"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

Sirius

„Děje se něco, Tichošlápku?" zeptal se mě Dvanácterák a tím mě vytrhnul z přemýšlení. Celou snídani jsem koukal k mrzimorskému stolu. Sam se bavila s nějakým klukem a mě to z nějakého důvodu neskutečně štvalo. Nechápal jsem, co se to se mnou děje.

„Teď ho nech, Jamesi," uchechtla se Madison, „prožívá svůj první záchvat žárlivosti."

„O čem to mluvíš?" zeptal jsem se se svraštěným obočím.

„Nedělej, že o ničem nevíš," zasmál se Náměsíčník, „celou dobu koukáš na Sam a na toho kluka. A vypadáš u toho, jako by ses ho chystal zabít."

„To není pravda," protestoval jsem, „a vůbec. Kdo to je?"

„Louis Adams. Chodí do stejného ročníku jako Sam a Abby. Je to brankář mrzimorského famfrpálového týmu a prefekt," vysvětlila Lily, „co vím, tak je milý a Sam se s ním bavila před měsícem, když ještě nedokázala odpustit Jamesovi a na nás byla naštvaná."

„Takže mezi nimi něco je?" zajímal jsem se.

„To ne," zakroutila hlavou Lily, „jsou jenom kamarádi. Nebo takhle. Nevím, jak to má Louis, ale Sam ho bere jen jako kamaráda. A pokus se být nenápadnější, jo? Je až očividné, že se ptáš, protože se ti líbí."

„To není pravda," stál jsem si za svým, „jen mě to zajímá."

„Tak jak vysvětlíš, že od toho, co se spolu bavíte, jsi měl míň holek než normálně za týden?" zeptal se James s úšklebkem.

„Teď přeháníš."

„Ne. Počítám ti to," zasmál se.

„Fajn. Fajn. Můžeme teď začít řešit něco jiného?"

„Promiň," zasmála se Madison a protočila očima, „ale když vám by to spolu vážně slušelo."

„Jo, jasně," uchechtnul jsem se, „je to mladší sestra mého nejlepšího kamaráda, kterou jsem pět let nesnášel. Tak toho nechte."

„Co s tím mám společného?" nechápal Dvanácterák.

„Bylo by to divné," pokrčil jsem rameny.

„Ahoj, lidi," ozvalo se za mnou najednou a já jsem se s úsměvem otočil.

„Ahoj," pozdravili jsme všichni a udělali jsme jim místo, aby si sedly.

„Co jsi řešila s Louim?" zeptala se Lily a já jsem se napnul.

„Ptal se, jestli s ním nepůjdu do Prasinek," pokrčila rameny, „nevím to jistě, ale myslím, že chtěl jít na rande. Omluvila jsem se, že už něco mám," řekla a ve mně se začala vařit krev. Co se to se mnou sakra děje? Abby Sam něco pošeptala a ta protočila očima.

„Můžeš toho už nechat?" zeptala se vážně, ale cukaly jí koutky.

„Nemůžu a ty to víš," zasmála se Abby a Sam nad tím zakroutila hlavou.

„O čem to mluvíte?" zeptal se nechápavě Dvanácterák.

„To je tajemství, Fleamonte," uculila se Sam.

„Ale no taak," nevzdal to Dvanácterák.

„Neslyšel jsi svou malou sestřičku? Tajemství," zasmála se Abby a potom se otočila na mě, „Sam si s tebou chtěla o něčem promluvit."

„O čem?" zeptal jsem se.

„Jo, o čem?" zopakovala moje slova s úšklebkem Sam a já jsem se zarazil.

„Jak můžeš nevědět, o čem s ním chceš mluvit?" zeptal se Náměsíčník zmateně.

„Bude to tím, že já s ním o ničem mluvit nechci. To Abby chce, abych s ním něco probrala, ale pokud mluvíme o tom, co jsme řešily ráno, už jsem ti řekla, že to není moje věc," protočila očima Sam.

„Ale-."

„Ne, Abby. Moje konečná odpověď. Smiř se s tím," ukončila to Sam, ale já jsem měl stejně v plánu se jí později zeptat, o čem si se mnou měla promluvit.

„Vážně se ti Sam nelíbí?" přeměřil si mě Dvanácterák nic neříkajícím pohledem, když jsme se v pokoji chystali ven. Věděl jsem, že to přijde. Pořád to byla jeho sestra, že?

„Mám ji rád," protočil jsem očima, „jsme přátelé."

„Takže ji máš rád jenom jako kamarádku," ujišťoval se Dvanácterák.

„O co ti jde, Jamesi," zavrčel jsem, „chceš mě varovat, abych se od ní držel dál?"

„Kdyby mezi váma mělo být něco víc, tím myslím normální vztah, ne ty tvoje románky na jednu noc, určitě bych vám nebránil," podíval se na mě vážně, „jen se chci ujistit, že jí neublížíš."

„Ty mi nevěříš," vydechl jsem překvapeně a zároveň trochu zklamaně.

„Tak to není," bránil se, „ale jsi to ty a všichni víme, jak to máš s holkama, a já bych si nerad musel vybírat mezi váma dvěma."

„Pokud si myslíš, že bych někdy ublížil tvé mladší sestře, jsi na obrovském omylu, Jamesi," zavrčel jsem naštvaně, „a teď, když mě omluvíš, musím jít," zamířil jsem pryč z pokoje.

„Siriusi-," chtěl něco James říct.

„Teď ne, Jamesi. Už vážně musím jít."

„Ahoj," usmála se Sam.

„Ahoj," objal jsem ji.

„Co se děje?" zamračila se, když jsme se od sebe odtáhli. Nechápal jsem, jak dokázala tak rychle poznat, že se něco stalo.

„Trochu jsme se pohádali s Jamesem," přiznal jsem.

„Fleamont zase něco přeháněl, co?" ušklíbla se a já jsem přikývl, „to mě mrzí. Ale nic si z toho nedělej, vždyť ho znáš. Ať se stalo cokoli, bude to dobré."

„Děkuju," pousmál jsem se.

„Nemáš vůbec za co. A teď už pojď," chytla mě za ruku a táhla ven z hradu.

Další část, tentokrát z pohledu Siriuse. Opět nic moc. Každopádně jsem to psala v průběhu celého dne, takže to možná v některých částech půjde poznat.

Hope you like it😍

Love you all❤️Barča