"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

Sam

„Jdu se opít," oznámila jsem Lily po pěti minutách, kdy jsme čekaly na holky.

„Sam," začala Lily, „neměla bys pít. Máš šestnáct a jsi naštvaná a tak. Uděláš nějakou blbost."

„Ty mě ohlídáš," usmála jsem se na ni a vyrazila jsem k baru.

„Ale no tak. Proč se chceš opít?" chytila mě za ruku Lily.

„Vážně se ptáš, Lily? Nesnáším ho, jasný? A rozhodně mi nedělá radost, že jsem na jeho párty. A když už tu musím být, tak ať si to alespoň nemusím pamatovat," protočila jsem očima.

„Ale-."

„Ne, Lily. Neptala jsem se na svolení. Prostě jsem ti to oznámila. Smiř se s tím," přerušila jsem ji a pokračovala jsem v cestě.

„Ohnivou whisky," řekla jsem barmanovi a počkala, než mi ji podal.

„Co to děláš?" ozvalo se vedle mě, když jsem si objednala druhou skleničku.

„Piju, Reme, nevidíš?" ukázala jsem na skleničku, kterou mi kluk za barem podal, „co jiného bych prosím tebe dělala u baru?" uchechtla jsem se a napila jsem se whisky.

„Proč?" zeptal se.

„Kvůli tvému nejlepšímu kamarádovi," odpověděla jsem přes to, že jsem věděla, že je mu to jasné.

„Víš, že to není řešení, že jo?"

„Ale na chvíli to pomůže," pokrčila jsem rameny.

„To asi jo," přiznal.

„Nebudeš mi to rozmlouvat?" zeptala jsem se překvapeně.

„Proč? Stejně by sis dělala, co sama uznáš za vhodné a tak nějak tě i chápu. James se chová jako idiot. Ale vážně ho to mrzí."

„Jo jasně," uchechtla jsem se, „to já jsem ta, kterou to mrzí. To on se na mě vysral. Ne já na něj."

„Byl ještě malý," obhajoval ho Remus.

„No a? Taky jsem byla malá. A trpěla jsem kvůli němu. Takže pokud ho to mrzí, doufám, že pořádně. Zaslouží si to," řekla jsem nepříjemně. Bylo to ode mě hnusné a věděla jsem to, ale neměla jsem náladu poslouchat, jak ho Remus obhajuje. Podělal to. Tam pro mě ta debata končila.

„Proč mu nedáš šanci?" nechápal Remus, „vážně ho to mrzí."

„Už jsme to probírali, Reme," povzdechla jsem si a napila jsem se ohnivé whisky, „už jednou mi ublížil, nemusí to udělat znova. A už o tom prosím nemluv."

„Promiň," usmál se smutně Remus. Ještě chvíli jsme si povídali, než se kluci s holkama vrátili a Remus šel za nima. Já jsem do sebe lila další a další whisky, než se vedle mě objevil James.

„Ahoj, bráško," pozdravila jsem ho vesele. Normálně bych se otočila a odešla bych, ale jelikož jsem byla opilá, nevěděla jsem, co dělám.

„Myslím, že už máš dost," uchechtl se James a zakroutil nade mnou hlavou.

„Chybíš mi," zamumlala jsem opile a on se zatvářil překvapeně.

„Ty mi taky," pousmál se smutně, když se vzpamatoval, chytil mě pod zády a nohama a rozešel se se mnou k holkám, které byly k mému překvapení s Remem a Blackem.

„Vezmu ji k nám," oznámil jim, „vypila toho dost a nemyslím, že by se nám povedlo dostat ji na kolej."

„Jsi si tím jistý?" zeptal se Black, „nesnáší tě. Bude naštvaná."

„Sirius má pravdu," přidala se Abby. Nebude z toho nadšená."

„A co mám dělat? Mám ji nechat tady? Aby spala mezi ostatníma, co se nezvládnou dostat do svých postelí, na zemi? Vím, že bude naštvaná a počítám s tím, ale nenechám ji tady. Ne takhle opilou."

„Dobře," pousmála se Abby, „a Jamesi, vážně máš ještě šanci ji získat zpět. I když to tak nevypadá."

„Děkuju," usmál se James a zamířil se mnou v náručí ke schodům.

„Vážně ti chybím?" zeptala jsem se, když mě položil na jeho postel a začal mi vyzouvat boty a on se na mě podíval.

„Jo," odpověděl s pohledem upřeným do mých očí.

„Tak proč jsi mě opustil?" zeptala jsem se se slzama v očích.

„Jak to myslíš?" nechápal.

„Potřebovala jsem tě a ty jsi mě opustil," začala jsem vysvětlovat a první slza si našla cestu ven. Moje opilé já dovolilo něco, co by mé střízlivé já nikdy neudělalo. Nechalo vyjít ven všechny mé pocity, týkající se Jamese, „vyměnil jsi mě za Blacka, Rema a Petera. Potřebovala jsem svého staršího brášku, ale ty jsi tady nebyl. Pět let jsem na tebe hnusná, protože mi chybíš, ale tobě to vůbec nedochází. Proč jsi mě opustil?" to už jsem nevydržela a rozbrečela jsem se úplně. Všechny ty věci, které jsem mu chtěla říct celých pět let a všechny ty pocity se najednou dostaly ven a já jsem to nezvládla. Ještě k tomu, když jsem byla v tom stavu, ve kterém jsem byla.

„Neplakej," řekl a objal mě, „mrzí mě to. Tak strašně moc mě to mrzí. Omlouvám se. Neuvědomoval jsem si, že se ti nevěnuju. Byli jsme děti a mně to nedocházelo. Nikdy jsem tě nechtěl opustit, vyměnit ani zklamat. Ani jsem nevěděl, proč jsme na sebe vlastně začali být hnusní. Prostě se to stalo. A já toho hrozně moc lituju. Pravda je, že mi chybíš celou tu dobu, jen mi to nedocházelo. Moc se omlouvám. Miluju tě, Sam. Jsi a vždycky budeš moje malá sestřička," dal mi pusu do vlasů a dál se mě snažil uklidnit, ale mé slzy nechtěly přestat téct, takže jsem mu dál promáčela triko.

„Škoda, že si to ráno nebudu pamatovat," zamumlala jsem smutně a zvedla jsem hlavu. Jamesovi tekly po tvářích taky slzy a celkově vypadal smutně a zničeně.

„Jo, škoda," zašeptal a já jsem se k němu zase přitulila, „ale napravím to. Slibuju."

Nová kapitola po sto letech. Ups. Nebudu lhát. Vrátila jsem se v sobotu a pak prostě nebyla nálada ani nápady na to psaní, takže se omlouvám.

Hope you like it😍

Love you all❤️Barča