"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

James

„Pane Pottere, mohl byste prosím začít vnímat, co říkám?" vytrhla mě z přemýšlení Minnie. Byl pátek jedenáctého října a Sam se mi poslední měsíc vyhýbala. Myslela si, že po pobertovské párty se vše vrátí do normálu a já s Tichošlápkem se k ní zase začneme chovat hnusně, ale to se nestalo. Přes to, jak se nás snažila vyprovokovat, jsme na ni byli milí, a tak se nám začala vyhýbat. Vždy, když jsem se s ní snažil promluvit, ignorovala mě nebo odešla.

„Omlouvám se, paní profesorko," řekl jsem a začal jsem vnímat alespoň napůl, ale moc mi to nešlo. Nakonec jsem stejně i po zbytek hodiny přemýšlel, co dělat, aby mě Sam alespoň vyslechla.

„Dvanácteráku, hodina už skončila," drcnul do mě Tichošlápek a já jsem vstal.

„Hele, Jamesi," začal Tichošlápek, když jsme šli do Velké síně na oběd, „vím, že tě to se Sam trápí a nevěřím, že to říkám, ale mě z nějakého důvodu taky, ale musíš se dát dohromady."

„Ale já nevím, co mám dělat, Siriusi. Vyhýbá se mi, nejsme stejně staří a ani nechodíme na stejnou kolej. Tak jak si s ní mám sakra promluvit?" zeptal jsem se ztrápeně.

„Já nevím. Od vždycky se nesnášíme. Nedokážu ti poradit, jak ji získat zpátky. Vždyť i s Abby jsme o tom mluvili už před dvěma týdny a ona stále na nic nepřišla," povzdechl si Tichošlápek.

„Tak po mně nechtěj, abych se dal do kupy," pokrčil jsem rameny a sedl jsem si ke stolu.

„Ahoj," přisedly si k nám Lily a Madison. Celkem mě to překvapilo. Sice jsme spolu komunikovali, ale pořád jsme nebyli bůh-ví-jací kamarádi.

„Vypadáš příšerně," poznamenala Lily.

„Díky," usmál jsem se smutně a pohledem jsem zabloudil k mrzimorskému stolu, kde seděla má mladší sestra, „nestojím jí ani za blbý pohled, co?" byla to spíš řečnická otázka, ale Lily stejně odpověděla.

„Tak to není," zakroutila hlavou, „jen neví, co má dělat. Pět let jste na sebe byli hnusní, Jamesi. A taky to vidí tak, že jsi ji vyměnil."

„Já vím. A než se zeptáte ne, nepřišel jsem na to sám. Řekla mi to na té pobertovské párty, když byla opilá."

„Mrzí nás to," řekla Madison a Lily přikývla.

„Jo. To mě taky."

„Ještěže Abby konečně něco napadlo, že?" usmála se Lily najednou.

„Vážně?" zeptal jsem se překvapeně.

„Jo. Chce, abyste za ní se Siriusem přišli za hodinu do komnaty nevyšší potřeby."

„Neřekla nám sice, co ji napadlo, ale snad to pomůže," dodala Madison.

„Děkuju, holky," usmál jsem se na ně.

„Nám neděkuj," zasmála se Lily.

„Takže už se konečně normálně vyspíš?" zeptal se Tichošlápek.

„Pokud to vážně pomůže," pokrčil jsem rameny.

„Jamesi," oslovila mě Lily, „tohle je běh na dlouhou trať. Ještě tak měsíc minimálně s tebou nebude komunikovat, ať přijde Abby s čímkoli. Nemůžeš kvůli tomu nespat a nevnímat v hodinách."

„To mu říkáme pořád," povzdechl si Náměsíčník.

„No jo," zamumlal jsem.

„Jamesi, prosím," chytila mě Lily za ruku, „vážně nevypadáš dobře. A nemysli si, že si toho Sam nevšimla, všimla a myslím, že se o tebe bojí. Ale nahlas to samozřejmě neřekne."