Přežil jsem Azkaban ✔

VII. Vějíř

Situace ve Velké Británii se na přelomu tisíciletí měnila na můj vkus až příliš rychle. Co jeden měsíc platilo, ten další už bylo jinak. Kouzelnickým společenstvem se šířil strach a šeptanda o návratu Vy-Víte-Koho byla každý týden hlasitější a hlasitější.

Když k nám do Azkabanu nastoupil jako zřízenec Ernie Macmillan, začalo všechno dávat ještě mnohem větší smysl. Vyprávěl nám o tom, co se v Bradavicích stalo po smrti ministra Skrka a nic z toho ve mně nevzbuzovalo přehnaný optimismus.

„Potter tvrdí, že se Ty-Víš-Kdo vrátil, že ho viděl. On, i jeho sestra," dušoval se, když jsme jednoho chladného večera seděli, s hrnky naplněnými čajem, u krbu v naší kanceláři a ohřívali si zmrzlé končetiny. „Wilkese prý zabili smrtijedi. Vážně už se po Vánocích nevrátil do školy."

„A ty myslíš, že je to vážně pravda?"

„Ať je, nebo není, něco tady rozhodně smrdí," zašeptal a naklonil se blíž, „Slyšel jsi o tom útoku na Příčné ulici? Vím, že Gringottovi přiznali, že ten drak jim utekl omylem, ale mě to připadá jako moc velká náhoda."

„Četl jsem o tom v Denním věštci," přikývl jsem. „Je pravda, že poslední dobou se tu až trochu moc motají lidi z ministerstva. Máme tu častěji kontroly a dokonce si i pár vězňů odvedli. Tvrdili, že je berou na nucené práce, aby byli užiteční pro společnost, ale celé je to vážně zvláštní."

„Koho si odvedli?" zajímal se Ernie.

„Třeba Petera Pettigrewa. Však víš, toho, co tenkrát prodal Potterovi Ty-Víš-Komu. Jeden den si pro něj přišel Yaxley a od té doby jsem ho neviděl."

Ernie zavrtěl hlavou a usrkl si z kouřícího hrnku. V tu samou chvíli z krbu vyšlehly zelené plameny, které nás nečekaně vytrhly z naší neplánované seance. Oba jsme sebou trhli. Ernie se dokonce pobryndal svým čajem a udělal si tak na hábitu velkou tmavou skvrnu, kterou se marně pokoušel zakrýt rukou.

„Ehm, ehm," odkašlala si pracovnice ministerstva, která právě vykročila svýma růžovýma lodičkama z krbu, přičemž se pečlivě oprašovala od sazí. „Je nějaký důvod, proč tu oba sedíte? Nemáte snad co na práci?"

„Máme pauzu, paní náměstkyně," začal vysvětlovat Ernie. „Právě jsme rozdali obědy."

„I tak by se jistě nějaká činnost našla. Možná vytírání podlah? Co myslíte, drahouškové?" usmála se tak širokým a falešným úsměvem, až jsem potlačil touhu se znechuceně ušklíbnout. On už jenom pohled na tu její žvýkačkovou garderóbu v člověku probouzel chuť vylít na ní celý kotlík smůly. A to ani nemluvím o tom, že z kapsy kostýmku vytáhla růžový krajkový vějíř a začala si s ním mávat před obličejem. „Řekla bych, že to tu trochu páchne, jistě by neuškodila trocha více péče."

„Paní Umbridgeová, při vší úctě," prohodil jsem, „jsme ve vězení. Nikdo tu nemá možnost se umýt, plíseň je v každém rohu a ani mozkomorové nevoní zrovna jako konvalinky."

Změřila si mě přimhouřeným pohledem a několikrát se ovála tím svým kýčovitým vějířem, než se rozhodla promluvit: „To ovšem neznamená, že se nebudete mýt ani vy, pánové. Nejspíš to budeme muset zapsat do směrnic. Už dlouho jsme nevydali novou vyhlášku. Očekávejte ji v průběhu příštího týdne. A teď mě vezměte na inspekci..."

A tak jsme šli, protože nám nic jiného nezbývalo. Všechny tyhle kontroly určitě nebyly jen tak, možná měl Ernie nakonec pravdu, možná se tu vážně dělo něco moc nekalého.