"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

James

„Jsi v pohodě?" zeptal se mě Tichošlápek jako každý den od toho, co jsme šli se Samanthou na Příčnou a pohádali jsme se. Hádali jsme se často, ale tohle bylo jiné. Ještě nikdy na mě nevyjela až takhle. Každopádně od naší hádky uběhly už dva týdny a Sam se mnou přestala mluvit úplně a vůbec nevnímala okolí. Já jsem na tom byl vlastně dost podobně. Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, co řekla. Taky jsem přemýšlel nad tím, proč mi to vlastně říkala. Nenáviděla mě, tak proč se starala o to, jestli mě má Lily ráda? Nechápal jsem to a hodlal jsem to probrat s Náměsíčníkem. Pokud byla pravda, že se znali, musel mi umět poradit, ne?

„Jo. Já jen, nemůžu to dostat z hlavy," pokrčil jsem rameny a pokusil jsem se usmát.

„To říkáš každý den," protočil Tichošlápek očima, „ale pořád jsi mimo. Co je teď jiné?" zeptal se.

„Jak to myslíš?" nechápal jsem.

„Jak se tahle hádka lišila? Hádáte se pořád. Posledních pět let."

„Probereme to ve vlaku, jo? Teď už bychom měli jít, nebo nám ujede."

„Fajn, zajdi pro Samanthu. Já počkám dole," oznámil mi a odešel z pokoje. Jen jsem si povzdechl a šel jsem do pokoje mé sestry.

„Dále," ozvalo se z pokoje, když jsem zaklepal.

„Musíme jít, jinak nestihneme Bradavický expres," vešel jsem do pokoje.

„Jo, už jdu. Jen musím zavřít ten kufr," usmála se. Bylo to divné. Mluvili jsme spolu po dvou týdnech a po pěti letech jsme na sebe nebyli hnusní. Po pěti letech hádek jsme spolu mluvili jako normální lidi.

„Chceš pomoct?" zeptal jsem se.

„To by bylo milé," věnovala mi další zářivý úsměv, „použila bych nezjistitelné zvětšovací kouzlo, ale nemám sedmnáct, takže..."

„Udělám to, ukaž," zasmál jsem se a pomocí nezjistitelného zvětšovacího kouzla jsem zavřel její kufr.

„Takže," začal Náměsíčník. Už jsme seděli v kupé a já jsem mu všechno řekl, „ty mi chceš říct, že jste se pohádali, jako fakt hodně, potom jste spolu dva týdny vůbec nemluvili, a dneska jste se po pěti letech bavili jako normální sourozenci, nepohádali jste se a tys jí pomohl zavřít kufr," shrnul to.

„Jo," přikývl jsem. Znělo to směšně, ale bylo to tak.

„Chybí ti," konstatoval Náměsíčník po pár minutách ticha.

„Co?!" vyjekl jsem překvapeně.

„Chybí ti a ty jí. Nejspíš jí to už došlo, takže na tebe bude ještě hnusnější, protože se bojí, že jí znova ublížíš. Nebo si to nebude chtít přiznat, takže se bude chovat hnusněji a ani si to nemusí uvědomovat. Je to její obranný mechanismus," pokrčil rameny.

„Takže mi chceš říct, že mi moje sestra chybí?" zeptal jsem se a on přikývl, „a že já chybím jí?" zase přikývl, „a že na mě bude ještě hnusnější?" další přikývnutí, „a-počkat. Jak myslíš to, že se bojí, že jí znova ublížím. Vždyť jsem jí nic neudělal," nechápal jsem. Náměsíčník se nadechoval k odpovědi, ale otevřely se dveře kupé a dovnitř vešla brunetka, o které jsme se zrovna bavili.

„Proč na mě koukáte jako na zjevení?" uchechtla se, „taky vás nemám ráda, ale to neznamená, že se na mě musíte dívat takhle. Teda, Remus s Peterem mi tolik nevadí," neodpustila si jízlivou poznámku a mnou projela vlna lítosti. Něco uvnitř mě doufalo, že to mezi náma bude v pohodě.

„Co potřebuješ?" zeptal se Náměsíčník s úsměvem, „pochybuju, že sis přišla jen tak popovídat."

„Máš pravdu. Nepřišla. Lily mě požádala, jestli bych pro tebe nezašla. Musíme do prefektského kupé a ona tady nechtěla chodit. Určitě víš proč," ušklíbla se Sam.

„Jo, jasně. Už jdu. Vysvětlím ti to po večeři, Dvanácteráku," usmál se Náměsíčník a společně se Sam zmizeli za dveřmi.

„Myslím, že měl pravdu," poznamenal Tichošlápek.

„Jak to myslíš?" zeptal jsem se nechápavě.

„Že to bude ještě horší."

„Vždyť nic tak hrozného neřekla," namítnul jsem.

„To ne, ale na to, jak jste se bavili ráno, celkem otočila, nemyslíš?"

„To sice jo, ale třeba-."

„Tichošlápek má pravdu, Dvanácteráku," ozval se Červíček, „pokud ji chceš získat zpátky, jakože to vypadá, že jo, budeš se muset snažit. Hodně."

„Vidíš? I Červíček se mnou souhlasí."

„Hmm," povzdechl jsem si.

„Třeba ti pomůže ta její nejlepší kamarádka," napadlo Tichošlápka.

„Nemá mě moc v lásce, pokud sis nevšiml," protočil jsem očima.

„Ale za zkoušku to stojí, ne?"

„Já nevím," pokrčil jsem rameny.

„Tak pojď," vytáhl mě na nohy a táhl pryč z kupé, „jdeš taky?" zeptal se Červíčka.

„Zůstanu tady," zakroutil hlavou.

„Tam nejdu," protestoval jsem, když jsme po deseti minutách našli kupé, ve kterém seděla Kingová společně s Greenovou. Ne že mě ani jedna neměly rády, ony mě obě přímo nenáviděly.

„Ale jdeš," řekl Sirius a se zaklepáním otevřel kupé.

„Obě jsou pryč, tak se kliďte," zavrčela Kingová.

„Já, no, vím, že je to divné, ale vlastně jsme přišli za tebou."

„Za mnou?" zeptala se zmateně, „a nespletli jste si mě s někým?"

„Nespletli. Věnuješ nám chvíli?" zeptal se Tichošlápek, „James je zoufalý a potřebuje tvou pomoc."

„Nejsem zoufalý!" protestoval jsem.

„Ne. Jen sis po pěti letech uvědomil, že ti chybí sestra, která tě shodou náhod nesnáší," protočil očima, „tak pomůžeš mu?" otočil se zpátky na Kingovou.

Další část skoro po týdnu. Nevadí. Upřímně jsme teprve na začátku a já už s touhle fanfikcí nejsem úplně spokojená, takže budu ráda za všechny názory. Ať už pozitivní nebo negativní. Beru všechno.

Hope you like it😍

Love you all❤️Barča