"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

Regulus

„Vážně myslíš, že se mnou chce mít něco společného?" zeptal jsem se Sam nejistě s pohledem upřeným na Siriuse. Uběhl týden od naší hádky a my jsme zrovna seděli na trávě bradavicích pozemků s perfektním výhledem na naše bratry a jejich přátele. Ti si nás naštěstí nevšimli. Pokaždé, když mě Sirius viděl, tvářil se hrozně zvláštně a jeho pohled mě probodával. Věděl jsem, že Sam slíbil, že to napraví, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že si to mohl rozmyslet.

„Jak jsem říkala. Miluje tě a mrzí ho, že to tak podělal," přikývla Sam a podívala se směrem, kterým jsem se díval já.

„Za celý týden se na mě ani nepokusil promluvit," poznamenal jsem sklesle.

„Řekla jsem mu, aby nám dal čas. A tím, že ho budeš propalovat pohledem, ho nedonutíš sem přijít a začít s tebou mluvit. Pokud to chceš tolik urychlit, budeš muset jít ty za ním. I když jsme ještě před týdnem mluvili o tom, že mu neodpustíš hned," pousmála se.

„Nedělej, jako že tebe by nepotěšilo, kdyby sem teď přišel," uchechtal jsem se a šťouchnul jsem ji do ramene. Věděl jsem, jak moc jí chyběl. Jak moc se pokaždé, když ho viděla, přemáhala, aby se k němu nerozběhla a neobjala ho. A věděl jsem, že je to pro ni každým dnem těžší.

„Víš moc dobře, že ano," povzdechla si, „ale všichni potřebujeme čas. I když my dva už možná ani tolik ne, on potřebuje sebrat odvahu, aby s tebou dokázal zase mluvit. Aby se ti dokázal podívat do očí. Ví, jak moc ti ublížil, a ví, že to nejde jen tak zapomenout. Bojí se, že když s náma bude chtít mluvit moc brzo, ještě to zhorší," vysvětlila.

„A odkdy se z tebe stala specialistka na psychologii?" uchechtl jsem se nevěřícně. Přece tohle všechno nemohla vědět jen z toho, že se na něj podívala.

„Nestala," zasmála se, „ale moje nejlepší kamarádka sedí támhle vedle Siriuse, „ukázala na Abby, „a snaží se ho jako každý den přesvědčit, že bude všechno v pohodě. A když ji pěkně poprosíš, řekne ti, jak na tom Sirius je," zářivě se usmála.

„Ví Sirius, že ti všechno říká?" pozvedl jsem obočí. Věděl jsem, že to nemyslí špatně, ale na jednu stranu mi to vůči mému bratrovi přišlo nefér.

„O tom dost pochybuju."

„A nepřijde ti to od ní, jako že tím ničí jeho důvěru?" zamračil jsem se trochu.

„Ále. On díky nám zase ví, jak je tobě," zamumlala.

„Cože?!" vyjekl jsem a otočil jsem se na ni. Periferně jsem viděl, jak se na nás skupina Saminých nejlepších přátel podívala.

„Bál se o tebe," zamumlala a sklopila hlavu, „a mi ho bylo líto. Nechtěla jsem, aby si dělal moc velké starosti. Omlouvám se. Vím, že jsem se tě první měla zeptat."

„To teda měla," přikývl jsem. Chápal jsem, proč to udělala, což neznamenalo, že to bylo správné, ale věděl jsem, že to myslela dobře, „už to nikdy nedělej."

„Zlobíš se moc?" zeptala se provinile.

„Ne. Chápu tě, ale vážně mi slib, že už to neuděláš," řekl jsem vážně.

„Slibuju," zamumlala a já jsem si ji přitáhl do obětí.

„Chybí mi," zamumlala zlomeně.

„Já vím,"povzdechl jsem si, „mně taky. Ale jak jsi řekla. Pokud máme být schopni to všichni hodit za hlavu, potřebujeme čas."

Sam jen přikývla a stiskla mě ještě silněji. Trávili jsme spolu každý den a ona se za velice krátkou dobu stala mou nejlepší kamarádkou. Byl to skvělý pocit. Vědět, že se na někoho můžu spolehnout.

„Je to vtipné," uchechtla se, když jsme se od sebe odtáhli.

„Co přesně?" nechápal jsem, o čem to mluví. Přišlo mi, že se naše situace dala popsat mnoha slovy, jako třeba hloupá, příšerná, debilní, poměrně smutná, ale rozhodně bych neřekl, že je vtipná.

„Když jsme spolu měli dělat tu esej do přeměňování, nadávala jsem na to, že jsem skončila zrovna s tebou. A teď se na nás podívej. O pár týdnů později se tady objímáme a jsou z nás nejlepší přátelé," zasmála se, „je to vtipné."

„Dobře, dobře. Chápu," taky jsem se zasmál, „je pravda, že jsem čekal, že mě budeš nenávidět už jenom z principu, stejně jako Sirius. Koneckonců jsi jeho přítelkyně."

„To neznamená, že musím mít stejné názory jako on," pokrčila rameny s úsměvem.

„Toho jsem si všiml, když ses s ním kvůli mně začala hádat, věř mi."

„Jsem ráda, že jsme spolu museli psát esej," usmívala se jako sluníčko.

„Já taky," oplatil jsem jí úsměv.

Snad se líbí.

Love you all❤️Barča