Probuzený (bakudeku) [DOKONČENO]

17.

"Máme všechno?" zeptal jsem se, zatím co jsem lepenkou uzavřel další krabici. Otočil jsem se a vyhledal zamyšlený výraz v Dekuovi tváři, u kterého si něco mumlal, ale jen na okamžik. Pořád se otáčel a vše kontroloval. Pousmál jsem se. To jeho mumlání je snad nevyléčitelná nemoc. "Jo, asi máme vše." odpověděl po několika dalších otočkách. "Fajn, tak vezmem věci do auta, zbytek nám přivezou někdy k večeru." řekl jsem a popadl několik tašek. "Počkej... neber to všechno najednou-"
"O tohle se nestarej... tvůj hlavní úkol si zase neudělal... myslel jsem si, že svět ještě nechce, aby o tobě věděl." ušklíbl jsem se na něj. Deku se zarazil a mírně mu zrůžověli tváře. "Jo... p-pravda." vypískl a uháněl mimo chodbu. Když se vracel, byl už řádně zahalen. Asi v tom vedru chcípne, ale co se dá dělat. "Nesměj se mi." zamumlal naštvaně a sám popadl dvě krabice.

Postupně jsme vše potřebné odnesli do auta. Vyjeli jsme trochu pozdějš než jsem čekal, jelikož jsme stihli příjezd stěhováků. Cesta byla sice dlouhá, ale za to klidná. S Dekuem jsme zapředli pohodovou konverzaci, do té doby než ho cesta přemohla a spolu s Haruem usnuli.

***

"Já myslel... že tu dlouho nikdo nebyl... není ti to trochu divný?" ptal se mírně roztřeseně Deku, při vstoupení do domu mých rodičů. Všude bylo čisto. Žádný prach, špína, plíseň ani popraskané zdi. "Děkuji, že sis všiml. Víš jak jsem byl pár dní mimo město." ušklíbl jsem se na něj a postupoval dovnitř. "Tys to uklidil sám? Proč si mi neřekl... vždyť jsem ti mohl pomoct."
"Nebyl jsem na to sám... Kiri, Pikachu a Půlený mi pomohli. Navíc jsem aspoň mohl říct Kirimu, aby převzal mojí společnost." vysvětlil jsem a šel pro další věci. "A oni... neptali se třeba... proč se stěhuješ?" špitl, když pokládal další krabice. "Ptali, krom Půlenýho, samozřejmě." řekl jsem nezáživně. "A cos jim řekl?" Deku byl ke mě otočený zády, nevím jak se tváří, ale všiml jsem si jeho třesoucích se rukou. "Neřekl jsem jim, že tu budeš taky, jestli myslíš tohle. Bez tvého svolení to nikdo nebude vědět. Řekl jsem jim jen, že to není jejich věc." řekl jsem podrážděně. Jak si může myslet, že bych ho hned napráskal?! "Kacchane, promiň... t-takhle jsem to nemyslel... já... mám jen starost jestli ti nepůsobím problémy." otočil se ke mě. Jeho oči byli plné slz. Uvolnil jsem obličej. Nemůžu se na něj zlobit. Vždyť musí být straně vyděšený. Co jsem ho našel... to spíš já mu působím jeden problém za druhým.

Vše co jsme přivezli jsme měli tak napůl uklizený. Byl už večer, tak to chci nechat na zítra. Deku uspává Harua v mém bývalém pokoji. Já zatím dopřipravuju pokoj pro hosty. Kromě občasné návštěvy tety, byl tenhle pokoj prakticky nepoužívaný. Já sám jsem si dal věci hned vedle, do bývalé ložnice rodičů. "Je to tu pořád stejný." otočil jsem se. Deku stál ve futrech a pozoroval mě jak stelu postel. "Byl si tu naposled jako dítě... to si to pamatuješ?" nadzvedl jsem nad tím mírně obočí. "Víš, že ten plakát s All Mightem tam pořád je?" přikývnul, usmál se a přišel ke mě. "Musím ale uznat, že na puberťáka si měl dost velkou postel." zasmál se mi a lišácky se ušklíbl. Zrůžověli mi lehce líčka. Stočil jsem hlavu zpět k posteli a opět natřásal peřinu v povlečení. Pořád jsem na sobě cítil jeho pohled. "Tuhle místnost si ale nepamatuji." konečně se ode mě odlepil a začal se tu rozhlížet. "Ani já sem moc nechodil. Byl to pokoj pro hosty, ve kterém občasně přespala teta. Ale jednou jsme tu byli. Hráli jsme myslím na schovku a tys byl tady v tý skříni. Je tam taková skulina, do které ses narval a já tě několik hodin nemohl najít. Když si konečně vylezl skákali jsme na posteli dokud nás čarodějnice nevyhnala." celou dobu jsem sledoval postel. Ani jednou jsem se na něj nepodíval. Ani když jsem ukazoval na tu skříň, když jsem si tak zpaměti tipoval kde asi stojí. Nevím proč jsem mu o tom vůbec říkal. Je to už tak dávno. "No jo vlastně, tvoje mamka tě pak pěkně seřvala a mě dala sušenky." usmál se na mě pobaveně. "Jo, kdy ona na mě neřvala... to bych chtěl vědět..." zamumlal jsem podrážděně a opět se věnoval své předešlé činnosti. "Díky, myslím že to bude stačit." sebral mi peřinu a nechal ji ležet zmuchlanou na posteli. "Měl by sis jít odpočinout." usmál se na mě a namířil do vedlejších dveří, vedoucích do menší koupelny.
"Jo jasně, dobrou."
"Dobrou, Kacchane." zazubil se na mě a zabouchl za sebou.

~*~

Je klid, od doby co naše třída vyšla z UA tu není tolik útoků jako dřív. Jakmile jsme se všichni rozprchli všude možně, uklidnilo se to. Záporaci a hlavně LOV se zaměřovali spíše na Dekua. Jakmile se ale stal hrdinou číslo jedna, stáhli ocas mezi nohy a utekli do nor. Hmm... Půlený má menší společnost než já. Ušklíbl jsem se a vešel dovnitř. U recepce byla nějaká mladá holčina. Jakmile si mě všimla, přísahám, že vykulila oči. "D-dobrý d-den, c-co si budete p-přát G-ground zero?" vykoktala modrovlasá holka a dívala se na mě jako na boží zjevení. "Mám schůzku s Půle- eh teda Todor-... s Shotem." zakoktal jsem. Měl by si změnit přezdívku na Půlence. "Eh- jo jistě, už vás čeká. Kancelář má v sedmém patře, na konci chodby zleva." usmála se roztřeseně, když sklouzla pohledem z monitoru na mě. Jakmile jsem se trochu vzdálil, asi si myslela, že ji nevidím. Protože mě sledovala absolutně blaženým pohledem a sjížděla mě od shora dolů, až ji z toho zčervenaly tváře.

Výtahem jsem se dostal do příslušného patra a jakmile jsem našel správné dveře, bez klepání jsem vešel. "Nazdar Půlenče." pozdravil jsem a zaujmul místo před jeho stolem. Pozdravil mě tím svým chladným výrazem a protočil očima. "Bakugo, příště klepej. Jinak, cože si to vlastně chtěl?" zarovnal si štos papíru co měl před sebou a zastrčil je do jednoho ze šuplíku za sebou. "Co asi, už sem ti to říkal, když jste mi pomáhali s úklidem domu. Chtěl bych tu prozatím pracovat, dokud tu budeme bydlet." zkřížil jsem ruce na prsou a zvedl jedno obočí. "Jo tohle... hmm, pokud ti ale to nevadí, dělal bys spíš papírování. Tady se toho moc neděje. Kdyby se něco semlelo a tak, byl bys samo sebou povolán, ale jinak nic."
"V pohodě, to mi teď stačí." pokýval jsem hlavou a chtěl už odejít.

"Jak se má?" ozval se když jsem byl skoro u dveří. "Dobře, s prckem se postupně zabydlují." otočil jsem se na něj přes rameno a znuděným pohledem jsem ho zkoumal. "Tak se měj, a díky. Podrobnosti mi můžeš poslat na mail. Zítra ráno přijdu." nečekal jsem na odpověď a pelášil jsem pryč z jeho společnosti, nastoupil do auta a mířil si to domu.

Je to už pár dnů co tu společně žijem a zatím to vypadá dobře. Prcek se na mě občas vztekne, ale jinak je fajn. Deku se většinou stará o kluka nebo vybaluje zbytky z krabic.

Vešel jsem do kuchyně. Strašně to tu páchlo a bylo tu začouzeno. "Cos dělal proboha." odkašlal jsem jak jsem vydechl kouř a mířil k oknu, abych ho otevřel. "Jée Kacchane, ty už si zpět. No víš... chtěl jsem ti něco uvařit než se vrátíš a... no... trochu se to nepovedlo..." usmál se na mě provinile. Asi se před chvílí snažil vařečkou seškrábat černé připálené zbytky, které kdysi byli jídlem. Povzdechl jsem si a hodil to pod horkou vodu s jarem a nechal to odmočit. "To si ve vaření vždy takoví nemehlo, nebo se to nepovedlo jen dnes?" podíval jsem se na něj tázavě s kapkou pobavení. "Eh... no... mě vaření moc nejde." špitl zatím co sledoval špičky svých nohou. "Cos těch pět let jedl?"
"Instantní jídla." řekl ještě tišeji a začal si různě pohrávat se svými prsty. "A prcek? Co on jedl?" otočil jsem se na něj čelem a dal si jednu ruku v bok. "No nejprve jsem ho kojil, potom jsem kupoval přesnídávky a kaši uvařit umím... teda, jen tu bramborovou, krupicová se mi vždy přichytí a zčerná." zakabonil se a konečně zvedl pohled. Jakmile mě spatřil, trochu se zarazil nad mým výrazem "Co?"
"Tys... tys ho mohl i kojit? Vždyť nemáš žádná prsa." vytáhl jsem mu triko nad hlavu a volnou rukou mu prohmatával hruď. "N-nech t-toho, p-prosím." serval si triko zpět, aby byl zahalený a sklopenýma očima pozoroval podlahu. Jeho obličej nabral sytě rudou barvu. "Během těhotenství mi narostli, nebylo to ale nic příjemného... nechápu jak s tím můžou ženy žít." zamumlal a přešlápl nervózně na místě. Uchechtl jsem se a otočil se k lince. "No tak jdi zatím do jídelny, něco připravím a když bude čas, klidně tě pár receptů naučím, zajdi za prckem, můžete připravit stůl." usmál jsem se na něj a ze skříněk začal vytahovat koření. "Dobře, ale nedělej to moc pálivý, já to nemusím a Haru je na to moc malý, asi by shořel."

1497 slov