"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

Abby

„Jsi v pohodě?" zeptala se Lily Sam. Seděly jsme v kupé na cestě do Bradavic. Volno bylo jen u Lily a Madison, takže jsme si sedly k nim. Sam se chovala hrozně divně, ale nic nám neřekla.

„A dost," řekla jsem, když Sam neodpovídala, „co se stalo?" zeptala jsem se.

„Co?" zeptala se Sam, jako by se probrala z transu.

„Ptám se, co se stalo," protočila jsem očima.

„Nic?" odpověděla, ale neznělo to moc jistě. Spíš jako otázka.

„Nic?" zeptala se Madison, „to muselo být vážně velké."

„Cože?" nechápala Sam.

„Že se takhle tváříš a chováš kvůli tomu, že se nic nestalo, tak že to nic muselo být vážně velké," ušklíbla se Madison.

„Hmm," broukla Sam a pokusila se usmát.

„Už nám řekneš, co se stalo?" zeptala se Lily.

„Mluvila jsem s Jamesem," vydechla Sam.

„A co je na tom divného. Hádáte se skoro každý den," pokrčila jsem rameny.

„No právě. Deska ráno jsme se nepohádali a předtím jsme spolu dva týdny nemluvili."

„Dva týdny zpátky jsme se potkali na Příčné," řekla Madison.

„Já vím," přikývla Sam.

„Ty, Sam, co se stalo, když jste se přemístili?" zeptala se Lily a Sam si povzdechla. Bylo mi jasné, že se pohádali, ale nevěděla jsem, co si řekli, že spolu dva týdny nemluvili. Nenapadalo mě nic, co by to mohlo způsobit. Jamese jsem nesnášela za to, jak kvůli němu Sam trpěla, ale věděla jsem, že někde hluboko, jako fakt hodně hluboko, ho má celou tu dobu ráda.

„Hrozně jsme se pohádali," přiznala, „řekla jsem mu, že ho zase nesnášíš o něco víc a on byl samozřejmě proti. A potom jsem prostě....vybouchla. Bylo toho na mě moc. Nevím, jak se to ve mně vzalo, ale prostě jsem na něj hrozně křičela. Řekla jsem mu, aby se vzpamatoval. Že ho nenávidíš. Že u tebe má možná ještě šanci, že bys ho mohla mít ráda na rozdíl ode mě. Že jsem si ještě nedávno myslela, že někde uvnitř je můj starší bráška, kterého jsem tolik milovala. Že jsem ho před několika lety zavrhla a přesto jsem tomu věřila. Že ten kluk byl skvělý člověk, ale že o Jamesovi se to už říct nedá. J-já myslím, že jsem řekla ještě něco, ale tohle je to nejdůležitější," dostala ze sebe. Už od začátku jí stékaly slzy po tvářích. Byla zničená. Zlomená.

„Zlato," vydechla jsem a objala jsem ji.

„Lhala jsem," vydechla po chvíli.

„Co?" zeptala se Lily. Taky jsem nechápala, o čem mluví a Madison na tom byla stejně.

„Řekla jsem, že bych ho už nemohla mít ráda, že jsem ho zavrhla, že není dobrý člověk. Lhala jsem," vysvětlila, „já-nikdy jsem ho mít ráda nepřestala. Jak bych taky mohla, že? Je to můj bratr. Zavrhnout bych ho taky nedokázala. Minimálně ne úplně a ne navždy. A to, že není dobrý člověk? To není pravda. Jasně dělá chyby a dělá jich víc, než je zdrávo, ale myslí to dobře. Většinou. Vyjadřuje to příšerně, ale myslím, že Lily vážně miluje. A to se mnou? Byli jsme malí. Nevím, jak by se zachoval teď." Všechno co řekla, byla pravda. Tím jsem si byla jistá. Otázkou bylo, jak s tím naloží. Co bude dělat. To bylo to, co rozhodne, jak to mezi nima bude dál. A taky přístup Jamese.

„Co budeš dělat?" zeptala jsem se.

„Budu se chovat jako do teď," pokrčila rameny.

„Ale vždyť jsi říkala-," začala Madison.

„Vím, co jsem říkala," přerušila ji Sam, „ale to neznamená, že jsem připravená mu odpustit. Nemůžu mu odpustit, dokud si neuvědomí, že něco pokazil. Dokud si neuvědomí, že bych mu měla něco odpustit."

„Dobře, ale," nevěděla jsem, jak se na to zeptat, „jsi si jistá, že si to uvědomí?" zeptala jsem se pochybovačně.

„Není přece hloupý," usmála se, „a navíc, baví se s Remem."

„Asi máš pravdu," usmála jsem se taky.

„A pamatuj, že jsme tady pro tebe. Všechny tři," ozvala se Madison.

„Přesně tak," přikývla Lily.

„Děkuju," objala je obě Sam.

„Nemáš za co a teď musíme do prefektského kupé. Normálně bych se tě zeptala, jestli zajdeš pro Rema, ale za těchto okolností tam zajdu," řekla Lily a vydala se ven z kupé.

„To je v pořádku," usmála se na ni Sam, „zajdu tam. Stejně chci fungovat jako předtím."

„Jsi si tím jistá?" zeptala se Lily.

„Jo. Budu v pohodě."

„Drž se," objala jsem ji ještě.

„Budu," usmála se a potom společně s Lily odešla.

„Myslíš, že bude v pohodě?" zeptala se mě Madison.

„Pokud to Jamesovi nedojde až za půl roku a nebude na ni tlačit, ano. Pokud si neuvědomí, že to před lety podělal, bojím se, že to nezvládne," pousmála jsem se smutně. Povídaly jsme si ještě několik minut, než se opět otevřely dveře našeho kupé.

„Obě jsou pryč, tak se kliďte," zavrčela jsem, když vešli Potter s Blackem.

„Já, no, vím, že je to divné, ale vlastně jsme přišli za tebou," dostal ze sebe Potter.

„Za mnou?" zeptala jsem se zmateně, „a nespletli jste si mě s někým?"

„Nespletli. Věnuješ nám chvíli?" zeptal se Black, „James je zoufalý a potřebuje tvou pomoc."

„Nejsem zoufalý!" protestoval Potter.

„Ne. Jen sis po pěti letech uvědomil, že ti chybí sestra, která tě shodou náhod nesnáší," protočil Black očima, „tak pomůžeš mu?" otočil se zpátky na mě. Jen jsem se nevěřícně podívala na Madison, která se na mě koukala stejně jako já na ni.

„Já, no, nejsem si jistá, že si nějakou pomoc zaslouží," odsekla jsem.

„Ale no tak. Prosím," prosil Black. Od něj bych to nečekala. Neznala jsem člověka, který by Sam nenáviděl víc než on. V tu chvíli mi došlo, jak moc mu musí na Potterovi záležet. Byl dobrý kamarád.

„Fajn. Řekni mi jednu věc, Jamesi," oslovila jsem ho jménem, když už jsem mu měla pomáhat.

„Ano?"

„Proč jste se přestali bavit? Proč tě nesnáší?" zeptala jsem se.

„J-já nevím," sklopil oči, „ale Remus říkal, že jsem jí ublížil."

„V tom má pravdu, ale víš čím?" zvedla jsem obočí a on zakroutil hlavou.

„Jak mu tohle pomůže, Abby?" zeptal se Black.

„Jde o tohle, Siriusi. Jediné, jak můžu pomoct, je to, že mu můžu dát radu. Jako první, se musíš podívat zpátky a uvědomit si, proč jste se přestali bavit, proč tě nesnáší. Z čeho ta nenávist pochází. A potom na ni nesmíš tlačit. Je zničená, Jamesi. Zlomená. Hodně. A nerada to přiznávám, ale myslím, že tě potřebuje."

Po týdnu, lásky. Horším se. Nevadí no. Kapitola z pohledu Abby, tak doufám, že se líbila.

Hope you like it😍

Love you all❤️Barča