. "Takže, Tome Jilesi," začal a Paige se nepatrně nadzvedly koutky, "předpokládám, že tady Amy tě už stihla provést táborem a varovat přede mnou, protože to tak dělá vždycky, že?"
Campbellová si odkašlala. "Neviděl celý tábor, pane. Zbývá ještě amfiteátr, lezecká zeď, jídelní pavilon-"
Pan D. netrpělivě mávnul rukou. "To mě nezajímá. Dobře mu vysvětlete, jak to tady chodí. Odmítám kvůli němu cokoliv řešit."
Tris přešlápl. Vážně se mu nelíbilo, jak o něm bůh mluvil, a na jazyk se mu drala hromada připomínek, které na radu Campbellové radši zase spolknul.
"Máš nějaké otázky?" zeptal se pan D. bodře.
Zvolna zavrtěl hlavou. Měl. A měl jich spoustu. Ale nestál o odpovědi od tohoto chlapa. "Ne, pane."
"Výborně. A teď-"
"Pane D.," přerušil ho Cheirón, "myslím, že tady Dean nám chce ještě něco říct."
Malý satyr zamrkal dvoubarevnýma očima, otevřel pusu, pak ji zase zavřel a pohledem se zavěsil do Trise. Po zádech mu přeběhl mráz.
"Voní... divně, pane," hlesl po chvíli. Rozhlédl se po ostatních, jako by očekával nějakou podporu. Nos se mu chvěl jako králíkovi. "Jako polokrevný, ale jenom trošičku. Hodně jako smrtelník. A trochu jako..." Zarazil se a naprázdno polkl. Zavrtěl hlavou. "Ne, to je hloupost."
"Jako co?" vybídl ho Cheirón jemně. Tris ho viděl sotva pár minut, ale napadlo ho, že školství by potřebovalo chlapů jako on armádu.
"Jako Lovkyně, pane," zamumlal nejistě.
Místností se rozhostilo zaražené ticho. Trisovi se nelíbilo, kudy tato debata směřuje. Za posledních ani ne čtyřiadvacet hodin stihl zjistit, že je synem boha, vloupat se do destinace pro děti bohů a znovu zjistit, že teda synem boha asi nakonec není.
"Mám dotaz," odhodlal se a snažil se, aby nezněl moc nepříjemně. "Nejsou Lovkyně náhodou takové ty divoké holky, co táhnou s Artemis a nesnáší chlapy?"
Nikdo mu neodpověděl.
"A nejsem já náhodou kluk?" cítil potřebu dodat. Rozhodně si nepřipadal jako věčná panna.
"No, rodinná podoba tam rozhodně je," utrousil pan D. suše.
"Ty oči," zabručel si Cheirón pod vousy.
Satyrové si cosi špitali a Dean na něj omluvně zíral. Tris slabě pokrčil rameny. Strakatý kozlík mu oplatil stejné gesto, ukázal si na nos a rozhodil rukama.
Později ho napadlo, že jeho situace nešla vyjádřit lépe.
Teď však přešlápl. "Může mi někdo říct, co se to tu právě děje?" Krátce pohlédl na své dvě nové kamarádky, tvářily se však stejně zmateně jako on. Campbellová se mračila, očividně nad něčím usilovně přemýšlela.
Pan D. naklonil hlavu na stranu jako velmi nepříjemné štěně s vodnatýma očima a nevrlým pohledem. "To nikdo neví, Terrenci," usadil ho. "Pokud dnes nebudeš určen, srub 11. Chovej se slušně."
Odhodlaně se nadechl a otevřel pusu naprázdno, Paige ho však dvakrát důrazně zatahala za tričko. "Pojď, záhado," pobídla ho tiše.
Nakonec neřekl nic. Společně s nimi ven vypochodoval i Dean s nedojezenou plechovkou v ruce a od stolu vycouval na kolečkovém křesle i Cheirón.
Tris se s úlevou na verandě nadechl čerstvého vzduchu, když se za nimi zabouchly dveře. "To bylo na poměry pana D. dobrý, nebo jsem v háji?" ucedil ke Campbellové.
Místo ní mu odpověděl Cheirón. "Neber si jeho vystupování zle," uklidnil ho. "Je to dobrý bůh, ale nesnáší svou práci tady. Jeho otec - vládce bohů - ho tím trestá. Taky bys byl nepříjemný," podotknul.
"Jasně," neodpustil si ironický podtón. "A ty, hm, dohady o tom, co jsem zač?"
Cheirón se zatvářil nejistě. "To opravdu nevíme. Dean," kývl na satyra, "má nejlepší čich ze všech satyrů. Ostatním prý voníš hlavně jako smrtelník. Ale kdybys byl, tohle bys pro mlhu neviděl," rozmáchl se rukou kolem sebe.
"Aha," vypravil ze sebe dutě. "Super. A když už jsme u toho, asi můžete, hm..." Ukázal na vozík. "Holky mi už řekly, že máte ko- že jste kentaur," opravil se.
Cheirón se usmál. "No, to bude určitě pohodlnější," připustil. Předklonil se a než Trisův mozek stihl pochytit, co to vlastně vidí, stál před ním muž s tělem bílého hřebce vedle vozíčku s umělýma nohama.
Učitel si protahoval ty pravé, s kopyty (dost netradiční pohled).
"Pojďme," vybídl je. "Kouzelný svět je plný záhad. Tak tady té naší ukážeme zbytek tábora."