"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

James

„Ahoj, Jimmy," ozval se za mnou hlas mé mladší sestry a já jsem se překvapeně otočil. Myslel jsem, že už na mě nikdy nepromluví, ale stála přede mnou. Na obličeji měla nervózní úsměv a v očích jí zase hrály jiskřičky.

„Rose," vydechl jsem zmateně. Tak nějak jsem cítil, že ji zase můžu oslovit jejím prostředním jménem. Že na to mám zase právo. Když jsme byli malí, říkal jsem jí jenom tak. Jenže ve chvíli, kdy jsme se odcizili, jako bych právo ji tak oslovovat ztratil.

Chvíli jsme na sebe jen tiše koukali, než jsem se zvednul a pevně jsem ji objal.

„Moc se omlouvám. Tak strašně moc jsi mi chyběla," zašeptal jsem a ona se rozplakala.

„J-já, o-omlouvám s-se," dostala ze sebe mezi vzlykama, „m-měla jsem t-ti o-odpustit u-už d-dávno."

„Rose," vydechl jsem, „ty se nemáš za co omlouvat. To já jsem to podělal. Nemůžu uvěřit, že jsi tady. Se mnou."

„Chyběl jsi mi," zašeptala, když se trochu uklidnila, „ale já-hrozně jsem se bála. Slib mi, že už mě neopustíš, prosím."

„Slibuju, Rose, slibuju," dal jsem jí pusu do vlasů, „budu tady pro tebe. Vždycky."

„Dobře, Fleamonte," usmála se a odtáhla se ode mě.

„Neříkej mi Fleamonte," zamračil jsem se. Tohle mi chybělo.

„Nedělej, že ti to vadí," ušklíbla se.

„Máš pravdu," přikývl jsem, „od tebe ne."

„Tak vidíš," vítězně se usmála. Byl to skvělý pocit, vidět její úsměv.

„Děkuju, že mi dáváš druhou šanci," usmál jsem se.

„Mně neděkuju," uchechtla se.

„Jak to myslíš?" nechápal jsem.

„To ten včerejší rozhovor s Bla-Siriusem. Dost mi pomohl si uvědomit, že mi to za to stojí."

„Takže už je to Sirius?" zeptal jsem se. Nevěděl jsem o tom, že by si říkali jmény.

„Jo. Než jsem šla za tebou, uzavřeli jsme mír. Začínáme odznova. Otevíráme novou kapitolu," pokrčila rameny.

„To zní fajn," usmál jsem se. Byl jsem rád, že spolu začali vycházet.

„Půjdeme za ostatníma?" zeptala se s úsměvem.

„No, víš, ztratili jsme hodně času a tak-nemohli bychom spíš zůstat tady? Sami?" navrhnul jsem.

„Jo, jasně. Máš pravdu. Takže, co ty a Lily? Jak je to teď mezi váma?" posadila se na mou postel.

„Jsme přátelé. Ale já ji vážně miluju," sednul jsem si vedle ní.

„Já vím," usmála se a položila si hlavu na mé rameno, „má tě ráda."

„Myslíš?" zeptal jsem se a svou hlavu jsem položil na tu její.

„Vím to, Fleamonte."

„Co ty a kluci, Rose?" zajímal jsem se.

„Měla jsem jednoho," přiznala, „ale nedopadlo to."

„Co se stalo?"

„Podvedl mě," řekla jako by nic, ale ve mně se začal vařit vztek.

„Kdo to byl?" zeptal jsem se naštvaně.

„Fleamonte!" vyjekla a zvedla hlavu, "je to už třičtvrtě roku. Neřeš to."

„Ale-," chtěl jsem protestovat. Měl jsem chuť tomu klukovi vrazit.

„Ne, Fleamonte. Pokud tě to uklidní, Abby mu dala facku, když se to dozvěděla. Dost silnou. A teď už to přestaň řešit."

„Fajn," řekl jsem uraženě a ona se zasmála.

„Jsem ráda, že jsem ti dala šanci," řekla s úsměvem.

„Jo. To já taky. A moc," oplatil jsem jí úsměv.

„Už navždy," zašeptala a položila si hlavu zpátky na moje rameno.

„Už navždy," zopakoval jsem, dal jsem jí pusu do vlasů a hlavu jsem si opět opřel o tu její.

Povídali jsme si až do večeře a abych řekl pravdu, bylo to těch nejlepších pár hodin mého života. Byl jsem šťastný, že ji mám zpátky. Všechna ta špatná nálada a nechuť k jídlu ze mě opadla. Měl jsem zpátky svou malou sestřičku a nehodlal jsem ji ztratit podruhé. Slíbil jsem sám sobě, že už ji neopustím. Že tu pro ni navždy budu.

„Vy úplně záříte. Oba dva," zasmála se Abby, když jsme sešli do společenky a oba nás objala.

„Jsem ráda, že jste šťastní," přidala se Lily s úsměvem.

„To my všichni," řekl Náměsíčník a ostatní přikývli.

„Děkuju," objala Rose Tichošlápka a ten se zasmál.

„Nemusíš mi děkovat pokaždé, když mě vidíš. Děkovala jsi mi už včera i dneska. To stačí. Nic tak velkého jsem neudělal."

„Neudělal?" odtáhla se od něj Rose se zvednutým obočím, „nebýt tebe, nebavím se ani s holkama ani s Fleamontem. Myslím, že jsi toho udělal až až. A jsem ti za to vděčná."

„V pohodě, jo? Nemusíš mi pořád děkovat," usmál se Tichošlápek.

„Jsem rád, že spolu vycházíte," ozval jsem se s úsměvem.

„To já taky," řekli najednou, podívali se na sebe a začali se neskutečně tlemit. To bude dvojka, pomyslel jsem si.

A je to tady. Doufám, že to nikoho nezklamalo. Každopádně dneska jsem napsala dvě, zasloužím si potlesk. Nevím. Jestli něco vyjde zítra, protože bych měla být celý den venku, tak kdyžtak potom v pátek.

Hope you like it😍

Love you all❤️Barča