Malfoyova Sestra

56. Nedočkavá

V sobotu v osm ráno už jsem byla ve Zmijozelské společenské místnosti a kontrolovala jsem všechno možné - od zásoby jídla a pití až po detaily.

Když jsem se přesvědčila, že je všechno opravdu podle mých představ, vydala jsem se na svou kolej. Zaprvé si vybrat oblečení na večer a zadruhé se jít nachystat na snídani.

Už od rána jsem měla nějak moc energie, a tak jsem se rozhodla si udělat ranní rozcvičku v podobě vyběhnutí schodů ze sklepení až k naší koleji.

Tento z prvu dobrý nápad mě stál dost sil, ale naštěstí jsem se zvládla doplazit až do pokoje, kde jsem si dala rychlou sprchu a mohla jsem vyrazit na snídani.

Můj žaludek se cestou na snídani několikrát nedočkavě ozval, a tak jsem se uprostřed chodby chvíli smála jako tichý blázen. Možná by si někdo řekl, že to, že mi kručí v břiše je zcela normální, ale když je člověk natěšený, není se čemu divit, že se uprostřed chodby směje jak blbec.

Na snídani bylo docela rušno, a tak jsem si sedla ke svému stolu a dala jsem se do jídla.

Po snídani jsem zašla za Dracem, který do Síně přišel pár minut po mně, abych se přesvědčila, že nic není v nepořádku. Bylo mi sděleno, že je všechno v tom nejvyšším pořádku, kouzla proti hluku zajištěna, a že se všichni pozvání neustále ujišťují, v kolik že to začíná, aby o nic nepřišli.

Když jsem pak s klidem odcházela ze Síně, došlo mi, že vlastně nemám následujících několik hodin co dělat.

Po chvíli přemýšlení jsem si řekla, že nejdřív si dám krátké cvičení, abych nezlenivěla, a pak se dám do učení, protože se mi zítra asi nebude chtít trávit odpoledne učením.

Jako cvičení jsem zvolila krátkou sestavu na nohy a břicho. Tyhle dvě mě sice až tak nebaví, ale po pravidelném cvičení je vidět pokrok, jak už jsem se před nějakou dobou sama přesvědčila...

Po cvičení jsem začala s úkoly. Jedna esej do přejmenování, jeden pokus do bilinkářství a pak dvě písemné práce. Z formulí a z lektvarů.

Esej byla hračka, protože to téma mě zrovna zajímalo, a tak jsem to měla za chvíli hotové, pokus z bilinkářství mi stačilo jen sepsat a naučit se na formule bylo taky celkem snadné. Problém ale nastal ve chvíli, kdy přišel čas na lektvary.

Já prostě využití solí a jejich hydrátů nerozumím, a ještě s tím počítat složité vzorce a přípravy mi nejde a hlavně nebaví.

S lektvary jsem se patlala příšerně dlouho. Nejdřív jsem se to snažila pochopit z poznámek, pak z příkladů, ale ani jedno mi nijak nepomohlo. Nakonec jsem zvolila poslední možnost, a to zajít za Hermionou, která byla už od půl osmé v knihovně.

To, že za ní zajdu jsem odkládala ne proto, že bych jí nechtěla vidět, ale proto, že se mi prostě nechce do knihovny a zase zpátky.

Když jsem dorazila do knihovny, nejdřív jsem ji nemohla najít. Prošla jsem snad celou knihovnu a Hermiona stále nikde.

Když už jsem to chtěla vzdát, zabloudila jsem pohledem ke knihovnici, která seděla za stolem a potměšile se uculovala.

Napadlo mě, že nejspíš ví, koho hledám, a tak jsem se pro jistotu zeptala.

"Ale jistě, slečna Grangerová se nachází v oddělení s omezeným přístupem, proto jste ji nemohla najít. Není zač." odpověděla mi knihovnice stroze a následně zmizela za obálkou knihy, kterou právě četla. Evidentně se se mnou nechtěla dál bavit, a tak mi nezbylo, než jít pátrat dál.

Naštěstí jsem Hermionu o chvíli později opravdu našla v oddělení s omezeným přístupem.

Když jsem se jí zeptala na lektvary, řekla mi, že to zrovna hledá a že jí klidně můžu pomoci. Ve dvou to projdeme přece jen rychleji...

A já jsem, jelikož jsem neměla jinak co dělat, samozřejmě kamarádce pomohla. Každá jsme si vzala jednu stranu a hned to šlo lépe. Když jsme se setkaly uprostřed regálu, uviděly jsme tu knihu téměř ihned a obě zároveň.

To byl snad vtip. My tu celu dobu prohledáváme regály a ona je na místě, kam se podíváme jako poslední...

...

Když byly úkoly konečně hotovy, byly teprve dvě hodiny. Zašla jsem si tedy i s Hermionou na oběd, ale pak jsem se začala zase nudit. A když se člověk těší, táhne se ten čas ještě tisíckrát pomaleji.

Ven se mi nechtělo, cvičit - už jsem cvičila, učení už mám taky hotové... A pak mi došlo, že bych mohla zase jednou něco přečíst. A tak jsem se zase zvedla a odebrala jsem se do knihovny, abych si našla něco na čtení.

V knihovně stále nikdo nebyl, a tak jsem si mohla nerušeně vybrat, co budu číst.

Za chvíli jsem měla vybráno, a to hned několik knih. Jeden zajímavě vypadající román a dvě mudlovské fantasy, které mělo projednávat o čarodějích a čarodějkách. Zajímalo by mě, nakolik se trofili do skutečnosti.

Knihovnice se jen ušklíbla, když spatřila tituly mých knih, ale nic na to neřekla. Evidentně mudlovská literatura nepatřila k jejím nejoblíbenějším žánrům.

...

Přesně o půl osmé se naše skupinka vydala do sklepení. Jelikož nám všem bylo jasné, že kdybychom šli všichni najednou do sklepení, nejeden člověk, ať už na obraze nebo ve skutečnosti, by se tomu podivil.

Museli jsme se tedy rozdělit do několika menších skupin a chodit postupně. Chodili jsme po deseti minutách, aby nám to vyšlo zhruba do osmi hodin.

Já se svou obvyklou partou jsme šli poslední a maskovali jsme případné stopy.

Po cestě jsme potkali další skupinku pozvaných, tentokrát z Havraspáru. Když jsem před pár dny Dracovi navrhla, abychom pozvali všechny sedmé ročníky, ne jen ten náš, nebyl překvapivě proti.

A tak jsme rozdali pozvánky, a mohlo se jít slavit. Když jsme došli do poslední chodby, tak tak jsme se stihli vrátit za roh. V chodbě totiž stál profesor Snape a hádal se o něčem s Dracem.

Zachytila jsem jenom něco, ale i to mi stačilo abych pochopila, oč jde. Draco pravděpodobně obhajoval naší oslavu a Snape mu to nejspíš zakazoval. Pak jsem ale zachytila ještě slova její oslava a překvapení.

Jakože má pro mě Draco nějaké překvapení? Pravděpodobně jen kecal, aby přemluvil profesora, ale i tak by to bylo hezké...

No, řekla bych že nebyl zrovna nejlepší nápad teď polemizovat nad tím, jestli pro mě Draco něco chystá, nebo ne, když se za rohem hádá se svým kmotrem.

Pak ale hovor ustal a byly slyšet jen naštvané vzdalující se kroky.

Všichni jsme si oddychli, protože kdyby nás tu našel, nebylo by to nejspíš nejpříjemnější setkání...

Když jsme si byli jisti, že je dostatečně daleko, vyšli jsme ze svého úkrytu a díky heslu, které nám Draco prozradil jsme se dostali dovnitř.

"Tak jo, je na čase rozjet nejlepší párty v historii Bradavic!!!" zatočila jsem se uprostřed parketu a mávla na Blaise, aby se zapla hudba a mohlo se jít na to.

1130 slov
Epická párty už v další kapitole
H&A❤️