Malfoyova Sestra

17. A Zase Ta Voda

Vyšla jsem z koleje a sešla jsem schody. Pak jsem prošla přes jedno nádvoří a vyšla jsem na pozemky Bradavického hradu. Začal foukat ledový Vít a tak jsem se víc zachumlala do svého podzimního kabátu. Šla jsem směrem ke skupince stromů u jezera, protože to bylo jediné místo, kam není na první pohled vidět a na pláži jsem ho nikde neviděla.

Když jsem přišla blíž, spatřila jsem postavu. Že je to Draco jsem se ujistila hned, jak jsem zpozorovala růžovou barvu vlasů. Když jsem byla u něj, otočil se na mě.

„Už jsem myslel, že nepřijdeš a nedokončíme, co jsme začali... “ řekl svůdným tónem směrem ke mě a přišel blíž. Já jsem začala jsem couvat, ale když jsem za sebou ucítila konec břehu, musela jsem pochopitelně zastavit. Začal se ke mě přibližovat a pak...

Zavřela jsem oči, ale to jsem neměla dělat. Čekala jsem všechno, kromě toho, že ke mě přijde a strčí do mě. Já jsem začala samozřejmě padat. Snažila jsem se to ustát, ale když za mnou nebyla už žádná další pevná půda, skončila jsem ve vodě. V odporně ledové vodě s bahnitým dnem.

Voda byla hluboká asi po kolena, ale já jsem musela samozřejmě spadnout tak blbě, že jsem si do té vody dá se říct lehla po zádech.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a pak jsem udělala to, co by asi udělal každý v mé situaci.

„Ty zmetku! Že já ti kráva věřila! “  křičela jsem mezi tím, co jsem se hrabala z vody. On se na mě zatím že břehu tlemil, jako kdyby to byla nějaká super legrace.

„No počkej ty... ty... “ zaječela jsem a rozběhla jsem se směrem k němu. On se ale těsně před tím, než jsem k němu doběhla otočil a běžel k hradu, pryč ode mě.

Jelikož mi došlo, že v těžkém, vodou nalitém kabátu bych ho sotva dohnala, zvolila jsem mnoho rafinovanější řešení.

„Petrificus totalus! “ zařvala jsem a v tu chvíli se zarazil v půlce kroku. Pár vteřin ještě balancoval a pak spadl do mokré trávy, jak se říká na hubu. Já jsem k němu mezi došla, otočila jsem si ho, abych na něj viděla a začala jsem:

„Tak, a teď letíš taky do vody ty zmetku. “ usmála jsem se vítězně.

On se na mě jen překvapeně díval a pak začal kmitat očima že strany na stranu, nejspíš na znamení, že nesouhlasí.

„Ale ale. Copak, chtěl bys něco říct?“ zeptala jsem se, ale ani mě to nezajímalo.

„Hm, asi nic. No tak beru, že mlčení je souhlas. “ zašklebila jsem se zlomyslně

Začínala mi být příšerná zima takže musím rychle jednat, abych nebyla nachlazená. No i když od nachlazení mi teď už asi nic nepomůže.

„Locomotor. “ švihala jsem hůlkou a hned se vznášel tři stopy ve vzduchu.

„Tak a jdeme. “ řekla jsem spíš pro sebe a šla jsem směrem k jezeru. Vedle mě samozřejmě levitoval Draco.

Když byl konečně nad vodou, zrušila jsem obě kletby a on s cáknutím spadl do vody.

Teď byl čas rychle zmizet, než se neudrží a uřkne mě. Rychle jsem se rozběhla, no teda moc to běh nebyl ale na to, že mám na sobě to co na sobě mám, tak myslím, že to byl dobrý výkon, a snažila jsem se dostat co nejrychleji k hradu.

Naštěstí se mi to s velkým vypětím sil povedlo a jen tak tak jsem zahnula za roh, aby mě Draco neviděl. Chvíli jsem se co nejnenápadněji dívala, jak se rozhlíží a nadává a pak jsem se radši vydala do věže, protože mokré oblečení, není zrovna nejlepším oděvem na chladný listopad.

Na koleji bylo málo lidí, takže se mě nikdo nevyptával, co se mi stalo. Na pokoji jsem už ale takové štěstí neměla. Byla tam Ginny a když uviděla moje mokré vlasy a oblečení, rychle se začala vyptávat, co se mi stalo.

„Ale nic, jen taková Malfoyovská tradice - stříkání lidí do jezera... “ řekla jsem na oko lhostejné a snažila jsem se co nejrychleji dostat do koupelny, kde jsem že sebe rychle sundala oblečení a vlezla jsem si do sprchy. Začala jsem se sprchovat horkou vodou a bylo to hrozně příjemné. Z klidu v hlavě mě probralo bouchání na dveře a následně hlas patřící Ginny:„Mám na tebe čekat nebo mám jít na večeři sama? “ zeptala se.

„Jestli ti to nevadí, tak na mě prosím počkej, za deset minut jsem hotová. “ odpověděla jsem ji a vylezla jsem ze sprchy. Usušila jsem se a vysusila jsem si vlasy. Přivolala jsem si hůlkou oblečení a trochu jsem se upravila.

Za chvíli už jsem byla hotová a tak jsme mohly vyrazit.

...

Na večeři jsem trochu pozorovala Draca. Když jednou zvedl pohled a upřel oči na mě, chvíli mě jen pozoroval a pak se nenávistně zamračil. Možná jsem ho do té vody házet neměla, ale on si začal a nenechám si to přece líbit...

Všimla jsem si, že se kolem něj zase plete Parkinsonová. Mírně jsem žárlila i když mělo by mi to být vlastně úplně jedno. Ať jde někam. Je možná hezký, ale je to pěkný zmetek a když nemá zájem, tak má smůlu. Neví o co přichází. No i když vlastně možná ví. Nakonec je ale možná dobře, že se o nic u jezera nepokusil, protože by to sice nebylo nějak nemorální - nejsme příbuzní, ale bylo by divné, když jsou naši rodiče spolu a my bychom byli taky... No to už je teď asi jedno. Konec filozofování, je čas se najíst...

Když jsme všichni dojedli, ředitelka McGonagallová nám ještě sdělila jednu informaci, byla jsem překvapená, že si na mě vzpomněla:

"Jak jste si určitě mohli všimnout, Mia Creedwayová pořádá zítra nábor na Nebelvírské roztleskávačky, které oživí školní famfrpálové zápasy a budou fandit po boku Nebelvíru. Za její snahu a kreativitu jí chci ocenit. Pětadvacet bodů pro Nebelvír!!!" usmála se.

Na chvíli se strop Velké Síně změnil a začali z něj padat zlaté a červené kvítky. Mrzimorští, Havraspárští i Nebelvírští tleskali. Zmijozelští se jen tvářili nevrle a bručeli v nesouhlasu.

Byla jsem šťastná. Překvapilo mě to. Než jsem nastoupila do Bradavic, hrozně jsem se bála, že si nenajdu přátele a že sem nezapadnu. Naštěstí se moje nejhorší obavy neuskutečnily a já jsem teď opravdu šťastná v kruhu svých nejlepších přátel.

Miona, Ginn, Harry a Ron mě objali. Začala jsem se smát. Přidali se. Smáli jsme se všichni.

Uvědomila jsem si, že je štěstí, že mám tak dobré přátele...

Večer jsem usínala s nádherným pocitem. Takhle šťastná jsem už dlouho nebyla. Dnešní den se povedl i když bez toho pádu do vody bych se klidně i obešla, ale útěchou mi je, že Draco dopadl stejně. Už se nemůžu dočkat zítřejšího náboru.

Uvidíme, co mi zítřek přinese...

1117 slov
Dneska zase taková kratší kapitola, ale příště už se to snad spraví...
H&A❤️