"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

Sam

„Jen mu dej chvíli času. Nám oběma," stiskla jsem jeho ruku. Ano, pořád jsem byla naštvaná kvůli tomu, jak se ke mně choval, a taky zklamaná z toho, co řekl Regulusovi, ale věděla jsem, že v tu chvíli potřeboval ujištění, že to bude v pořádku, „oba tě potřebujeme, Siriusi. A Regulus víc, než si dokážeš představit," povzdechla jsem si, nechápala jsem, proč to pořád nevidí. Mluvili jsme na sebe po týdnu a jedna část mě ho chtěla políbit. Obejmout ho. Říct mu, jak moc mi na něm záleží. Jenže ta druhá, ta větší, na něj byla pořád tak strašně moc naštvaná, že jsem cítila, jak ve mně zase všechno začíná vřít. Věděla jsem, že musím pryč, jinak bouchnu a zase se pohádáme, takže jsem jeho ruku pustila a rychle jsem se vydala najít Reguluse. Bála jsem se o něj a potřebovala jsem se ujistit, že bude v pořádku. Věděla jsem, že mu musí být příšerně. Taky by mi bylo. Nejhorší ale bylo, že jsem neměla nejmenší tušení, kde ho mám hledat a jenom jsem doufala, že nešel do zmijozelské společenky. Nakonec jsem ho našla na astronomce. Seděl na zemi, tekly mu slzy a vypadal, že za chvíli dostane panický záchvat.

„Hej, hej," přiběhla jsem k němu a pevně jsem ho objala, „bude to v pohodě. Sirius je idiot, to ale neznamená. Že mu na tobě nezáleží. Vím, že ses snažil a taky vím, že to pěkně podělal, ale bude to dobrý. Slibuju. Zabere to čas, ale bude to v pořádku. A teď potřebuju, aby ses uklidnil dřív, než se to zhorší. Vím, že je to těžké a vím, že to bolí, ale musíš pořádně dýchat a uklidnit se. Potom si o tom všem promluvíme," šeptala jsem mu do ucha ve snaze ho uklidnit, „bude to v pořádku. Ty budeš v pořádku. Jsem tady, Regulusi. Jsem tady a vím, že to zvládneš. Spolu to zvládneme. Jsi v pořádku."

„Proč mě tak nenávidí?" zašeptal Regulus zlomeně, když se trochu uklidnil, „vždyť jsem nic neudělal. Tak moc jsem se snažil. Tak proč mě tak moc nenávidí?"

„Ale tak to přece není," odtáhla jsem se od něj a podívala jsem se mu do očí, „tvůj bratr, Regulusi, tě miluje. Problém je, že mu trvalo si to uvědomit. Myslel si, že ti bylo jedno, co se mu dělo, dokud neutekl. A to s kolejema? Je tvrdohlavý. Tak strašně moc. Ale to neznamená, že tě někdy přestal mít rád. Udělal s tebou to, co já s Jamesem. Přesvědčil sám sebe, že tě nenávidí, protože to bylo jednodušší. Nebo si to alespoň myslel. Je to idiot. A rozhodně tě neměl hned odsuzovat. A už vůbec ti neměl říkat ty věci, které ti řekl, ale myslím, že si neuvědomoval, co říká. Věř mi, ví, jak moc to podělal. Když jsem odcházela, vypadal zlomeně a zklamaně sám ze sebe. Takže ano, je to tvrdohlavý biot, ale záleží mu na tobě.

„Říkáš to, jako kdybys ho chápala," uchechtal se, „ještě před hodinou jsi na něj byla hrozně naštvaná. Je to zvláštní."

„Jsem naštvaná," poznamenala jsem, „a zklamaná. Jenže jedna část mě mu chce konečně odpustit. Chce ho chápat. Být tady pro něj, nedokážu to ovládat. A ty teď taky nepotřebuješ slyšet, jak moc jsem naštvaná."

„Takže ty věci říkáš, protože si myslíš, že je potřebuju slyšet?" zamračil se.

„Říkám je, protože potřebuješ slyšet pravdu, Regulusi," řekla jsem vážně.

„Děkuju," usmál se na mě.

„Od toho přátelé jsou," oplatila jsem mu úsměv a utřela jsem mu poslední slzy.

„Takže mu na mě vážně záleží?" zeptal se po chvíli ticha s nadějí v hlase. Chápala jsem, jak těžké musí být tomu věřit. I jak děsivé to vlastně je. Sama jsem si tím prošla. Člověk se prostě nemůže zbavit pocitu, že mu ten člověk už jednou ublížil, že se na něj už jednou vykašlal, tak jak by mu na něm mohlo sakra záležet.

„Ano záleží. A říkal, že to napraví. Což ale neznamená, že bys mu měl opustit hned. Netrap sám sebe jako já. Ale neodpouštěj příliš snadno."

„Nemohl bych mu hned odpustit. Bolí to, víš? To, co řekl. To, že si myslel, že by mi bylo jedno, že mu matka ubližuje. Že si myslel, že bych se na něj jen tak vykašlal."

„Já vím, Regulusi," chytla jsem ho za ruce, „já vím. A vím, že je těžké věřit, že mu na tobě vážně záleží, ale dej mu šanci, ano?"

„Vážně myslíš, že je to dobrý nápad? Neříkáš to jen proto, protože ho miluješ?" zeptal se rozpačitě.
„Za prvé, říkám to, protože ho potřebuješ. Vím, že jo. Taky jsem Jamese potřebovala. A za druhé, nikdy jsem neřekla, že ho miluju. Tak daleko ještě nejsem," řekla jsem vážně, „myslím," zamumlala jsem tak, aby to neslyšel.

„Jsi v tom až po uši," zasmál se.

„Nejsem!" vyjekla jsem.

„Měla by sis přestat lhát," smál se dál, „vidím, jak se na něj koukáš, Sam. A vím, že tě děsí představa, že bys někoho milovala. Stejně jako vím, že se ve skutečnosti hrozně bojíš, že ho vážně ztratíš. Ale on tebe vážně miluje. Změnil se kvůli tobě. Nemusíš se pořád bát."

„Ničeho se nebojím. Jen jsem se ještě nedostala do fáze, kdy bych mohla říct, že ho miluju," zamračila jsem se, „a navíc, nejsme tady náhodou od toho, abychom mluvili o tobě?"

„Zdálo se, že to potřebuješ slyšet," pokrčil rameny.

„Když myslíš," protočila jsem očima, „a teď se pojď najíst. Začínám mít hlad," pustila jsem jednu jeho ruku a za druhou jsem ho táhla k Velké Síni.

„Uvidíme se zítra," usmála jsem se na něj.

„Ještě jednou děkuju," usmál se taky, objal mě a každá jsme se vydali ke svému stolu. Chvíli potom jsem viděla přijít své nejlepší přátele. Sirius vypadal už z dálky hrozně a ostatní vypadali, že si o něj dělají starosti.

„Jak mu je?" zeptala se Abby, když si sedla vedle mě a tím mě vytrhla z mých myšlenek a zírání na Siriuse.

„Co?" zamrkala jsem nechápavě?

„Regulusovi. Jak mu je?" vysvětlila

„Zvládá to. Málem dostal panický záchvat, ale už je mu lépe. Nemá to lehké a Sirius v tuto chvíli prostě nepomáhá. Regulus ho potřebuje," povzdechla jsem si, „bojím se o něj.

„Bude v pořádku, uvidíš. Zvládne to, stejně jako jsi to zvládla ty, když jsi řešila Jamese," objala mě.

„Děkuju, Abby. Vím, že jsem na tebe teď kašlala."

„Potřebovala jsi Reguluse. Prošli jste si stejnýma věcma, chápete se. Je to v pořádku.

„Děkuju."

Tuhle kapitolu jsem psala včera v noci, takže doufám, že na ní nejde poznat moje únava. Děkuju za každé přečtení, vote i koment.

Love you all❤️Barča