Probuzený (bakudeku) [DOKONČENO]

27

"K-kacchan-e... ne-neřík... neří-"
"Ticho buď! Ty si měl šanci na mluvení předtím a mlčel si. Teď je na řadě tvůj přítel~" seřval Dekua a nakonec se na mě 'sladce' usmál. "Tak jak to bude? Čas běží a já tu nechci zůstat celou věčnost. Šoustni se." poklepal si na zápěstí, jako by tam měl hodinky a poručil Dekuovi, aby se posunul, asi se chtěl posadit. Tím jak z Dekua dal na chvíli pryč ruku, jsem využil. Poslal jsem na něj menší výbuch a vrhl se na něj. Skončili jsme se na zemi. Shigaraki sice ležel nademnou, ale já mu za to držel ruce a obmotal ho nohama. "Ty parchante! Koukej mě pustit!" začal na mě řvát a různě se kroutil. Byl jsem značně vysílený. Z poloviny jsem byl spálený a jedna ruka napůl rozpadá. Mé výbuchy přestávali být tak silné. I tak jsem nepřestával v bombardování Shigarakiho předloktí a zápěstí. Řval na mě neskutečně nadávek a bolestí, ale mě to bylo jedno. Jen ať mu ty zkurvený ruce třeba upadnou. Zabil a mučil jima tolik nevinných lidí, že se to nedalo spočítat.

Ucho si náhle přimáčkl k ramenu a šlo slyšet slabé pípnutí. "Hej... ahhg... hej! Slyší... slyší mě někdo?" začal mluvit, obličej měl svraštěný bolestí až mu začali téct slzy. Převrátil jsem ho pod sebe a pustil mu jednu ruku, kterou jsem hned přimáčkl kolenem. Jenže než jsem mu sluchátko stihl vzít z ucha, bylo pozdě. "Spusť to... Dabi."

V ten moment Deku zařval nehoráznou bolestí. Otočil jsem se jeho směrem. Do několika hadiček mu začalo proudit něco zeleného. Shigaraki se podemnou začal šíleně smát. Absolutně jsem ztratil veškerou barvu v obličeji a otočil se na zpět na něj. "Zastav to." zašeptal jsem, on se však rozesmál ještě víc. Pustil jsem i druhou ruku a zaklekl ji. "ZASTAV TO! NECH HO DO PRDELE BÝT! CO MU TO KURVA DĚLÁ! ODPOVĚZ HAJZLE!" řval jsem na něj a vrážel mu jednu ránu za druhou. Bez quirku, jen čistou sílu pěstí, kterou naschromážděný adrenalin ve mě dokázal vytvořit. Jeho smích nabýval na hlasitosti až se třáslo jeho celé tělo. "NECH HO!" pod jeho hlavou se začala dělat loužička krve. Bylo mi to jedno, ať třeba chcípne. Jeho smích ustal. "DO PRDELE!" zařval jsem a vypustil mu do obličeje největší výbuch jaký jsem dokázal udělat. Nebyl mrtví, jen v bezvědomí. Pokračoval bych, zabil bych ho... jen kdyby se neozval Deku.

"K-kacchan... přes-taň... n-nemá to c-cenu..." zachraptěl v křečích bolesti. Vyšvihl jsem se na nohy a dlouhými kroky se k němu dostal. "Deku..." zašeptal jsem zničeně. "Všichni, kdo mě slyší, mám Dekua, jsme úplně vzadu na konci chodby, hned potřebuje lékařskou po-pomoc" zahřměl jsem do sluchátka a přiblížil se víc k Dekuovi. Nebyl to pěkný pohled, vidět všechny ty hadičky a jak do něj proudí ten sajrajt. I hned jsem mu je začal vytahovat z těla, hlavně ty se zelenou tekutinou. "N-neboj se... b-budeš v pořádku... lékaři... oni se na tebe podívají... d-dají tě zase do-dopořádku neboj." začal jsem koktavě drmolit jednu věc přes druhou. Všechno bylo z něj venku. Po podlaze se různě kroutili hadičky a z nichž stále vytékalo cosi, co by nemělo mít lidské tělo v sobě. Podíval jsem se na Dekua a pohladil ho po tváři. Stále mu silně tekly slzy a jeho tělo se otřásalo. "Vše bude v pořád-"
"Kacchane..." řekl roztřeseně a těžce dýchal. Přístroj, na který byl stále připojený nepřetržitě a hlasitě pípal, jeho srdce bylo jak splašené. "S-slib mi... slib mi, že dohledneš na... na Harua." vybrekotal, návalem neznámé bolesti to ze sebe těžce soukal. "Ššš, Deku. Teď nemluv. Uvidíš, bude to dobr-"
"Sli-slib mi to... prosím, Kacchane. P-postarej se o něj... řekni mu, jak ho miluju." řekl a pod maskou se snažil usmát. Sundal jsem mu ji a stíral mu uniklé slzy. "Řekni mu to sám." zašeptal jsem a cítil jsem jak mi jedna slza stekla po tváři. Rychle jsem ji utřel a hleděl mu do těch jeho zelených hloubek. "Miluju tě... Kacchane... navždy budu." se širokým úsměvem na mě nehybně hleděl. Stroj určující jeho životní stav náhle přestal pípat. Na jeho monitoru jsem mohl spatřit jen rovnou čáru.

Ne! To není pravda! "Deku! Vzbuď se! Probuď se ty zas-zasraný n-nerde! Vstavej..." slzy mi tekly proudem nic jsem přes ně neviděl. Jen bledou šmouhu se zelenočernou čupřinou. Zacouval jsem a narazil do zdi po níž jsem se svezl na špinavou zem od krve a tekutiny z hadiček. Tým léčitelů a několik pro hero už sem přišli. Pobíhali okolo Dekuova lůžka i okolo bezvědomého Shigarakiho na zemi. Někdo předemnou stál. Mluvil na mě. Já ale slyšel jen nekonečný šum. Stále jsem před sebou viděl ten bolestí svraštěný úsměv a uslzené zelené oči. Hlavu jsem měl skloněnou a stále nechal slzám volný průběhl. "Miluju tě.... slibuji, postarám se o něj."

~KONEC~

811 slov