"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

Sirius

„Nevěděl jsem to! Neměl jsem tušení, že tě matka mučí! Byl jsem malé dítě! A ty taky! Jak mě mělo asi tak napadnout, že když mě matka pošle do pokoje, tobě začne ubližovat?! A když jsem na to přišel, bylo pozdě! Snažil jsem se ji zastavit! Několikrát! Tak moc mě bolelo vědomí, že trpíš! Ale řekla, že pokud toho nenechám, že pokud o tebe budu projevovat jakoukoli starost, bude to ještě horší! Co jsem měl asi tak dělal?! Kdybych na tebe doma jen promluvil, byla by schopná tě málem zabít! Myslíš, že jsem to chtěl riskovat?! Že ti udělá něco, co už se nezahojí?! A ještě k tomu kvůli mně?! Neumíš si představit, jak moc jsem se o tebe bál!" zakřičel Regulus. Slzy mu tekly proudem a vypadal, že nemá daleko k nervovému zhroucení. Já jsem tam stál a koukal na něj s otevřenou pusou. Všechny ty roky jsem ho vinil z toho, že byl moc zbabělý na to, aby mi pomohl. Na to, aby se zeptal, jestli jsem v pořádku. A on přitom ani nevěděl, že je něco špatně.

„Snažil... snažil ses mi pomoct?" zeptal jsem se nevěřícně, když jsem zase dokázal mluvit. Jenže moje překvapení a moje otázka Reguluse nejspíš moc nepotěšily, takže po mně opět začal křičet.

„Děláš si srandu?! Jasně že jsem ti chtěl pomoct, ty idiote! Nemohl bych se na tebe jen tak vykašlat! Vždyť jsi můj bratr, sakra! Jenže to pro tebe očividně nic neznamená! A když už jsme u toho, zajímalo tě, proč se se mnou Sam chce tak bavit?! Proč si tak rozumíme?! Tak tady to máš! Je to díky tobě a Potterovi! Opustili jste nás! Máme to se Sam společné! Vykašlali jste se na nás a pak jste nás vyměnili, jako by nic! Jenže hádej co! Ne pro všechny je to tak lehké! My jsme ti mladší! My jsme ti, o které jste se vy měli starat! My jsme ti, co vás potřebovali! Jenže vy jste tady nebyli! Posunuli jste se dál, jako kdybychom nikdy neexistovali! A já i Sam jsme se snažili vás nenávidět! Tak strašně moc jsme to chtěli dokázat! Protože možná, kdybychom vás nenáviděli, ta bolest by zmizela! Možná bychom si pořád neříkali, proč jste to sakra udělali! Co jsme sakra udělali špatně! Jenže to nešlo, jasný?! Nedokázali jsme to! Jste naši sourozenci, sakra! Nedokázali jsme dělat, že neexistujete! Nebo že nám na vás nezáleží! Vždycky nám na vás bude záležet! Proto Sam Jamesovi odpustila! Proto mu dala druhou šanci! Proto tě poslechla! Protože vás vždycky budeme mít rádi! Jenže jak bys to ty mohl pochopit, když mě nenávidíš ode dne, kdy jsem se dostal do Zmijozelu?! Jak si vůbec můžeš dovolit obviňovat mě z čehokoliv, co se stalo?!" v tu chvíli už vypadal mnohem víc naštvaně než cokoliv jiného. Nevěděl jsem, co na to říct. Netušil jsem, že se cítil takhle. Nikdy mě nenapadlo, že bych mu mohl takhle moc ublížit. Vždyť já ani netušil, že mu na mně pořád takhle moc záleží. Jasně, Sam říkala, že ano, ale asi jsem se jí trochu bál věřit. Pomalu mi docházelo, jak moc jsem to podělal. A ne jen svým chováním k Regulusovi, ale taky k Sam.

„Regulusi, já... omlouvám se-," začal jsem, ale Regulus mě přerušil.

„Sam měla pravdu," řekl už klidně, „je to tvoje vina. Chováš se jako idiot a necháváš se zaslepit svým egem. Nejde ti nic jiného než shazovat vinu na ostatní," vyplivl znechuceně, potom začal odcházet a nechal mě tam jen tak stát. Jen jsem koukal, jak odchází a stále jsem se snažil vstřebat vše, co řekl.

„Ty jsi vážně neskutečný," ozvalo se za mnou zklamaně a já jsem se prudce otočil.

„Sam," vydechl jsem.

„Je ti teď líp?" zavrčela, „přijde ti, že je tak špatný člověk, abys mu mohl takhle ubližovat? Vždyť on se tě celou dobu zastával. Přemlouval mě, abych si s tebou promluvila. Cítil se špatně a vyčítal si, že se kvůli němu hádáme. Vždyť dneska se mě snažil přemluvit, abych se s ním přestala bavit a radši se s tebou usmířila," steklo jí po tváři pár slz, „jak jsi mu mohl říct, že je stejný jako vaši rodiče? Vždyť jemu na tobě tak moc záleží. Tak strašně moc."

„Nevěděl jsem to," zašeptal jsem se slzama v očích.

„Říkala jsem ti to. Říkala jsem ti, jak moc mu na tobě záleží. Že by sis s ním měl promluvit. Jenže tys mě prostě nemohl poslechnout, že? Musel jsi nechat svoje ego, aby tě zaslepilo."

„Vím, že jsem to pokazil," zamumlal jsem.

„Pokazil? Děláš si srandu? Neskutečně jsi to podělal. A neskutečně jsi mě zklamal. Jediné, co Regulus chtěl, bylo mi pomoct. A taky tobě. Bojí se o tebe. Tak moc se bojí, že nebudeš šťastný. Udělal by cokoliv, kdyby to znamenalo, že ty budeš šťastný," pokroutila Sam hlavou.

„Omlouvám se," sklopil jsem hlavu. Bylo mi jasné, že jsem to podělal. Jak u Reguluse, tak u Sam. Viděl jsem, jak byl Regulus zlomený, stejně jako jsem viděl, jak moc byla Sam zklamaná.

„Omlouváš se špatné osobě," udělala ke mně několik kroků a zastavila se těsně přede mnou, „zprav to," zašeptala jen několik milimetrů od mého obličeje, „půjdu zjistit, jestli je Regulus v pořádku," začala odcházet, ale já jsem ji chytil za ruku a tak jsem ji přinutil se ještě otočit.

„Omlouvám se, Sam. Měla jsi pravdu a já jsem tě měl poslouchat. Neměl jsem se k tobě chovat tak, jak jsem se k tobě choval a už vůbec jsem po tobě neměl chtít, aby ses rozhodla mezi mnou a Regulusem. Mrzí mě to, vážně jo."

„Jsem ráda, že ti to došlo," pousmála se, „i když pozdě. Ale jak jsem řekla. V tuto chvíli nejsem ta, komu by ses měl omlouvat."

„Napravím to. Slibuju."

„Jen mu dej chvíli času. Nám oběma," stiskla mou ruku, „oba tě potřebujeme, Siriusi. A Regulus víc, než si dokážeš představit," povzdechla si a o chvíli později byla pryč.

Další kapitola je na světě. Doufám, že se líbí.

Love you all❤️Barča