Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

VIII. | Tris je králem palačinek

CAMPBELLOVÁ

Tris zamyšleně zíral před sebe, duchem se toulal nejspíš kdesi mimo. Chápala to. Ona sama si pohrávala s korálky na krku a přemýšlela o tom, co ten kluk může být zač. Dokonce ani Dean se svým supercitlivým nosem to nedokázal určit. Musel být přímo u něj, aby z něj satyr vycítil slabý pach Lovkyň, ale v hlavní budově Tris docela trefně zdůraznil, že je kluk.
"Cheiróne, když jsme s Campbellovou byly pro Trise, něco nás napadlo," odhodlala se promluvit Paige.
Kentaur se na ni zkoumavě podíval. "Jsem jedno ucho," vybídl ji.
Její kamarádka se jí krátce podívala do očí a maličko se pousmála. Pak pohled upřela zpátky k Cheirónovi. "Napadlo nás, že je to možná dítě Velké trojky, zamaskované jako smrtelník, aby nikdo nic nepoznal."
Tris ostražitě zvedl hlavu a působil, že chce něco namítnout, zůstal však zticha. Pevně obemkl prsty kolem svého luku, který mu visel přes rameno.
"Proč by ho někdo ze Tří maskoval?" opáčil Cheirón. "Přísaha je zrušená už dva roky. Není k tomu důvod."
"Ale Trisovi je dost. Šestnáct?" tipla si. Souhlasně kývnul. "Možná se bál proroctví, tak ho tak začaroval. Já nevím," pokrčila rameny.
Učitel to očividně zvažoval. "A co ten pach Lovkyní?"
"Těžko říct. Bohové jsou mazaní," namítla.
"Pokud bych se do toho mohl vložit," odhodlal se Tris, "nemám pocit, že bych metal blesky, když se namíchnu, lítal jako Superman, z mrtvol zrovna odvázaný nejsem a vodovodní trubky ze mě taky nadvakrát nešílí," podotknul. Zašklebil se, jako by řekl nejblběji znějící větu svého života. Nemohla se mu divit.
Cheirón však s vážným výrazem přikývl. "Nepochybně jsi nějak spřízněný s Artemis, ale určitě víš, že je vyloučeno, abys byl jejím synem," zabručel. "Nepamatuješ si něco, co by to trochu objasnilo? Zvláštní vzpomínky? Noční můry?"
Tris o odstín zbledl a sevřel rty, krátce odvrátil zrak. S Paige si vyměnily letmý pohled. Něco tajil, o tom nepochybovala. Když promluvil, jeho tón byl opatrný a vyhýbavý, jako by si dobře rozmýšlel, co řekne. "Nepamatuju si nic takového. Ale nevím... Nevím, odkud mám tady ten luk. A plyšáka."
"Plyšáka? Máš ho u sebe?" zeptal se Cheirón se zájmem. I Campbellovou dost zaujalo, že něco takového zmínil. Jako malá měla dost hraček, které přinesla jakási teta z dvacátého kolene, když měla asi tak dva týdny. Jasně že nevěděla, odkud jsou, ale určitě by si na ně nevzpomněla, kdyby takovou otázku dostala ona. Ale Tris ano. Byla si jistá, že ví, jakého její kamarád myslel. Vybavila si, jak seděli na postelích internátního pokoje a on si do školního batohu balil své věci. Jak plyšové zvířátko držel v ruce, na okamžik zaváhal a potom ho nacpal dovnitř k oblečení.
"Plyšového jelena," upřesnil. "Mám... mám ho tady."
Cheirónovo obočí se okamžitě zkrabatilo přemýšlení. "Mohl bych se na něj podívat, prosím?"
Nejistě přešlápl. "Je to jen obyčejný plyšák," bránil se. "Proč?"
Campbellové se pobaveně zvedl koutek. Vzpomínala na Oktaviána, augura římského tábora, před kterým bylo radno schovat všechno, co mělo uvnitř vycpávku. Toho kluka prý snad nikdo neměl rád. Slyšela o něm dost na to, aby ji to nepřekvapovalo.
"Trisi," podotkla k němu mírně Paige, "Cheirón ti ho nesebere, nerozpárá a z vyvržené vycpávky nebude věštit budoucnost."
Aha, telepatie. Neodolala a zasmála se. Černovlasé kovářce potěšeně zajiskřilo v očích a v obličeji se jí objevil výraz, který moc dobře znala - zvláštní směs radosti, pobavení a zadostiučinění. Nasazovala ho vždycky, když se jí povedlo Campbellovou rozesmát nebo jí zlepšit náladu nějakou úplnou hloupostí. Kdesi u srdce ji píchla jehla melancholie, vzpomínka na předchozí léta, kdy byl její smích příliš vzácný.
"V kouzelném světě je spousta mocných věcí zamaskovaná jako věci obyčejné," poučil ho Cheirón. "Přilba neviditelnosti jako baseballová čapka. Kůže nemejského lva jako kabát. Ten plyšák může být něco podobného. Jelen je posvátné zvíře Artemis. Luk a šípy zase její klasická zbraň. To nemůže být náhoda."
Tris se přehraboval v batohu, než hračku našel. Všimla si, že ji držel podstatně opatrněji než dřív. Váhavě ji kentaurovi podal.
Převzal ji, zachmuřeně ji převracel v dlaních a pečlivě si ji prohlížel jako potencionální výbušninu, ale tvářila se prostě jako roztomilý jelen s rozklinkanýma nožkama značky Stuffed Safari®. Když už nic jiného, s Trisem sdíleli vyjevený kukuč.
Cheirón plyšáka pomalu vrátil zpátky ke svému majiteli. "Nevypadá, že by byla kouzelná," uznal.
Nemohla se rozhodnout, jestli si Tris oddechnul, nebo byl zklamaný. Svíral jelena v ruce a zkoumavě hleděl učiteli do očí. "Mám dotaz," oznámil mu. "Můžete mi shrnout, proč se kolem mě tolikrát vzpomíná Artemis? Trochu ztrácím nit a docela mě to štve."
Kentaur se na něj zahleděl. "Ten jelen možná není nic zvláštního," připustil. "Ale ten luk ano, obzvlášť když vezmeme v úvahu, co mi o něm řekla Campbellová." (Ano, tak trochu slepičila. Můžete ji za to soudit.) "Nemůžeme opomenout Deanovu připomínku o tvém zvláštním pachu. No a potom je tu tvoje podoba v obličeji s bohyní."
Vykulil oči. "Podoba?"
"Nenapadlo tě někdy, že máš dost neobvyklou barvu očí?" zavrtěl hlavou. "Žlutostříbrná není zrovna běžná. Skoro bych řekl, že takové máš jen ty a bohyně lovu a měsíce."
Tiše hvíznul. "To je teda něco. Můžu říkat, že mám fakt boží ksichtík?"
"Bohové, to je kus vola," zamumlala Paige polohlasem. Cheirónovi zacukal koutek.
"Tak nějak," rýpla do něj Campbellová.
Na chvíli se odmlčeli. Tábor pomalu ožíval - mezi chatkami se pronásledovaly menší děti, od jahodových polí zněly vzdálené tóny, které satyrové mámili z píšťal, u ohně postávající skupinka se hlučně rozesmála.
Tris si tiše odkašlal. " Jak vlastně Artemis vypadá?" vyzvídal.
"Jako asi dvanáctiletá dívka," odvětil kentaur a švihl ocasem ze strany na stranu. "Působí mladě jako dívky v jejím Lovu. Má měděné vlasy a sponu ve tvaru srpku měsíce."
"Aha, tak to nic," zapřemýšlel Tris. "Ale stejně myslím, že už jsem jednou viděl bohyni," odvážil se prohlásit opatrně.
Cheirón zahrabal kopytem v zemi. "Myslíš?"
"Bylo to odpoledne, den předtím, než mě našly Campbellová s Paige. Pracuju... Pracoval jsem v jedné restauraci jako číšník. Přišla tam za mnou." Stříbřité oči mu těkaly všude možně, jako by se bál odpovědi.
"Proč myslíš, že to byla bohyně?" opáčil Cheirón.
Trisovy prsty nezastavitelně tancovaly po bocích jeho stehen. "Když jsem viděl pana D., měl jsem z něj divný pocit. Takový brnění po kůži. Z tý ženský jsem to cítil taky, ale, hm..." Rozpačitě se usmál. "Asi bych to tak neměl říkat, ale připadala mi mocnější."
"To by odpovídalo." Cheirón si zamyšleně přejížděl palcem po bradce. "Jak vypadala? Co ti říkala?"
"Blondýna. S fakt hodně tmavýma očima. A v černém kabátu. Povídala mi," na okamžik zaváhal, "že můj život stojí na křižovatce. Že se brzy budu muset rozhodnout. Varovala mě před mou učitelkou, která na mě zaútočila jako nestvůra hned další ráno. Pak se objevila Paige a Campbellová a vžumm." Rozmáchl rukama kolem sebe.
"Hekaté?" navrhla ponuře Paige.
"Taky mě napadla jako první," přisvědčil kentaur. "Bohyně kouzel, mlhy a křižovatek," dovysvětlil Trisovi.
"Áha." Nevypadal nijak ohromně nebo šokovaně, spíš jen zmateně. Pak se mu rozzářila tvář poznáním. "Počkat, to je ten divný měňavý srub, že?" vyhrkl.
"To je," souhlasila Campbellová.
"Ta holka, co před ním seděla - už jsem zapomněl, jak se jmenuje-"
"Lou Ellen," skočila mu do řeči.
"Jo, ta - byla mi povědomá a já nevěděl proč. Takže jsem asi viděl její mamču," zašklebil se.
"Hekaté většinou provází dvě zvířata," pronesl Cheirón. "Velký černý pes a tchoř. Měla je u sebe?"
Znejistěl. "Ne. Teda vlastně jo. Ne. Nevím."
"Vyber jednu z těch možností," napověděla mu Campbellová.
Pousmál se. "Nejdřív jsem si myslel, že měla v náručí jezevčíka, ale když jsem jí řekl, že psi do podniku nesmí, dívala se na mě jako na pitomce a ve skutečnosti držela takovou tu podlouhlou kožešinovou věc," pokrčil rameny.
Cheirón chápavě přikývl. "Hekaté je mistr klamu. Tohle je rozhodně znamení, že šlo o ni."
"A to, že jsem ji potkal, je dobrý, nebo jsem v háji?"
Kentaur si ho přeměřoval od hlavy až k patě. "Ukazuje se nám, jen když cítí velký potenciál. Dokáže částečně předpovědět budoucnost. Je bohyně křižovatek, vidí možnosti, kterými se bude tvůj život ubírat. Tvůj osud ji musel zaujmout, jestli se ti ukázala osobně." Neznělo to špatně, jeho hlas však nabral ponurý tón pohřebního zvonu.
Její kamarád se bezděky otřásl. "Fajn. Božský ksicht a k tomu ještě vzbuzuje zájem bohyň, to se ale mám," zabručel. Vtipkoval, ale působil nesvůj. Všimla si, jak znovu křečovitě svíral svůj luk navlečený na rameni.
"Myslíte, že to nějak souvisí s tou ochrannou rukou, kterou drží nad Héfaisovými dětmi?" zapřemýšlela nahlas. Nedávalo by jí to žádný smysl, ale přeci jen jí stálo tu úvahu nadhodit.
"To nevím. Trisi, bez urážky, ale rozhodně nevypadáš jako syn Héfaista," neodpustila si Paige.
Odfrkl si a nadechl se, aby jí něco odsekl, ale Cheirón ho zarazil zvednutím dlaně. "Myslím, že zatím toho bylo dost. Paige, Campbellová, ukážete Trisovi cestu do jídelny? Posaďte ho ke stolu jedenáctky a potom ho ubytujte v Hermově srubu. Já mám ještě něco na práci v hlavní budově."
"Samozřejmě, Cheiróne," kývla.
Kentaur přikývl a odklusal pryč. Tris chvíli pozoroval, jak se jeho bílé tělo vzdaluje, než se otočil zase k ní a Paige.
"Dámy, slyšel jsem slovo jídelna. Rád bych tam šel, protože mám hlad, že bych sežral kentaura," utrousil.
Campbellová ho vesele plácla po rameni. "Pojď, ty náš hladový chudáčku. Ten bílý pavilon nahoře to je."
V očích mu zasvítilo raubířské světýlko. "A srub jedenáct je Hermův, že? To znamená Stolla, že?" oťukával nenápadně.
Ona i Paige se na něj zakřenily. "To si piš. Do Hermova srubu jdou všichni neurčení."
"Nemůžu se dočkat," prohlásil. " Tak honem, honem," povykoval.

Cestou k pavilonu se ukázalo, jak zvědavý ten stříbrooký mladík je. To normálně na těch lítajících koních jezdíte? (Jo.) Jedou děcka Afrodíty automaticky po dětech Arése? (Jak kdy, spíš ne.) Cheirón spí sám na dvojlůžkové posteli, nebo má ve stájích vlastní pětihvězdičkový box? (Proboha, Trisi.)
A pak, když zase nasadil vážnou tvář, přišla další otázka. "Jaký to je být polobůh?" zeptal se zadumaně, když podrážkama tenisek škrtal o pěšinku.
"Jednoduchý. Jako příprava toustu," ubezpečila ho Paige. "Akorát že ty máš u sebe všechny přísady a jediný toustovač na světě je uprostřed oceánu, takže ho musíš hledat. Když ho najdeš, musíš s toustovačem hledat v oceánu zásuvku a když najdeš i tu, přichystáš si toust, strčíš ho do toustovače, zapojíš ho a na konci stejně umřeš, protože jsi v podělaný vodě s elektřinou. Takový nějaký to je být polobůh."
Chvíli na ni jen tiše zíral. "Teď se mám smát, brečet, křičet nebo...?"
"Zatím buď rád, že po tobě nikdo tousty nechce," zamumlal jí za zády Dean. Leknutím nadskočila. Úplně zapomněla, že s nimi ten tichý inteovertní satyr je.
"Dneska jsou totiž..." zvědavě zavětřil a heterochromické oči se mu rozzářily čirou radostí, "wafle! Pojďte honem!"
Větší pobídku už nepotřebovali, a tak se krátce poté motali mezi stoly pavilonu pod otevřeným nebem.
Campbellová Trise vedla ke stolu jedenáctky. "Někdy jsou strašní," varovala ho tlumeně. "Dávej si velký pozor na jejich ruce. Možná se ti budou snažit něco ukrást nebo naopak," zašklebila se, "ti přidat nějakou ňamku do jídla. Prostě buď opatrný, jo?"
"Hm," přikývl.
Skupinka u stolu se zájmem vzhlédla. "Jedenáctko, tohle je Tris Jones," představila ho. "Se mnou, Paige a Butchem přijel dnes ráno. Zatím to vypadá, že bude bydlet s vámi."
"Nazdar, Trisi," zahuhlalo několik lidí s plnou pusou.
"Čau," pozdravil s očima upřenýma na mísu waflí.
Cecil Markowitz pleskl dlaní na volné místo na lavici vedle něj. "Sedej a jez. Vítej v jedenáctce."
"Mhmm," přikyvoval Connor Stoll. "Tak nějak. Já jsem instruktor srubu, tohle," mávnul rukou, "je zbytek. Ty jseš neurčený?"
"Asi to tak bude," pokrčil rameny.
"Tak to na tebe tvůj božský rodič pěkně kašle," prohlásil. Přisunul k němu mísu a čistý talíř. Campbellové cuknul koutek, když viděla, jak si Tris obojí po očku zkontroloval.
"Tak jo, já už tady asi nebudu potřeba," usmála se. "Nezapomeňte mu vysvětlit, že má obětovat, jo?"
Vykulil oči, ale ona se na něj jen zazubila a posadila se ke stolu Déméter.
"Co je zač?" vyzvídala od ní Billie. Oči jí zářily zvědavostí skoro stejně jako zlatý makeup.
"Těžko říct, ségra," odvětila zamyšleně a pozorovala kamaráda, jak podstupuje výslech od členů jedenáctky. "Všichni se tváří, že není jasný, čí je, ale prý nebýt Artemis panenská bohyně, byl by to úplně jasně její syn."
"Drsný," pokývala zaujatě hlavou a vlasy sestříhané do zářivě modré podkovy se jí houpaly kolem obličeje. "A je v pohodě?"
"Působí tak, tak doufám, že se nezačne chovat jako idiot," usmála se. "A co tady, něco zajímavého? Starala ses mi doufám o tu calatheu?"
Jejich hovor se stočil do běžných témat. Zatímco jí její sourozenci vyprávěli o nově nasazených rostlinách a o tom, jak postupuje vývoj jejich nové odrůdy baklažánu, upírala pohled na Trisův zátylek. Pozorovala Connora Stolla, jak mu podává novou wafli, a téměř si nevšimla jako blesk rychlého pohybu, kterým mu sladké pečivo čímsi pokapal.
Zatajila dech, když wafli přijal, položil si ji na talířek a vesele pokračoval v rozhovoru. Vyslala rychlý pohled k Paige, která si toho očividně všimla taky - pružně se zvedla ze svého místa a přidřepla si ke Campbellové.
"Neměly bychom ho aspoň, já nevím, nějak varovat?" šeptla.
"Asi jo," zabručela kovářka. "Ne. Počkej. Hele hele hele, sleduj to-" zasykla.
Nevinný, zmatený Tris Jones cosi líčil, rozmáchl se rukou, rozlil Stollovi do klína pomerančový džus a zatímco se Hermův syn sklonil ke svým politým kalhotám, bleskurychle chňapnul jeho wafli a nahradil ji tou svou, vylepšenou nějakým žertíkem. Cecil ho nenápadně uznale poplácal po zádech.
Campbellová se přistihla, jak se téměř nepříčetně rozpustile kření. "No ty kráso, tak ten se teda neztratí," prohlásila polohlasem.
Paige souhlasně pokývala hlavou. "Myslím, že si právě vybudoval uznání," zazubila se. "Předpokládám, že Connorovi nic říkat nebudeme."
"Ne," zavrtěla vesele hlavou. "Tomu teda ne. Ale Trise rozhodně chceme mít na naší straně."