Přežil jsem Azkaban

I. Křišťál

Byl jsem ještě kluk, když se po Británii rozšířila šeptanda, že se Vy-Víte-Kdo zase vrátil.

Ten rok jsem zrovna dokončil svoje OVCE s nadprůměrnými výsledky a chystal se vrhnout do světa dospělých. Sehnat si zaměstnání, narazit na nějaké fajn děvče a časem se usadit. Neměl jsem od života žádná přehnaná očekávání. Sice jsem, jako ostatně většina ostatních, obdivoval dobrodružství, která prožíval slavný Harry Potter, a nejednou se přistihl, jak sním o jeho slávě, ale zároveň jsem stál nohama pevně na zemi.

Byly to koneckonců jenom naivní sny mladíka, který se za celý svůj život podíval sotva za humna.

Mé naděje se během léta upíraly k ministerstvu kouzel, které mi mohlo zajistit poměrně slušný výdělek, abych se konečně mohl postavit na vlastní nohy a osamostatnit se. Ministrem kouzel byl tou dobou Pius Břichnáč, který nahradil ve funkci zemřelého Bartemiuse Skrka. Příčina jeho smrti se nikdy nedostala na veřejnost, ale já slyšel, že se ve své vile předávkoval vílím prachem. Jestli to byla pravda, tak to vážně netuším.

Před personálním oddělením ministerstva jsem nerozhodně postával několik dlouhých minut. Přecházel jsem z místa na místo a s tichými modlitbami v dlani pevně svíral krystal čirého křišťálu, který mi pro štěstí věnovala moje máma. Vždycky tvrdila, že kameny mají velkou moc a křišťál prý dokáže tělo očistit od jakékoliv negativní energie, která by je sužovala. Možná to bylo jenom placebo, ale já tomu vážně věřil. Byl to můj talisman.

„Carmichael, Eddie," ozvalo se zpoza dveří.

Otřel jsem si ruce do kalhot, párkrát se zhluboka nadechl a vešel do malé, ale útulné kanceláře. Za stolem seděla jediná čarodějka ve středních letech, která si mě měřila přes zářivě oranžové obroučky brýlí. Možná byla fanynka Kanonýrů, proto ta barva.

„Posaďte se." Mávla rukou směrem k židli, na kterou jsem se poslušně usadil a způsobně složil ruce do klína. „Takže vy sháníte práci," konstatovala. Pohled sklopila do mých papírů, kterými krátce zalistovala, přičemž trochu nespokojeně mlaskala. „Hmm... výsledky vašich NKÚ jsou výjimečné, ani O.V.C.E. nejsou špatné. Aha, aha. Žádné zkušenosti s administrativou. Vyznáte se v čarodějném právu pane Carmonty?"

„Jsem Carmichael," opravil jsem ji. „Bohužel jsem s ním ještě neměl tu čest, ale jsem rychlý student. Všechno doženu během zkušební doby."

„Jistě, jistě, proaktivitu samozřejmě ceníme," zabručela. „Co dělají vaši rodiče?"

„Otec je primář nemocnice a matka je účetní."

Hlavu nechala sklopenou, ale zvedla na mě oči, které na mě teď zíraly v mezeře nad brýlemi. Možná jsem byl paranoidní, ale přišlo mi, že nebyla spokojená s mým mudlovským původem. Prakticky okamžitě si na první stranu životopisu nakreslila červenou značku a vzápětí položila přes papíry obě předloktí.

„Myslím, že mi to pro dnešní den stačí. Očekávejte naši sovu v průběhu příštího týdne, pane Carmarvine."

Tentokrát už jsem ji ani neopravil. S hlubokým povzdechem jsem vstal ze židle, potřásl si s ní na rozloučenou rukou a vyrazil rovnou domů. Rozhodně jsem z toho měl dost smíšené pocity, ale jelikož to byl můj první pohovor, neměl jsem s čím srovnávat. Možná to bylo úplně normální a já nad tím jen moc přemýšlel.

Teď už nezbývalo než čekat na výsledek.

***

Svůj poslední Inktober jsem vydala v roce 2020. Tenhle z roku 2021 jsem rozdělala a nedotáhla a teď, v roce 2024 se prostě kousnu a dodělám ho, protože mi přijde jako strašná škoda nechat takovéhle téma ležet ladem! ♥