Zasáhl mě přes obličej. Bolest byla strašná. Krev vytékající z rány my tekla přes obličej. Orochimaru zaútočil mečem, který vycházel z jeho úst. Zasáhl Kimimaro do těla. "Yuuki běž!" Vykřikl bolestně. "NENECHÁM TĚ TU!" vykřikla jsem a chtěla ho zvednout. "Nezatěžuj se mnou. Uteč! Zdržím ho! Nemůžu dál! Sbohem Yuuki Namikaze!" Vykřikl a použil zbytek své síly aby přidržel Orochimaru a zároveň stěny dostatečně dlouho, abych mohla utéci. "Sbohem..." Vykřikla jsem a začali mi téct slzy.
Když jsem vyběhla ven, začali se mi podlamovat nohy, jelikož začal působit jed hada co mě zranil. Jediné co jsi pamatuji jak někdo volal mé jméno.
"Já ti nabízel mou sílu. Odmítla jsi ji." Řekl Kyubi. "Zase ty?! A teď když musím utéct?" Vykřikla jsem. "Jsi v bezpečí ale tvá rána je zanícená. Můžu ji vyléčit, jen musíš ztrhnout tu pečeť." Řekl ale já ho odbyla. "Ne!" Řekla jsem. "Dobrá pro začátek použij mou chakru. Jen do toho." Pobídl mě Kyubi.
"Jak se vlastně jmenuješ?" Zeptala jsem se, jelikož mi má zvídavost nedala pokoje. "Kurama.' odpověděl.
Probudila jsem se v Itachiho náručí. "I... Ita...chi..." Snažila jsem se říct jeho jméno. "Yuuki!" Vyjekl. "Kde ...kde to...jsem?" Snažila jsem se vykoktat větu. "Doma. Zlato, jsi doma." Řekl a objal mě. "Co se...stalo? Kimimaro! Sa..sasu...ke..." Snažila jsem se vzpamatovat. Posadila jsem se. "Pomalu." Řekl starostlivě Itachi. "Itachi..." Povzdechla jsem si. "Yuuki, to už mi nedělej. Ani nevíš jak jsem se bál..." Řekl a klesl hlasem. "Omlouvám se..." Řekla jsem a zadívala se do země.
Sáhla jsem na svůj obličej a cítila ránu, která mi vedla přes obočí, po nosu až pod druhé oko. Naštěstí minul oči. Hned další jsem si sáhla na bříško.
"Děje se něco?" Zeptal se Itachi nechápavě. "Jo... Něco bych ti měla říct." Řekla jsem a hádám, že se mu hlavou honily různé myšlenky. "Co?!" Zeptal se skoro vyděšeně. "Krásný svátek otců." Řekla jsem s úsměvem. "Počkej já nemám...." Nedořekl to, zařazeně zůstal stát a okoukal na mě.
"Myslíš to vážně?" Zeptal se s hvězdičkami v očích. "Ano! Budeš táta!" Vykřikla jsem. "Jo! Děkuji Yuuki!" Řekl a políbil mě. "Já čekala že budeš proti..." Řekla jsem. "Cože? Blázníš?" Řekl nechápavě a položil mi ruku na bříško.
Z této chvíle nás vytrhlo klepání na dveře. "My jí taky chceme vidět!" Řekl Dei. "Puč nám ji na chvilku!" Přidala se Konan. "Itachi! Nedělej! Jen na chvilku!" Přidal se navíc i Kisame. "Vy jste tak moc otravní..." Odvětil Itachi. "Jen na chvilku." Přidal se do prošení i Zetsu.
Itachi jen protočil očima. "Ale jdu taky!" Řekl a vstal. Já jsem se jen smála. Podal mi ruku aby mi pomohl vstát. "Děkuji." Řekla jsem a usmála se.
Šli jsme do společenské místnosti. Nechci zase slavit. "Překvapení!" Vykřikli všichni. Lekla jsem se. Místností se lynula vůně všelijakých dobrot. "Pojď! Dej si!" Křičel žraloček. "Máme rybu?" Zeptala jsem se a Kisame se na mě podíval jak na vraha. "Si dělám srandu." Vykřikla jsem a začala se smát a Kisame taky. Šla jsem hned pro dango. "Yuuki! Tobi měl strach!" Vyletěl že dveří Tobi. "Promiň, neudržel jsem ho." Řekl Hidan.
Stejná bláznivá organizace rádoby vrahů. Tak bych nás nazvala. Jako rodina, přátelé připraveni umřít pro druhé. A teď s budoucím členem Akatsuki...
_______________________________________
_______________________________________
Zde příběh nekončí ale pomalu se blíží ke konci. Původní plán byl 30 kapitol a nyní jsem se rozhodla napsat jich zhruba 40-50. Doufám že příběh baví. Neumím psát dokonalé ale píši jak mi to jde. Mám teď vymyšlené tři verze konce, takže uvidíme jak to vše dopadne 😅
ČTEŠ
Říkají mi Monstrum černého listu
Fanfic"Nenávist, utrpení a bolest mě sužovaly už od dětství. Překonám to, to ti slibuji. I kdyby měla zemřít tak se mu pomstím, nenechám ho utéct...." Jsem Yuuki Namikaze. Můj otec je Minato Namikaze a matka Kushina Uzumaki. Mám mladšího bratra, které ho...
