"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

Sam

„Potterová!" zakřičel na mě nejlepší kamarád mého bratra, ake já jsem na něj vážně neměla náladu.

„Potterová, já vím, že mě slyšíš!" zkusil to Black znova, ale já ho ignorovala dál.

„Samantho Rose Potterová! Okamžitě zastav a začni mě poslouchat!" zakřičel na mě potřetí a já jsem se už doopravdy zastavila.

„Co po mně chceš?!" vyštěkla jsem, když jsem se otočila. Nechtěla jsem poslouchat další přednášky o tom, jaký je James chudáček a jak ho to mrzí. Já jsem mu prostě nedokázala odpustit. A to nikdo nedokázal pochopit, což mě neskutečně vytáčelo.

„Chci si promluvit," řekl klidně a udělal ke mně pár kroků.

„O Jamesovi," konstatovala jsem s protočením očí. Co jiného by zrovna se mnou řešil, že?

„Potřebuje tě."

„A já zase, abyste mě všichni přestali otravovat s kecama o Jamesovi," ušklíbla jsem se, ale doopravdy se mi chtělo brečet. Hrozně mě bolela jen myšlenka na Jamese, „člověk hold nemůže mít všechno."

„Proč mu prostě nemůžeš dát druhou šanci?!" vyjekl Black, „vždyť se bez něj taky trápíš. Jde to vidět."

„Jediné, co mě trápí, je to, že z mých nejlepších přátel se stali jeho," odsekla jsem, „neuvěříš tomu, ale je to celkem na hovno pocit, když ti lidi, o kterých sis myslel, že tě chápou, začnou říkat, jak všechno děláš špatně, a začnou ti říkat, co máš dělat."

„Jen chcou, abys byla šťastná. Vždyť vypadáš hůř než James."

„Děkuju," protočila jsem očima.

„Tak jsem to nemyslel a ty to víš."

„O co ti jde, Siriusi?" zeptala jsem se bez toho, abych si uvědomovala, že používám jeho křestní jméno. Když mi to došlo, okamžitě jsem začala doufat, že si toho nevšiml, „čeho si myslíš, že tímhle dosáhneš?"

„Nevím, jasný?!" rozkřikl se, „jen se nemůžu koukat na to, jak oba trpíte, protože jsi tvrdohlavá! Prostě mu odpusť! Proč nemůžete být prostě šťastní?! Proč to nemůžeš dovolit?! Čeho se sakra tak bojíš?! Vždyť se potřebujete navzájem! Je to tvůj bratr, sakra!"

„Už dávno ne!" vykřikla jsem se slzama v očích a na něm šlo vidět, že se zarazil, "copak to nechápeš?! Přestal být mým bratrem ve chvíli, kdy mě opustil! To k tobě se chová jako k sourozenci ne ke mně! Proto tě tak moc nenávidím! To tvou vinnou jsem o něj přišla! Nebýt tebe, nevykašlal by se na mě! Nenávidím ho za to, jak mě dokázal mrknutím oka vyměnit! A nenávidím sebe za to, jak moc mi chybí! Nenávidím se za to, že mu nedokážu odpustit a nevím proč! A nenávidím se za to, že mu po tom všem odpustit chci!" s poslední větou, se mi z očí spustily vodopády slz a složila jsem se k zemi. Bylo to poprvé, co jsem to řekla nahlas a to mě děsilo. Děsilo mě, že jsem to řekla zrovna jemu. A to, co mě děsilo ještě víc, byla jeho reakce. Klekl si přede mě a objal mě. Celá tahle situace byla absurdní.

„Nechtěl tě vyměnit," zašeptal Si-ehm Black, ale z objetí mě nepustil. Proč se sakra v jeho objetí cítím tak bezpečně? Vždyť je to Black, Merline. Tak proč se zrovna v jeho přítomnosti cítím tak dobře? Nechápala jsem, co se to se mnou děje. A nechápala jsem, co se to děje s ním.

„Je jedno, jestli chtěl nebo ne, stejně jako je jedno, jestli si to uvědomoval. Jde o to, že to udělal, chápeš?" dostala jsem ze sebe, když jsem se alespoň trochu uklidnila.

„Já vím," přikývl Black, odtáhl se ode mě a podíval se mi do očí, „ale je to pět let. Byli jste děti. A snaží se to napravit. Jde na něm vidět, jak moc ho to mrzí. Není to důkaz, že si zaslouží druhou šanci?" zeptal se a já jsem na něj zůstala zírat s otevřenou pusou. Protože-Black a vypustit z pusy něco chytrého?! Ten svět se musel úplně zbláznit.

„Já-takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela," přiznala jsem nakonec.

„A co myslíš? Není to možné?" zeptal se s pohledem stále upřeným do mých očí. Jedna věc se mu musela nechat. I přes to, že to byl Sirius Black. Jeho oči byly nádherné.

„To sice ano, ale copak jsi mě neposlouchal pořádně? Prostě mu odpustit nedokážu. A nevím proč. Hrozně moc bych mu odpustit chtěla. Hrozně moc bych ho chtěla zpátky, ale-."

„Není žádné ale," přerušil mě Sirius, „buď mu odpustit chceš, nebo ne. Tečka. Takhle to přece funguje, ne?"

„No, asi jo," přikývla jsem po chvíli zaváhání, „ale já prostě pořád nevím."

„Tak co to zkusit a pokud zjistíš, že je ti lépe bez něj, prostě se s ním zase přestaneš bavit," navrhnul Black a já jsem musela uznat, že to zní logicky.

„No, já-dobře," přikývla jsem nakonec, „ale asi budu potřebovat pár dní, než si to sama tak nějak srovnám."

„To chápu," usmál se na mě Black, „tak, já už asi půjdu," řekl, zvednul se a začal odcházet.

„Siriusi!" zavolala jsem na něj, ještě než zašel za roh, a když se na mě otočil, nechápavě se na mě podíval.

„Děkuju," objala jsem ho, když jsem k němu došla a on se na chvíli zarazil.

„Nemáš za co," zašeptal a objetí mi oplatil.

Sice nic moc nového od včera, ale snad to nevadí. Za všechno děkuju-opět.

Hope you like it😍

Love you all❤️Barča