Probuzený (bakudeku) [DOKONČENO]

14.

"Kdy má T-todoriki přijít?"
"Ve tři."
"Kolik je?"
"Půl třetí... před chvílí jsme obědvali." řekl jsem už nabručeně. Od včerejšího večera se nepřestával vyptávat pořád na to samý. Připadá mi strašně roztěkaný a nesvůj. "Nechceš to vyřídit beze mě a Harua? Něco si vymysli... třeba, že si ho zachránil a nechal přes noc u sebe... my se s Harurm můžem zatím schovat do ložnice." vyhrkl a  prudce se postavil, chtěl utéct. "Sednout!" zaburácel jsem a chytil ho za předloktí. "Ale Kacchane-"

Crrr crr

"Ještě nejsou tři!" vyjekl zděšeně a jako by na místě zkameněl. Zvedl jsem se a šel otevřít. "Dobrý den, máme tu balíček pro pana Bakuga." ozval se unaveně vyzáblý chlápek s velkou taškou balíků a dopisů za sebou. "Já si ale nic neobjednal." přihmouřil jsem nad tím oči. "Vše je zaplacené, stačí když mi to tu podepíšete a převezmete si to." odpověděl lhostejně a podával mi kus papíru s propiskou. Protočil jsem nad tím očima a podškrábl to. "Děkuji... tady to máte." otočil se k tašce a vyndal menší krabičku. Převzal jsem to a vrátil se zpět do bytu.

"Byl to jen pošťák." vysvětlil jsem mu, když stál ve stejné strnulé poloze jako předtím. Balíček jsem položil na linku a nijak zvlášť si ho nevšímal. Na to bude dost času až potom. Stejně to bude jen nějaká kravina. Jen co jsem se ale posadil, klepal někdo na dveře. Podíval jsem se na hodiny. Bylo za deset tři. Otevřel jsem už po druhý dveře. "Ahoj Bakugo." pozdravil mě Todoroki a pozval se dovnitř. "Nazdar Půlený." zabručel jsem. "Doufám, že máš vysvětlení-" zmrazil se na místě. Otočil se na mě ještě víc nechápavě a zašeptal. "Kdo to je?" dožadoval se odpovědi, ale já ho zatím ignoroval. Prošel jsem kolem něj a posadil jsem se naproti prckovi a Dekuovi, který si ještě stihl nasadit kšiltovku a roušku. Pokynul jsem Todorokimu, aby se taky posadil, protože by mi do podlahy asi vystál díru.

"Bakugo... jak dlouho tu budem v tichosti sedět... a kdo je ten muž s dítětem." ozval se šeptem netrpělivě Půlený a otočil se s chladným klidem na mě. Deku se zarytě díval na své třesoucí se ruce v klíně a prcek naštvaně sledoval mě i Půlence. "Haru..." ukázal jsem na prcka dlaní "... je můj syn." řekl jsem pevně. Začal jsem s tím jednodušším. Slíbil jsem Dekuovi, že kdyby se něco nevyvedlo, tak abych jeho odhalení když tak přeskočil. "Cože je tvůj?" vykulil oči a přelétával s pohledem na mě a na něj. "Jak to? Ty přece nemáš děti?" zeptal se podmračeně. "I když... jistá podoba tam je..." odmlčel se a palcem a ukazováčkem se zamyšleně chytil za bradu. "Kdo je jeho matka... víš vůbec která to je? Měl si jich tolik, že to může být jaká kol-"
"Mlč sakra!" vyjel jsem naštvaně. O tomhle se bavit nechci, to už je dávno za mnou.

"Matka... je vlastně otec." vymáčkl jsem ze sebe pomalu. "Co? Jak jako?" ve tváři měl tupý výraz, jako když dítěti vysvětlujete, že jedna a jedna jsou dvě.
Podíval jsem se na Dekua. "De... on je druhý otec." Deku se nepatrně otřásl a trochu zvedl pohled. Zpod jeho černé čupřiny se mi podíval do očí. Má strach. Teď už to nechám na něj. Todoroki se na mě nevěřícně podíval.

"Počkat takže jsem měl pravdu." zajásal nakonec. "V čem konkrétně si měl pravdu?" zeptal jsem se trochu vykolejeně z jeho změny chování. Teď se na mě culil jak debil. "Tvrdil si mi, že nejsi gay. A teď si i to vlastně potvrdil. Ahh~ už se řeším na výhru." zaculil se vítězoslavně. "Cože? Ani nápad... ať ses vsadil s kýmkoli tohle si prohrál. Je jediný případ, kdy jsem se vyspal s klukem a to je tenhle... podívej se na toho prcka, teď mu bude pět." vychrlil jsem na něj znenadání, aniž bych dal Dekuovi možnost to říct sám. Uvědoměním jsem si zakryl ruku a posadil se zpět na židli. Ani jsem si nevšiml, že jsem se postavil. Půlenýmu spadl úšklebek a místo toho mu lehce poklesla brada. Chvíli pohledem setrval na mě než se konečně ohlédl i na Dekua. Ten se teď ani nehl a zarytě sledoval desku stolu.

"M-midoriyo?"

Vykoktal ze sebe potichu. Když se delší dobu nic nedělo, Todoroki se zvedl a obešel stůl. Přiklekl si vedle Dekua a pomalu mu sundaval kšiltovku s rouškou. Deku se na něj ani nepodíval, za to prosebným pohledem sledoval mě. "Tatínku? Ty toho dvojbarevňáka znáš?" při týhle větě jsem vyprskl smíchy. Čekal jsem, že se prcek dřív nebo později ozve, ale "D-dvojb-barevňák... tak to se ti povedlo, Haru... he hehe."

"Jo jde vidět, že jste ze stejné krve." odsekl podrážděně Půlenec a otočil se zpět k Dekuovi. "Myslel jsem si, že si umřel." usmál se šťastně a předchozí vyrušení kompletně ignoroval. "Proč si odešel?" ptal se dál aniž by z Dekua spustil pohled. Deku však hleděl jen na mě s ublíženým výrazem nakopnutého štěněte. "Todoroki..." ozval jsem se po další minutě ticha. "Co je? Proč nemluví? Provedl si mu snad něco?" naštvaně se zvedl a došel ke mě. "Pojď na chvíli stranou." zvedl jsem se a odešel jsem do ložnice. Počkal jsem až přijde a zavře dveře

"Co je s ním?" zabručel podrážděně. "Má to těžký sakra, rozumíš!" zařval jsem. Půlenej mě pěkně sere, neměl jsem to dělat, měl jsem si něco vymyslet. Kvůli mě je Dekuovi strašně. Měl jsem mu dát víc času na to se někomu prozradit. No uvidíme jak se to bude vyvíjet. Vydechl jsem si a snažil se uklidnit. "Neptej se ho na nic. Jemu stačilo, když to musel líčit mě." skřížil jsem si ruce na hrudi a přešlápl na místě. "Fajn, jak je ale možné, že má dítě... vždyť je muž... nebo snad ne?" zadumal a hodil na mě zvědavý zamyšlený pohled. "Ovšem, že je muž." odsekl jsem a mírně se zamračil. "Tak jak teda."

"To ti neřeknu, nemám právo o něm něco vykládat pokud on sám nebude chtít. Klidně se ho zeptej, ale ne dnes... potřebuje nějaký čas... jo?"

"Fajn... a teď chci vidět prcka, i když ti je hodně podobný je stejně roztomilí jak Midoriya... co má vlastně za quirk." otočil se ke dveřím a společně jsme kráčeli kratší chodbou ke kuchyni. "Eh... prcek má explozi." řekl jsem dostatečně nahlas, aby to zaslechl i Deku. Myslím, že bude jen rád, když nevyzradím, že má prcek quirky od nás obou. Navíc ten Dekuův dokáže maskovat lépe než ten ode mě.

1074 slov