Probuzený (bakudeku) [DOKONČENO]

12.

Let do Japonska byl poněkud zajímavý. Deku si před odletem obarvil vlasy na černo, vzal si červené čočky a pihy si skryl makeupem. Skoro jsem ho nepoznal. Harua jsme nechali jak je, ale šlo vidět, že se mu nijak nezamlouvá Dekuův nynější vzhled. Čtrnáct dní jsme ještě museli počkat než se vygeneroval Haruův cestovní pas a letěli jsme zpět domů. Většinu cesty oba dva prospali.

Do Tokia jsme přiletěli v noci, zatím jsme šli ke mě do bytu. "Vůbec se to tu nezměnilo." okomentoval můj byt Deku, když projížděl pohledem. Když jsme vešli do kuchyně zastavil pohled na ledničku. "Co je?" zeptal jsem se zvědavě. "Tys ten vzkaz nevyhodil?" zeptal se trochu roztřeseně.

"Ne... měl bych?" nadzvedl jsem nad tím jedno z obočí a opřel se zadkem o linku. Nic mi na to neřekl a odnesl prcka do ložnice. Po chvíli se vrátil. "Doufám, žes tu postel měl čistou." zakabonil se na mě, když si sedal vedle mě na gauč. "Neboj, já totiž měl moc práce, než abych si sem někoho vzal." ušklíbl jsem se na něj. Úsměv mu zkameněl a nabral sytě rudou barvu.

"Jak to budeš mít s prací? Pokud budeme bydlet v domě tvých rodičů? Asi nebudeš každý den jezdit sem a zase zpět." zeptal se když jsem mu podával hrnek s čajem. "Napíšu do UA jestli nemají někde volný místo... když tak pojedu do nějaký společnosti... půlenej tam jednu má." odvětil jsem nezáživně. Chvíli jsme si povídali. Já si pak šel ještě zakouřit, za to Deku šel za Haruem do ložnice. Vzal jsem si deku a polštář a uvelebil se na gauči.

~*~

"Bakugo!" kdo to kurva křičí tak po ránu? Prolnul jsem si ospalé oči a vyhledal osobu co ruší můj spánek. "Co chceš půlenej?" otočil jsem se na něj a překulil se na druhý bok, zády k němu.
"Slyšel jsem, že si přiletěl a- proč vlastně spíš na gauči?" otázal se zatím co přecházel po bytě. Uslyšel jsem vaření vody. Donutil jsem se posadit a ospale si prohrábl vlasy. "Ty teda vypadáš, cos večera dělal?"

"Včera?" zeptal jsem se zmateně. Tak nějak jsem si nedokázal vybavit co se dělo. Můj unavený mozek pracoval pomalu. "Kdo jste!" zařval někdo pisklavím hlasem. Otočil jsem se tím směrem. Vytřeštil jsem oči a vzpomněl si. Prcek navztekaně ukazoval na půlence. A do prdele... Deku! "Víš co Todoroki... měl bys jít!" vyšvihl jsem se na nohy a jen v boxerkach ho vyhazoval z bytu. "Co? Kdo je ten kluk? Proč tu máš dítě? Bakugo! Nech mě! Ptám se-"

"Možná ti to vysvětlím, ale ne teď!" zabouchl jsem za ním dveře a pro jistotu i zamkl. "Kdo to byl?" zeptal se mě stále zamračeně kluk. Otočil jsem se na něj a chvíli tak setrval. Bože... já mám syna. To je snad zlí sen. A dokázal jsem na něj už zapomenout... tohle nebude dobrý... jestli po mě Deku někdy bude chtít, abych ho hlídal. Já ho ztratím! Zamrkal jsem na něj a došel k dovařený vodě v konvici. Zalil připravené čaje a přidal o hrnek navíc.
"Kamarád." odvětil jsem po delší době mlčení. Otočil jsem se a zjistil, že Deku je už taky vzhůru. Sledoval mě a jeho obličej každou chvíli víc připomínal rajče. Odvrátil proto raději pohled k zemi.

"Jaký kamarád? On tu někdo byl?" zeptal se trochu vyjeveně Deku, když se probral z menšího tranzu. "Jo byl." pokrčil jsem nad tím ramena a hrnky odnesl ke stolu. Začal jsem dělat něco ke snídani. "Kdo... a neviděl Harua?" ptal se Deku přimražený k podlaze. "Todoroki, má od bytu klíče a jo... Harua viděl." odpověděl jsem mu zády k němu a mazal tři chleby máslem a paštikou. "Cože! Ale... cos mu řekl?"

"Vyhodil jsem ho z bytu. Čekej ale, že bude chtít ode mě vysvětlení." otočil jsem se zpět jeho směrem. Už zase na mě koukal, tentokrát byl bledý jako stěna. "Možná by nebylo na škodu mu říct pravdu." řekl jsem, chleby odnesl na stůl a posadil se. Pokynul jsem k volným židlím, aby se též posadili a najedli. Ani jeden se neměl k pohybu. Teda spíš Deku. Ten stále byl přibitý k podlaze a při tom obímal rukama prcka, který nás sledoval. Povzdechl jsem si a došel k němu. Chytl jsem ho okolo ramen a pomohl mu s pohybem. "Najez se... jo. Oba jistě máte hlad, včera jsme ani nestihli večeři a k obědu jsme měli jen nějakou proteinovou tyčku." Deku se probudil z tranzu. Pomohl malému na židli a sám se taky posadil. Němě hleděl před sebe.

"Nechtěj po mě, abych tě krmil, to by bylo už moc." řekl jsem už trochu nabroušeně. "Cože? Ne to ne já... díky za jídlo." zahuhlal a vzal si chleba. "Jez Haru." otočil se na prcka a popostrčil k němu jídlo. Ten se na to jen zamračil a skřížil ruce na prsou. Propaloval mě pohledem. "Copak je? Kacchan nám udělal snídani a potřebuješ jíst, Haru." zkusil to na něj znovu Deku. "Nic od něj jíst nechci! Kvůli němu nemáme domov! Kdyby nikdy nepřišel, nebyl bys nešťastný, tatínku!" zařval pisklavím hlasem a začal v obličeji rudnout vzteky. "To není pravda... sám dobře víš, že by se náš dům tak či tak jednou rozpadl... není to jeho chyba, on nám teď, ale pomůže-"
"Nikdy jsem tě neviděl kvůli někomu tolik brečet! Proč si musel plakat?" zeptal se už klidnější hláskem a otočil se na Dekua. "Byl jsem jen chvíli smutný, neboj nic se mi nestalo-"
"Když si spal tak si... taky brečel." kníkl a vykulil na něj své velké oči. Deku se mírně napl a letmo se na mě podíval. "Ehm..." odkašlal si a zavrtěl se na židli "To nic nebylo, asi se mi jen něco z-zdálo." řekl nepřesvědčivě "A teď už jez." přísněji se na něj podíval a sám pokračoval v jezení. Náhle mi pípl mobil. Natáhl jsem se otrávaně k němu a zapl ho.

Půlenej - Zítra ve tři u tebe... chci vědět PRAVDIVÝ příběh o tom jak se k tobě dostalo dítě.

"Stalo se něco?" koukl se na mě zvědavě Deku. "Čekej zítra ve tři návštěvu. Půlenej přijde."

1007 slov