Říkají mi Monstrum černého listu

38. kapitola - rozpad

    "Přála by si vás dva v Konoze." Pronesl Minato a bylo na něm znát že strádá nejen po své ženě, která již byla na druhé straně, ale začala mu chybět i jeho dcera.

     "Kdo by chtěl dva hledané ninji zpět? Konoha už naším domovem není a nikdy znovu nebude." Řekla jsem to ale nechtěla jsem ho ranit. Jenže se mi to povedlo. "Yuuki... Takhle jsi to říci nemusela. Konoha byla naším domovem a rádi by jsme ji znovu navštívili ale už jen kvůli vám to nemůžeme udělat. Jak by se na to lidé dívali, že dva hledání ninjové třídy S, se volně pohybují po Konoze? Tohle nechceme udělat Konoze... Zběhli jsme, stali se z nás nukenini..." Minato zastavil Itachiho.

    "Mám právo vás znovu přijmout jako ninji Konohakagure. Bylo by to papírování a přemlouvání ale já jsem čtvrtý Hokage, já mám právo vás přijmout zpět." Stekla mu slza po tváři a my jsme zůstali mlčky stát. "Itachi? Máme máme misi..." Zašeptala jsem. "Nebylo by to teď pro tebe lepší? Mám k tomu pádný důvod." Řekl a nenápadně ukázal na mé bříško. 
"Neopustím tě! Nechci být bez tebe.." začala jsem mírně panikařit. "Tuhle misi máme společnou a já z ní nehodlám ustoupit a nenechám tě aby ses vystavoval nebezpečí! Já nebudu poslouchat rozkazy, když vím že může mému parťákovi jít o život! Já bych se radši obětovala než abych tě měla nechat jít samotného! Tohle je má cesta ninji! Jsme v tom spolu!" Vyřkla jsem až hrdinsky. Nevím jak se mi to povedlo ale řekla jsem co jsem chtěla.

    "Buďte opatrní. Kdyby se něco zvrtlo, věřte mi že já se za vás postavím. Dneska jste dokázali že jste stále věrní Konoze." Pronesl Minato. "Šťastnou cestu!" Pronesla skupina ninjů a my jsme se vydali na naší cestu zpět.

     Po cestě jsem přemýšlela, jak zastavit Akatsuki. Nebude to lehké ale nic není nemožné.

    Dorazili jsme do základny brzo ráno. Pain už netrpělivě čekal na výsledek naší mise. "To vám to trvalo. Kde je Jinchuriky a ti dva?" Zeptal se Pain. "Neměli jsme šanci..." Řekla jsem smutným hlasem. Jednou jsem si sice dala cíl ale takž se stali mými přáteli. "Nečekali jsme, že jich bude tolik." Pokračoval Itachi. "Takový neúspěch jsem od vás opravdu nečekal!" Rozčílil se Pain. "Jste obávaní nukenini a takhle doserete misi?!" Pokračoval. Itachi se na mě podíval a já věděla že je zle. "Nebyla jiná možno než se stáhnout! Měl jsem nechat umřít i Yuuki?!" Rozčileně na sebe řvali a já tam stála a nechápala.

      "Mám dost!" Přidala jsem se i já. "Měla jsem nechat aby zabili malé? Já své dítě nenechám umřít jen kvůli tomu, že musím dovést malého spratka!" Vykřikla jsem ale nevydržela jsem to a odešla pryč. "Yuuki... Tak jsem to nemyslel." Řekl Pain, když si uvědomil, že to přehnal.
Já se otočila a odešla pryč. Byla jsem v celku unavená a tak jsem si lehla do postele.

    Sotva jsem si lehla a někdo mi klepal na dveře. "Dále!" Řekla jsem a osoba vešla. "Konan...." Špitla jsem. "Ahoj Yuuki, chci se ti omluvit za Paina, přece jenom ti dva to s ním táhly dlouho..."  Řekla a posadila se. "Já vím... Sere mě to. Měla jsem je zachránit za cenu mého života." Řekla jsem jí ale pravda byla jiná. Já můžu za jejich smrt a nikdo neví že má mise byla od začátku zničit Akatsuki.

   "Pain se rozhodl že ti nebude chvíli dávat mise kvůli mimču." Zasmál se Konan. Byla mi dobrou kamarádkou ale já k nic částečně cítila zášť. Povídali jsme si dlouho ale Konan pak musela odejít. Já se rozhodla se pořádně po té cestě vyspat.