Přežil jsem Azkaban ✔

XII. Uváznout

Drazí rodiče,

vím, že už jsem nějakou dobu nebyl doma, nicméně práce je teď hodně a času málo. Přidali nám směny, ale není to žádná katastrofa. Alespoň přijde dobrá výplata a já vás pak vezmu na večeři do nějaké skvělé restaurace!

Doufám, že je u vás všechno v pořádku. Vím, že se mamce blíží účetní uzávěrka a bude mít taky práce nad hlavu, ale každé hektické období naštěstí jednou skončí.

Jak se má Terry? Ještě ji nevyhodili z vysoké? Možná z ní nakonec ještě něco bude! A co moje malá Maya? Doufám, že ji věnčíte aspoň třikrát denně, potřebuje pohyb. Už se těším, až si ji zase vezmu k sobě, je mi bez ní smutno.

Pošlete mi sovu kdykoliv se vám zasteskne, ano? Budu čekat a vždycky odepíšu.

Mám vás rád.

S láskou

Eddie

Zhluboka jsem se nadechl a odložil brk na malý dřevotřískový stůl, který už měl dny své nejlepší slávy za sebou. Byl celý oprýskaný, poškrábaný a počmáraný. Ostatně jako celý pokoj, co mi byl tady ve věznici přidělen. Ve skutečnosti to byla jenom další z cel. Chladná, temná a vlhká, ale aspoň jsem si ji mohli upravit k obrazu svému. Trávil jsem tu koneckonců docela dost času čekáním na další směnu. Dokonce i dozorce musí občas spát. Abych se tu cítili alespoň o něco příjemněji, vylepil jsem si na stěnu pár fotografií, na polici si umístil několik stínomilných rostlin a na zem před úzkou kovovou postel si položil barevný kobereček.

Nic z toho ale nedokázalo potlačit pocit, že jsem tu uvázl. Bál jsem se opustit stěny Azkabanu a bavit se s obyčejnými lidmi, protože jsem si nebyl jistý sám sebou. Co když se neudržím a něco prozradím, nebo se prostě jenom hloupě prořeknu, aniž bych si to uvědomil. Nejen, že bych ohrozil sebe a svou rodinu, ale navíc třeba i někoho, kdo s tím neměl vůbec nic společného.

Možná jsem byl jen opatrný; někdo by to nejspíš dokonce nazval zbabělostí, ale já nechtěl všechno ještě zhoršit. Už tak jsem se dostal do situace, ve které jsem rozhodně nechtěl být a neměl jsem v plánu ji svým přičiněním ještě zhoršit.

A tak jsem se dobrovolně izoloval tady. Na tomhle bohem zapomenutém místě, které z lidí vysávalo všechno štěstí a naději. Netroufal jsem si odhadovat, co to udělá se mnou a s mou příčetností, ale nejspíš už jsem se dostal do bodu, kdy mi to bylo srdečně jedno. Toužil jsem pouze přežít a ochránit své blízké.

Přivázal jsem dopis pro rodiče na nožku drobné sově pálené, která tu sice byla primárně pro oficiální korespondence, ale jako zaměstnanci jsme ji směli používat i pro soukromé účely. Jeden z našich benefitů, který nám Umbridgeová tak ráda připomínala, jako kdyby šlo o výhodu rovnající se minimálně třináctému a čtrnáctému platu dohromady.

Jak já tu růžovou ropuchu nenáviděl.

Netušil jsem, jestli má s tím vším spiknutím něco společného, ale nebyl bych nijak překvapený, kdyby to tak bylo. Přišla mi přesně jako ten úplatný typ, který se bude sladce usmívat na kohokoliv, kdo jí nabídne lepší podmínky. Až už to pro ni znamenalo cokoliv. 

A mě nezbývalo než hrát podle jejích pravidel.

Jediným spojením se světem pro mě tak momentálně zůstávala sova, které jsem otevřel drobné okénko ve stěně a vypustil ji ven do nečasu, jenž kolem panoval.

„Hodně štěstí, děvče. Dobře doleť," popřál jsem jí a s hlasitým zavrzáním znovu zavřel okno.