Tris Jones: Artemidin hněv | Percy Jackson ff

XXVII. | Hlavolam

PAIGE

Paigin mozek byl zatraceně dost hyperaktivní. Občas to bylo otravné, obzvlášť když musela zůstat statická bez toho, aby se mohla hrabat v nastaveních své ruky, na druhou stranu jí to poskytovalo schopnost postřehnout všechno, co všechno se semlelo. To bylo moc fajn.
Zaprvé, cvakl zámek. Podělaná odbarvená blondýna Jessica je zamkla uvnitř. Ty dveře s masivní klikou z dubového dřeva fakt neměli šanci vyrazit, takže ano, byli celkem v kelu.
Zadruhé, Tris nebyl jejich kamarádem dlouho; nebojoval po jejich boku proti zlatookýmu kreténovi v těle Luka Castellana, nikdy nenosil černé triko se symbolem Kyselých rybiček, nohy se mu nenořily do hlíny při bitvě s Gaiou, nebyl tam, když jí cynocephali ukousl pravou ruku těsně pod loktem, ale těch pár týdnů společných výcviků a srandy v táboře se přece jenom projevilo. Nikdo z nich tří se nevrhl na dveře a nezačal do nich bušit, ale jako jeden muž tasili zbraně a namáčkli se k sobě zády. Fungovali hladce jako stroj. Paige stroje docela rajcovaly.
Zatřetí, v hlavě jí začalo hrát Planetary (GO!), což bylo dobrý, protože ta písnička měla fakt koule.
No, začtvrté... se nedělo vůbec nic. Její magická hračka, která se uměla proměnit ve spoustu věcí, jí teď v podobě kapesních hodinek tikala v kapse. Cítila to na stehně. Tik. Tik. Tik. Revolvery mířila na dvě neurčitá místa před ní a byla připravená vystřelit po všem, co by po nich mohlo vyskočit, protože do hajzlu, možná byli zamčení, ale rozhodně ne vyděšené oběti pro nějakou debilní nestvůru, která tu mohla být. Srdce jí divoce bušilo. Adrenalin v krvi. Mňamka.
Ale nic se nedělo vážně dlouho.
Víš, co budeš mít, když strčíš hydře hlavu do mixéru?
Tisíc hydřích hlav v mixéru.
Periferním viděním vnímala, jak Campbellová pomaličku sklonila meč a Tris povolil tětivu luku. I ona zdráhavě sklonila zbraně.
"Takže to vážně byla past," zkonstatovala její pihovatá kamarádka suše. "Jsme tu zamčení."
"Očividně," odfrkla si Paige.
Tris se nadechl, aby něco řekl, ale ona mu skočila do řeči. "A ty se opovaž říct něco ve smyslu 'promiňte, moc mě to mrzí', fajn?" ucedila k němu.
Podíval se jí do očí. "Fajn," řekl pevně.
"Fajn," navázala Campbellová. "Navrhuju se tu porozhlídnout okolo. Třeba najdem něco zajímavýho."
Souhlasně zamručela. "Zajímalo by mě, jestli je tohle fakt ta slavná Erichthoniova síň, nebo nás prostě zamknuli do náhodnýho bytu, vykrmí si nás tu a pak nás sežerou," utrousila.
"Haha," střelil po ní Tris pohledem.
Nevěnovala mu pozornost, sledovala Campbellovou, která začala ostražitě kroužit po místnosti. Napodobila ji.
Rozhlížela se kolem sebe, začínala si všímat zvláštních detailů. Byl to běžný byt, to ano - ale prapodivně zařízený. Navíc, pokud tu někdo bydlel, nebylo to znát; žádné boty u vchodu ani pověšený kabát, žádný osobní binec, vzduch byl cítit zatuchlinou a starými věcmi.
Mohutné dubové dveře měla za zády, teď viděla na další, které působily úplně obyčejně. Vedle nich stály překrásné starožitné podlahové hodiny vykládané slonovinou, jejich ručičky se zastavily přesně ve dvanáct hodin. To jí přišlo dost podezřelé.
Zvolna se ke dveřím vedle nich přiblížila a vzala za kliku, zkusmo jí zalomcovala, ale byly zamčené. Těžko říct, kam vedly - do ložnice? Do koupelny?
Tris vyzkoušel to samé u třetích, posledních dveří, které se tu nacházely, s podobným neúspěchem. Pokrčili na sebe vzájemně rameny. Tak nic.
U další zdi, kousek od hodin, byly postavené tři židle s čalouněním kolem kulatého nízkého stolečku. Přejel jí mráz po zádech. Žili tu tři lidi? Nebo je to tu tak schválně pro jejich trojici?
Na stolku ležel poznámkový blok, na první pohled vypadal jako běžný, reklamní. Vzala jej do ruky a zalistovala jím.
To, co v něm bylo, jí k ničemu nebylo - nic z toho nechápala. Na jedné stránce byly náhodně roztroušené maličké kresbičky; kytička, televize, láhev tvrdého alkoholu, silueta muže. Otočila list - nenapověděl více, než ten předchozí, byly na něm roztroušené pro změnu písmenka. Další stránky byly čisté. Druhý list však byl něčím zvláštní, zesílený. Zamyšleně po něm přejela prsty a poznala na něm tenkou nehořlavou průsvitnou vrstvu. Překvapeně zamrkala. Ve srubu takto potahovali dřevěné díly, proč by ale někdo chtěl, aby neshořel zrovna tento papír? A kde k tomu vůbec majitel přišel? Byl to dost experimentální héfaistovský vynález, který určitě nešířili nikam dál.
Přinutila se položit blok zpátky na stolek a pokračovat. Na zdi nad stolečkem visely zvláštní obrázky. Jeden znázorňoval masožravého koně - černého jako noc se zářivě zelenýma očima. Druhý cosi hrozně neurčitého, abstraktního; nedokázala z toho rozeznat víc, než že to vzdáleně připomíná něco mezi drakem a koněm a má to spoustu nohou. Při pohledu na třetí se jí zadrhl hlas. "Hej," houkla chraplavě. "Čumte na to."
"Co?" přispěchali její kamarádi a zadívali se na třetí obrázek, na který ukazovala.
"Náš kámoš," poznamenala Campbellová suše. Zírali na vyobrazení šedomodrého šupinatého tvora, se kterým se setkaly Lovkyně. Opravdu připomínal drakóna - chyběla mu křídla, měl velké děsivé oči, krátké pařáty a kožnatý límec okolo hlavy. Nevybavovala si však, že by se o podobném v táboře někdy bavili.
"No," těkal Tris pohledem mezi svýma kamarádkama a obrázkem velkého plaza, "toho potkat nechceme."
"To nechceme," souhlasila Paige. "Ten v bitvě o Manhattan bohatě stačil."
Campbellová se zamyšleně kousala do rtu, až jej měla úplně bílý. "Nevypadá tak brutálně jako ten lýdijský," poznamenala.
"Přirozeně, když lýdijský je nejhorší. Možná už jsme otrlé až moc," uchechtla se nevesele. Campbellová se ušklíbla. Jako dvě polobohyně, co zažily dvě války, toho viděly za pár let více než hromada polobohů za celý život, zato Tris vypadal dost nešťastně.  Chudák. Takový vpád po hlavě do tohoto světa plného pitomýho božstva a nebezpečí by nechtěla zažít znovu.
S Campbellovou nejspíš opět sdílely podobné myšlenky, protože její pihovatá kamarádka sebou nepatrně cukla jako vždy, když honem měnila téma. "Co má být tohle?" ukázala na další stvoření na obrázku vedle. Bylo to podivné, nazelenalé a modré, mělo to spoustu - šest (6) nohou, hlavu, která se nerozhodla, zda bude koňská nebo dračí, a stálo to v jezeře. 
"Nějaká nestvůra," odhadl Tris.
"Asi jo," přikývla Paige. "S trochou štěstí se nás to netýká."
"Tomu věříš?" Hlas Campbellové zněl docela posměšně. Nutno dodat, že nejspíš oprávněně. Dcera Démétér se kabonila jako bouřlivé nebe. "Má to křídla," dodala ponuře.
"Jo," vydal Tris přiškrceně. 
Opravdu to mělo křídla, nejprve si jich nevšimla - byla průhledná a podivně pavučinkovitě jemná, připomínala hmyzí. "Tak fajn, oprava," odfrkla si. "S trochou štěstí se nás to týká. A snad tu o tom ještě něco najdem." Rozhlédla se, srdce se jí rozbušilo. Co všechno jim ještě místnost mohla ukázat?
"A ten masožravej kůň?" zeptala se Campbellová s pohledem zabodnutým do zbývajícího obrázku. "Koním nesvítí oči a nežijou v lese, pokud vím."
Tris cosi zachrčel. Zmateně se po něm podívaly. "Zdálo se mi o něm," hlesl.
"Co?"
"Chviličku po tom snu s Thalií," vysvětloval opatrně. "Jenom... úplný mžik. Díval se na mě. Snažil jsem se ho dotknout, ale nemohl jsem na něj dosáhnout, pak se ozval výstřel a on utekl."
Tiše se na něj dívaly. "No, tak to si můžeme být jistí, že se nás týká," prohlásila. "Jak může masožravý kůň souviset s naší výpravou?"
Tris zafuněl. "Fakt netuším."
Campbellová založila ruce na prsou. "Fajn, tohle evidentně není jen tak nějakej byt. Je to tu pro nás. Klidně to tu převrátíme vzhůru nohama, abychom něco zjistili."
Paige příjemně zamrazilo, když slyšela její hlas v tak rozhodném tónu. Když ji člověk takto slyšel, přestal pochybovat o tom, že zrovna ona vedla partyzánskou bandu zcela odlišných polokrevných proti Kronovým nestvůrám. V duchu se pousmála. Jo. To je moje holka.
"To si piš."
Tris se zazubil. "Jen tak pro nic za nic jsme tu nevlezli."
Spokojeně po nich přejela svým mechově zeleným pohledem. "To teda ne."
Další minuty prohrabávali všechno, co našli.
U další zdi stál bytelně vypadající kredenc. Paige se jím prohrabávala, ale věci, co uvnitř nacházela, zdánlivě nedávaly smysl. V zásuvce našla krabičku se sirkami a malou zamčenou šperkovnici. Ve skříňce pod ní to bylo zajímavější - podélné zamčené pouzdro a dva trezory - jeden na čtyřmístný číselný kód, druhý na tři místa, nevyžadoval však zadání čísel, ale slov. Zkusmo některá zadala, ale vycházely jí zvláštní kombinace. Whole to Song. All Years Rain. Misty Lemon Evening. Cože?
Raději se zvedla a začala zkoumat zvláštní lampičku, co na kredenci stála, když se místností rozezněl tlumený hlas Campbellové. "Může mi někdo říct, proč je na okně v květináči zasazená hlávka salátu?"
Tris se přidušeně zasmál. "Cože?"
"Ne, fakt, pojďte se podívat."
"Fajn." Trochu neochotně položila lampičku zpátky na své místo a přešla k oknu a prohlížela si ho; bylo obrovské a nebylo jak ho otevřít. Kdyby ho rozbili, mohli by vyskočit ven na chodník před Valone Shoes z prvního patra. Rozhodla se však, že to bude až konečné řešení. Možná tu na ně čekaly cenné informace. 
Na širokém parapetu byla opravdu jen jedna jediná věc - kulatá zelená hlávka ve velkém hnědém plastovém květináči. Nikdy nic takového neviděla. Vypadalo to bizarně. "Není to spíš zelí?" nakrčila obočí.
"Je to ledový salát," upřesnila dcera Démétér.
"Aha, fajn." Pořád jí to připadalo jako zelí, ale s dcerou bohyně zeleniny se odmítla přít. 
Campbellová do salátu šťouchla prstem. "Proč tu je?" zeptala se asi spíš jen řečnicky. 
"První pomoc při akutním nedostatku vitamínů?" odhadoval Tris. "Možná tu zkysneme na tak dlouho, že dostaneme kurděje."
"Proti kurdějím jedli zelí, tohle je salát," zdůraznila. 
Campbellová nic neřekla, jen je zpražila pohledem. 
"Tohle," ukázala na kredenc, "je taky dost divný."
"Tam jsem se ještě nedíval, co tam je?" zajímal se Tris.
"Zamčená šperkovnice, zamčený pouzdro od něčeho, dva trezory," vyjmenovávala.
"A sirky," doplnila Campbellová.
"Aha?" Její kamarád vypadal dost zaujatě, a tak šel obsah nábytku prozkoumat taky. "Mimochodem, ten blok na stolečku je taky divnej, všimli jste si?"
"Jo. Je tu všechno divný. Co má bejt tohle?" máchla rukou k jedné z posledních věcí, co v pokoji byly  -  veliká malba chlapa s krávama na poli zavěšená na stěně.
"Oráč," řekla Campbellová suše.
"Oráč je nějaký slovo?" zeptal se Tris, aniž by vzhlédnul od šperkovnice, do které se pokoušel vlámat.
Pihovatá hnědovláska protočila oči. "Chlap, co orá, je oráč."
Paige se kousla do vnitřní stěny pusy. "Erichthonius jako první zoral pluhem zemi." Dívala se na obraz, jako by jim měl něco napovědět. Nenapověděl. Namalovaný chlapík byl pořád zvěčněný uprostřed kroku, shrbený nad pluhem, s pohledem zarytým do země pod sebou.
"Něco jsem našla," strčila jí Campbellová pod nos papírový lístek se vzkazem, který strhla zpoza rámu.
"Začni koberečkem," přečetla nahlas.
"Jo."
Campbellová se tvářila pořád bezradně, ale její mozek už začal pracovat stylem, jakým uměl - začala pohlížet na místnost jako na systém, jako na stroj. Měli cíl - chtěli informace, chtěli se dostat ven. To znamenalo dostat se k zamčeným předmětům, protože nic jiného tu očividně nebylo. Rozebírala všechno, co našli, jako jednotlivé součástky. Vzrušením jí po zádech přeběhl mráz.
Dostávala nápad. Měla pocit, že na to přišla. "Trisi, co přesně bylo napsaný na tom vzkazu, co jsme našli u mámy?" vychrlila jen pro jistotu.
Tris odlepil pohled od jednoho z trezorů, u kterého nejspíš zkoušel tipovat různé kombinace, a podíval se na ni. Bledé stříbrožluté duhovky jako by mu zářily. "Prokažte bystrost, hrdinové. Projděte Erichthoniovou síní. Najděte svou cestu k promluvě s minulostí," odříkal zpaměti.
Ano, ty první dvě věty přesně potvrdily to, co chtěla. Cvak, cvak. Součástky uvnitř její hlavy zapadly.
Tohle, tento divný byt, byla Erichthoniova síň.
Jeden velký hlavolam.
A měli první indicii.
Málem poskakovala na místě jako malé dítě. "Mám to," vyhrkla. "tohle místo... musíme to vyřešit."
"Jak chceš vyřešit místo?" nakrčil Tris obočí.
"Dává to smysl," vydechla. "Musíme zapojit mozky, najít klíče, odemknout, co se dá, a dostat se ven. Je to jako escape room."
Její kamarádi chvíli mlčeli a tiše na ji zírali. Campbellová měla doširoka rozevřené oči.
"Do háje, superženo," šeptla, "ty jsi geniální."