"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

James

„Jsi v pohodě?" zeptal se mě Tichošlápek. Zrovna jsme stáli před obchodem Madame Malkinové a čekali jsme na Sam. Nenáviděla mě. Nenáviděla mě od toho, co nastoupila do prvního ročníku a já jsem to věděl. Nikdy mě to nijak netrápilo a choval jsem se k ní stejně jako ona ke mně. Abych byl upřímný, nevěděl jsem vlastně ani proč mě tak moc nesnáší. Když na mě začala být hnusná, byl jsem malý a bylo mi to jedno. Ale čím starší jsem byl, tím víc mi chyběla moje malá sestřička. Něco uvnitř mě si tohle všechno až moc dobře uvědomovalo, ale já jsem si to odmítal přiznat. Odmítal jsem si přiznat, že mi po pěti letech hádek Sam opravdu chybí.

„Nic. Jen nechápu, proč vytahuje něco, co se stalo před pěti lety," pokrčil jsem rameny. Dost mě zmátlo, když Sam vytáhla to, že jsem na ni před pěti lety zapomněl. Nechápal jsem, co ještě řeší. Stejně už to bylo jedno. Stalo se, co se stalo a my už jsme s tím nemohli nic udělat.

„To vážně netuším, brácho. Nemám ji rád a nikdy jsem se s ní nebavil. To ty jsi ten, který jí byl kdysi blízký," řekl Tichošlápek a volnou rukou mě poplácal po rameni.

„To sice ano, ale v tuto chvíli jí rozumím stejně dobře jako Evansové. Vůbec," zasmál jsem se.

„Myslel jsem, že si jsi jistý tím, že tě Evansová miluje," podotkl Tichošlápek zmateně.

„To ano, ale nechápu, proč si to nepřizná."

„Nevím, ale můžeš se jí zeptat," usmál se Tichošlápek a ukázal na zrzku a její nejlepší kamarádku, které seděly ve zmrzlinářství Florena Fortescue.

„Musíme počkat na Samanthu," připomněl jsem a zašklebil jsem se.

„Já vím, ale pak tam zajít můžeme, ne?" zeptal se s úsměvem.

„Kam můžeme zajít?" ozval se nám za zády hlas mé sestry.

„Do zmrzlinářství Florena Fortescue," odpověděl jsem, když jsem se otočil.

„Proč?" zeptala se a podívala se ke zmrzlinářství, „nemůžeš jí prostě dát pokoj?" povzdechla si po chvíli.

„Co?" nechápal jsem, o čem mluví.

„Lily. Nemůžeš ji nechat žít alespoň o prázdninách?"

„Proč se o to staráš?"

„Protože tě ta holka nesnáší. Chvílemi přemýšlím, jestli tě nemám i já radši než ona. Je mi jí líto," vysvětlila.

„Mýlíš se. Má mě ráda," stál jsem si za svým.

„Takže to, že se s váma dvěma hádám, křičím na vás a nadávám vám, znamená, že vás mám ráda?" pozvedla pobaveně obočí.

„Nechápeš to," oznámil jsem jí.

„Očividně."

„Evansová Dvanácteráka miluje," vložil se do rozhovoru Tichošlápek.

„To to dává hezky najevo."

„Ještě o tom neví," vysvětlil jsem.

„Tím jsem si jistá," pronesla jízlivě, „a teď už půjdeme domů?"

„Ještě jsme nebyli za tou Lily," zakroutil jsem hlavou.

„Myslela jsem, že jsi pochopil, co ti chci říct," protočila očima.

„Co?" dnes jsem už po několikáté nechápal, o čem mluví.

„Merline," povzdechla si, „snažím se ti říct, že o tvou přítomnost Lily vážně nestojí."

„Jak to můžeš vědět?!" vyjekl jsem.

„Ví to všichni, Jamesi! To jen ty to nevidíš, ale měl by ses vzpamatovat! Vy oba! Nejste středem Vesmíru a nemají vás rádi všichni!" křičela po mně i po Siriusovi.

„Můžeš se uklidnit?! Nemusíš mít vždycky pravdu, tak se vzpamatuj!" vyjel jsem na ni.

„Neříkám, že mám pravdu vždycky!" bránila se.

„Ale chováš se tak!"

„Jen jsem ti chtěla pomoct," protočila s povzdechem očima a rozešla se pryč.

„Kam to jdeš?!" doběhli jsme ji.

„Do Děravého kotle," odpověděla klidně.

„Proč tam?" zeptal se Sirius.

„Potřebuju se dostat někam, kam přijede záchranný autobus," vysvětlila prostě.

„Proč?" zeptal jsem se já.

„Nechci s váma chodit k Fortescuovi," pokrčila rameny.

„Nemůžeš se jen tak sebrat a odejít!" vyjekl Sirius, „vaši by nás zabili."

„To ovšem není můj problém," ušklíbla se, „vlastně by se mi dost ulevilo. A byl by konečně klid."

„Prostě jdeš zpátky s náma," oznámil jsem, chytil jsem ji za ruku a táhl ke zmrzlinářství.

„Ahoj Evansová, Greenová," pozdravili jsme se Siriusem, když jsme došli ke stolu, u kterého seděly.

„Ahoj Sam," ignorovala nás Evansová.

„Ahoj Lily a omlouvám se za ně," usmála se na ni Samantha.

„To je dobrý. Ty za to nemůžeš. Tohle je Madison Greenová, moje nejlepší kamarádka, Madi, tohle je Samantha Potterová, Potterova mladší sestra."

„Obdivuju tě, že s ním bydlíš a ještě ses nezbláznila," zasmála se Greenová.

„Děkuju, ale trochu tě opravím. Už od minulého léta bydlím s oběma těmahle idiotama," ušklíbla se moje sestra, „a víš co, Jamesi? Chodit sem nebyl tak špatný nápad," zasmála se a ty dvě s ní. Tak tohle bude ještě zajímavé, pomyslel jsem si.

Jsem tady s druhou kapitolou. Počítám, že ze začátku budu zase vydávat poměrně často a potom se to zas dosere. Nevadí no.

Hope you like it😍

Love you all❤️Barča