Přežil jsem Azkaban ✔

XVI. Kompas

Británie se za těch pár týdnů, kdy jsem neopustil Azkaban, neuvěřitelně změnila. Ministerstvo padlo na konci října, a když jsem byl v polovině ledna povolán vyplnit formuláře pro nově vzniklý 'úřad pro kontrolu krve', všechno bylo úplně jinak. Nic, co jsem znal, už neplatilo. Kdybych vytáhl kompas, sever by byl nejspíš na jihu a slunce teď dost možná vycházelo na západě.

Byl jsem jedním z úplně posledních mudlorozených, kteří se museli zaevidovat. Myslím, že jako jeden ze zaměstnanců spadajících pod ministerstvo jsem měl určitá privilegia. Navíc jsem nepřicházel do styku téměř s nikým, takže jsem zřejmě nebyl považován za přílišnou hrozbu.

Původně jsem se chtěl přesunout krbem rovnou na ministerstvo a všechno vyřešit co nejrychleji, ale zvědavost mě přece jenom dohnala a já se rozhodl porozhlédnou i po Příčné ulici. Byl čas nadýchat se trochy čerstvého vzduchu, nahradit roztrhané hábity novými a možná nakoupit pár zákusků u Floreana.

Nečekal jsem, že místo mého prvního setkání s kouzelnickým světem ve mně kdy vyvolá tolik smutku. Ulice dlážděná kočičími hlavami byla prakticky prázdná. Velká část obchodů byla buď zavřená, nebo se v jejich výlohách vyjímaly plakáty s propagandistickými hesly jako: Čistokrevná síla, nebo mudlorozené neobsluhujeme. Ve dvou prodejnách, které jsem navštívil, byla špína, prach a výběr zboží byl značně omezený. Prodavačka se mi tichým hlasem omlouvala, že bohužel váznou dodávky ze zahraničí a polovina tovaru zmizí během transportu.

Chtěl jsem navštívit Prvotřídní potřeby pro famfrpál, kam jsem chodil už od svých jedenácti obdivovat košťata a sady chráničů pro hráče. Obchod byl ale zavřený, výloha zhasnutá a v jedné z nich byl dokonce velký roztříštěný otvor; pravděpodobně od cihly. Ten pohled na mě bolestivě dolehl a sevřel mi hrudník do svěráku. Připomněl mi, že nic, co jsem znával, už není samozřejmé.

Ještě mnohem horší byla ale absence samotných kouzelníků. V odhrnutých hromadách sněhu si nehrály žádné děti, dokonce ani kolem Kratochvílí kouzelných kejklí nebylo nikterak živo. Život jako kdyby tady úplně zamrzl. Koutkem oka jsem občas zahlédl závěs, jež se pohnul v některém z oken a dával mi tak na vědomí, že těch pár posledních obyvatel, kteří tady ještě zbyli, mělo strach vůbec vyjít ven. Za celou dobu jsem na ulici potkal pouze několik kouzelníků, kteří zírali do země a pospíchali za svým cílem. Dva z nich měli na hábitech viditelný odznak se zlomenou hůlkou na zeleném pozadí. Ten byl znamením jejich 'nečisté' krve a vedl k zákazu kouzlit mimo výkon zaměstnání a k silné persekuci.

I můj hábit dnes zřejmě jeden takový odznak ozdobí.

Ještě předtím jsem ale na rohu do Obrtlé ulice potkal formálně ustrojeného úředníka s přísným výrazem. Zastoupil mi cestu, představil se jako zástupce úřadu pro kontrolu krve a žádal si mé doklady.

„Právě jsem na cestě na ministerstvo," vysvětlil jsem mu a po kapsách hledal povolávací dopis. Naštěstí jsem ho nezapomněl nikde ve věznici a mohl se jím prokázat. „Pracuji jako dozorčí v Azkabanu," dodal jsem v naději, že by mi to mohlo připsat plusové body.

Úředník první očima spěšně přelétl dokumenty, načež s očividným nezájmem zvedl pohled na mě. Ušklíbl se a vrátil mi všechny pergameny zpět. „Dobře, běžte, ale jakmile dostanete rozhodnutí z úřadu, vždycky ho noste u sebe. Mohl byste se dostat do problémů a prohlédnout si celu i z té druhé strany."

V jeho hlase jsem jasně zaslechl varování, které mi rozhodně nebylo po chuti. Co jsem ale mohl dělat? Hádat se s ním a přitáhnout na sebe pozornost? Rozhodně ne. Mlčky jsem přikývl, zamumlal tichá slova vděčnosti a bez dalších okolků se přesunul rovnou na ministerstvo.

Ani tady to nevypadalo jako dřív.

Chodby byly tak nějak temnější, tišší, hrozivější. A že to nikdy nebylo dvakrát veselé místo. Teď tu ale chyběly všudypřítomné oběžníky, z kanceláří se neozýval smích a po chodbách se pohybovali kouzelníci v černých hábitech, ze kterých mi vstávaly chloupky vzadu na krku.

„Pane Carmichaele," ozval se za mnou známý hlas. Zhluboka jsem se nadechl a otočil se čelem ke Corbanu Yaxleymu, kterého jsem občas vídával ve svých nočních můrách. Snažil jsem se působit klidně, ale myslím, že jsem ho neoklamal. Zdál se být mým strachem až nezvykle potěšen. „Přišel jste na registraci?"

„Ano, pane Yaxley," přisvědčil sem. „Mám tu všechny dokumenty. Doufám, že jsem nic nezapomněl."

„Pojďte se mnou, vyřešíme to co nejrychleji." Pokynul mi rukou k jedné z kanceláří a mě nezbývalo, než ho následovat. Jakmile za námi zapadly dveře, přešel ke svému stolu a opřel se o něj hýžděmi. „Mám z vás radost, Eddie. Víte, kde je vaše místo, nebojíte se práce a prakticky nemluvíte s nikým zvenčí. Výborně. Jistě chápete, že nemohu udělat výjimku a přehlédnout váš mudlovský původ, nicméně znak Zlomené hůlky a zákaz kouzlení mimo vaše pracoviště bude jedinou... komplikací, která by vás mohla postihnout. Dokud budete pokračovat přesně tak, jak doteď, nemáme sebemenší důvod vyšetřovat vaši rodinu, ani se jakkoliv jinak... nořit do jiných aspektů vašeho života. Zatím. Pokud byste se samozřejmě chtěl ženit, nebo si snad chtěl pořídit děti, musel byste si zažádat o povolení a čekat na jeho schválení. Rozumíte všemu, pane Carmichaele?"

„Rozumím," přikývl jsem mírně neochotně a s těžkým srdcem od něj přijal odznak se zlomenou hůlkou, který jsem si opatrně přidělal na prsa. „Pokud je to všechno, vrátím se zpět k práci."

Yaxley se usmál dokonale falešným úsměvem a přátelsky mě poplácal po rameni. „Vyhrál jste v loterii pane Carmichaele. Važte si svého místa a všechno bude v pořádku."

S těmi slovy mě vyprovodil ze dveří kanceláře, zavřel za mnou dveře a nechal mě stát uprostřed chodby. Zoufalého, naštvaného a naprosto bezbranného.