Říkají mi Monstrum černého listu

19. kapitola - události

   "Já s nima nic nemám!" Rozkřikla jsem se na celou chodbu. "Jasně. Takže za tebou chodí jen tak?!" Rozkřikl se na mě Itachi. "Hlavně že ty furt koukáš na Konan! JÁ JSEM VŽDY BYLA TICHO! CO MAS TY S NÍ?!"  Křičela jsem na něj. Často pokukuje po Konan. Vždy si toho všimnu. "KONAN JE ZAHLEDĚNÁ DO PAINA! Z CEHO ME TADY OSOČUJEŠ?! JÁ JSEM TI VĚRNÝ! ALE U TEBE MÁM POCHYBNOSTI!" Křičel na mě. Tohle jsem nedala a začala brečet.

      "CO TÍM CHCEŠ JAKO ŘÍCT?! ŽE JÁ JSEM  TĚ PODVEDLA?! TAK TO JSI NA OMYLU!" Rozkřikla jsem se ale neudržela jsem slzy. "TAKŽE JÁ JSEM ZASE TEN ŠPATNÝ!" Křičel ale já už to nevydržela. Dala jsem mu facku. "JSI STEJNÝ JAKO ONI! TAKY MI VŠICHNI ŘÍKALI AŤ NEZAČÍNÁM S TĚMI KECY JAK TĚ MILUJI!" Hned jak jsem to dořekla, otočila jsem se na patě a šla zpět. On tam jen zůstal stát a koukal na mě jak jsem vešla zpět do společenské místnosti.

      Zamířila jsem si to rovnou k baru. "Tobi... Poprosím tě něco hodně silného." Řekla jsem. "Tobi slyšel. Mrzí mě to. Udělám Yuuki specialitu!" Řekl a začal cosi míchat. Bylo mi jedno co budu pít. Potřebuji tu hádku vytěsnit z hlavy. "Tady to je! Pro yuuki speciálně od Tobiho!" Řekl vesele. "Děkuji Tobi." Řekla jsem a vypila jsem to co mi Tobi namíchal.

     "Kde máš Itachiho?" Zeptal se Deidara, který právě přišel k provizornímu baru. "Co já vím..." Odpověděla jsem a doufala že se nebude vyptávat. "Vy jste se..." Nestihl to doříct, protože jsem mu skočila do řeči. "Běž se ho zeptat sám! Nemám náladu ho řešit." Řekla jsem nepříjemný tónem.

         "Neřeš ho. Máme oslavovat úspěch!" Řekl vesele. "Tobě se to snad líbí že jsme se pohádali!" Řekla jsem naštvaně. "Né to ne. Ale říkal jsem ti že to je idiot." Pousmál se. "Vytáhla jsem kunai a přitiskla mu ho ke krku. "Ještě jedna zmínka o něm a nebudu hodná." Řekla jsem a schovala kunai zpět do brašny. "Promiň, už se o tom bavit nebudu." Řekl a já ho přestala vnímat.

     Vzpomínka:
"Yuuki... Nechci se k nim přidat z vlastní vůle. Je to moje mise. Špehovat zevnitř." Řekl Itachi. "Já vím." Řekla jsem. Jeho překvapený výraz mě zaskočil. "Včera v noci přiletěl jestřáb. Tady to je. Bylo tam napsané Yuuki a Itachi. Nechtěla jsem tě budit." Řekla jsem a předala mu dopis. "Super! Bude to pár dní cesty ale to zvládneme." Pousmál se Itachi. Bude to dlouhá mise, plná obětí nevinných lidí. Nesmí se že mě stát to co jsou oni, Akatsuki musí být zničen.

    Realita:
  Byla jsem zamýšlená nad tím co vše se stalo, za tu dobu co jsme utekli. Nicméně z mého rozjímání mě vyrušil  Žraloček. "Kde je Itachi?" Zeptal se. "Co já vím." Odpověděla jsem ledabyle. "Jste vždycky spolu, tak se ptám..." Řekl ale já ho zastavila. "Nevím a je mi to fuk." Odpověděla jsem a kopla jsem do sebe dalšího panáka.

     Od určité doby sdílím s Itachim jednu místnost. Jsme dospělí a ve vztahu, takže nám to Pain dovolil. Samozřejmě pod nějakými podmínky. "Kisame... Dáš si se mnou skleničku? Potřebuji parťáka." Řekla jsem. "Jen jednu." Přikývla jsem a Tobi namíchal zase nějaký jeho nápoj.

     Seděla jsem tam s Kisamem a povídala jsi. On byl totiž jediný co chápal, kde jsou hranice a že jsem přítelkyně Itachiho. "Jdu ven, potřebuji si zapálit." Řekla jsem. Následně následovala otázka. "Ty kouříš?" Zeptal se Kisame. "Občas. Nějak se tím nechlubím ale po dnešku si potřebuji zapálit." Řekla jsem, zvedla jsem se a vyšla ven ze základny.

    Sedla jsem si na zem a zapálila jsem si cigaretu. Pozorovala jsem hvězdy a přemýšlela nad tím co se stalo. "Smím si přisednout?" Zeptala se Konan. "Hmm..." Jediné na co jsem se v ten okamžik zmohla.

      "Vím co se stalo. Je mi to líto." Objala mě a já začala brečet. "Já ani vlastně nevím co se stalo. Konan, co mám dělat?" Brečela jsem jí na rameni. "Dej tomu čas. Itachi pil jeden panák za druhým." Řekla a myslela si že mě uklidní. "Ale on si myslí že..." Neměla jsem sílu to doříct. "Neboj, já ty dva už nějak zpracuji. Vím, že kluci se o tom baví a bohužel to neunikne ani Itachimu. Pain... Pain už jim to říkal..."řekla. Od té doby se z nás staly kamarádky. Přece jenom jinou kamarádku jsem tu neměla.

       Povídali jsme si ještě nějakou dobu ale pak nás vyrušili kluci. Deidara se začal předvádět se svými explozemi. Na to jsem neměla a šla jsem dovnitř. "Děkuji Konan." Řekla jsem, rozloučila jsem se. Vydala jsem se dlouhou chodbou, která vedla do našeho pokoje. Těsně před dveřmi jsem se zastavila. Chci tam vlastně jít?

     Ráno mám misi, takže mi nic jiného nezbývá. Potřebuji se vyspat. Pomalu jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Itachi byl v koupelně ale já si to zamířila přímo do postele. Převlékla jsem se a šla spát. Nicméně jsem nemohla usnout. Když jsem uslyšela jak se otevírají dveře od koupelny, dělala jsem že spím.

     V pokoji svítila jen malá lampička, která pořádně nesvítila. "Já jsem idiot!" Řekl si pro sebe Itachi. "Jak si k ní můžu v klidu lehnout... To jsem přehnal." Řekl jsi pro sebe, nečekal že ještě nespím.

     Posadila jsem se a trochu jo vyděsila. "Pojď." Řekla jsem a čekala na jeho reakci. Sedl si na postel a díval se do země. Přitáhla jsem do postele za jeho tričko. "Když řeknu pojď sem, tak myslím pojď sem." Pousmála jsem se. Já se na něj neumím zlobit. "Promiň mi to." Řekli jsme naráz. Začali jsme se smát. "Přehnal jsem to, neměl jsem. Byla to hloupost." Řekl smutně. "Já nejsem bez viny. Udělala jsem co jsem neměla. Vím že facky ode mě bolí." Řekla jsem a pohladila ho po té tváři, na kterou jsem mu uvalila.

      "Netrap se tím, Itachi... Každý děláme hlouposti." Řekla jsem a on mě objal. "Promiň." Řekl. "Omluva se přijmá." Řekla jsem. Lehli jsme si, on mě objal a já usla...