Říkají mi Monstrum černého listu

20 .kapitola - střet

    Brzo ráno mě probudil Itachi. "Yuuki.. promiň nechtěl jsem tě vzbudit." Řekl. "Dobré ráno, nevadí. Co se děje?" Zeptala jsem se, protože vypadal že spěchá. "Musím do Konohy. Mise nepočká." Řekl neklidně. "Do Konohy? Jdu taky!" Řekla jsem a vyletěla z postele. "To nepůjde." Řekl ale já se lehce odbít nenechám. "O co jde?" Zeptala jsem se. Jedná se o Konohu a já chci vědět co se děje. "Musím obhlédnout terén." Řekl a nechtěl mi říct pravý důvod."Jdu za Painem. Když mi to neřekneš ty, tak on ano." Řekla jsem ale on mě zastavil. "Dobrá tedy. Mám misi podívat se co se tam děje. Slyšel jsem o útoku na Konohu." Řekl a já jsem byla rychle oblečená.

      Byla jsem neodbytná. Přece jen byl to můj domov. "Jdu s tebou a je mi jedno jestli se ti to líbí nebo ne." Řekla jsem. "Jdu za Painem. Známe Konohu líp než kdokoliv jiný tady." Řekla jsem, on jen přikývl na souhlas. Nicméně nebyl z toho úplně nadšený.

      "Paine!" Zavolala jsem na Paina, který šel zrovna po chodbě. "Ohayo Yuuki. Co se děje?" Zeptal se a z jeho  tónů hlasu mi bylo jasné že ví, na co se chci zeptat. "Můžu jít s Itachim?" Vyhrkla jsem na něj. "On ti o tom řekl? Co mám s tebou dělat. Vraťte se co nejdřív. Hlavně ať si vás nikdo nevšimne." Protočil očima. Nebyl z toho zrovna nadšený. "Arigato! Běžím!" Řekla jsem a utíkala před základnu.

       "Tak jdeme." Řekl Itachi. "Žralok nejde?" Zeptala jsem se nechápavě. Protože to byla mise pro ně dva. "Ne, bylo by nás moc." Řekl a vydali jsme se na cestu.

      Cesta byla klidná. Na nikoho jsme nenarazili. Před námi se tyčila hlavní brána do Konohy. Jiný vstup nepřipadal v úvahu. Přišli jsme k bráně. Seděli tam dva znudění ninjové.

     Itachi použil genjutsu a uspal je. "Vážně?" Usmála jsem se. "Někdo to udělat musel. Neboj, jen jsem je uspal." Řekl a lehce se usmál. Vydali jsme se směrem k hlavní budově, kde má kancelář Hokage.

      "Tam nejdu!" Řekla jsem vážným tónem. Itachi se na mě podíval a chytil mě za ruku. "Musíme." Řekl a já i přes můj nesouhlas jsem šla.

     "Co takhle si zopakovat náš super nástup?" Zeptal se Itachi s tím jeho přesvědčivým úsměvem. "Když musím.." odpověděla jsem.

     Zaklepali jsme na dveře. Ozvalo se pouhé vstupte. Otevřeli jsme dveře, naše klony vešli dovnitř. Zaútočili jsme na své vlastní klony a přistáli do naší "superhrdinské pózy".  Hokage nás jen pozoroval. "Vítám vás. Co vás přivádí?" Řekl nevěřícně. "Přišli jsme se podívat co se děje v Konoze." Řekl Itachi. On mě vážně nepoznal? Měla jsem i můj slušivý klobouk ze stébel a límec pláště mi sahal do půlky obličeje.

      "Itachi... Kdo je to?" Zeptal se Minato na tu, jenž stala po boku Itachiho. Na tu, na kterou už dávno zapomněl. Na tu jedinou, která si vytrpěla bolest, kterou si málo kdo dokázal představit.

       "No dobrej, to už jsi na mě zapomněl?" Řekla jsem a sundala si klobouk. Minato jen zůstal s údivem stát. Hledal pravá slova. Nepoznal vlastní dceru, která byla krásnější než si ji pamatoval. Hlavou se mu honili různé myšlenky.

    "Yuuki?" Řekl skřehotavým hlasem. "Znáš snad jinou?" Řekla jsem nepříjemně. "Co tu chcete?! Proč jste se vůbec rozhodli *poctít* mě vaší návštěvou?" Řekl Hokage a bál se co z nich vyleze. "Nezdržíme se dlouho... Asi jen dnes." Řekla jsem ledabyle. Lhala jsem sama sobě celou dobu. Chybí mi Konoha.

  Cíl mise byl ukrást tajné dokumenty ANBU. "Ty jdi z práva, já to vezmu tudy." Řekl Itachi. Nepozorovaně jsme vnikli do ústředí ANBU. Kartotéka není zas tak chráněna.

    "Mám to!" Zašeptala jsem nadšeně. "Jdeme!" Řekl Itachi ale náš odchod byl narušen. "Yuuki Namikaze! Dlouho jsme se neviděli!" Řekl známý hlas. "Hatake Kakashi no Sharingan!" Vykřikla jsem. "Ty jsi furt stejný!" Řekla jsem ledabyle. Ráda bych ho viděla a povykládala si co se stalo ale není čas a asi ani chuť.

  "Je mi líto ale musím frčet! Tak zas někdy!" Řekla jsem a proskočila oknem. Utíkali jsme k bráně, tak rychle jak to šlo. Bylo to jako tenkrát, když jsme utíkali z Konohy...

    Cesta byla dlouhá a nějak záhadně bez problémů, byla ticha a beze slov...

      Ještě v základně panovalo mezi mnou a Itachim zvláštní ticho...