Přežil jsem Azkaban ✔

XXX. Sklouznout

Varování: Kapitola obsahuje relativně vividní zobrazení sebevraždy. Čtení na vlastní nebezpečí

V myšlenkách jsem se často vracel k našemu rozhovoru s Aurorou. Zdálo se být takřka nemožné bojovat s vtíravou představou sebe sama, jak měním Azkaban na snesitelnější místo pro vězně i zaměstnance. Stačila chvíle klidu a má pozornost okamžitě sklouzávala k vybájeným představám, které neměly s realitou pranic společného.

Promluvit si s Pastorkem jsem se zatím neodvážil, ačkoliv jsem tíživě vnímal absenci přímého nadřízeného. Neměl jsem komu předat své poznatky a žádosti. Ne snad, že by se jim nikdo nechtěl věnovat, nicméně ministerstvo mělo stále tolik práce, že potřeby Azkabanu zůstávaly daleko za ostatními. Potřebovali jsme hlas, který by za nás křičel hlasitěji a urputněji.

Nešlo o žádnou zhýčkanost, jak si široká veřejnost dost často myslela. Neusilovali jsme primárně o lepší jídlo, vzdělávání, nebo obohacující aktivity, ale o obyčejné lidské potřeby – teplo, sucho, zdravotní a psychologickou podporu. Málokdo tušil, že nejčastější příčinou úmrtí ve věznici byl zápal plic a sebevražda. Statistiky byly neúprosné – až třetina vězňů během pár let zemřela buď na nemoci, nebo vlastní rukou. Ta čísla byla alarmující.

A tak jsem se zaměřil na relativně bezvýznamné drobnosti, jež samy o sobě sice nemohly zachránit situaci, ale měly šanci stát se malým dílkem do velké skládačky. Všiml jsem si například, že Bellatrix Lestrangeová často sedávala na posteli a četla si jednu z knih, které jí do cely propašovala Aurora. Zavíral jsem nad tím oči a předstíral selektivní slepotu, jelikož podobný kontraband se mi nezdál být nikterak nebezpečný. Ve skutečnosti se ukázal být natolik obohacující, že jsem i ostatním vězňům začal nosit nejrůznější knihy, dle jejich osobních preferencí.

Antonin Dolohov si vyžádal Dva světy kouzelníka Jekylla, která vypráví o experimentech s lektvary měnícími osobnost jejich uživatele. Až pozdě se bohužel ukazuje, že po každém užití se původní stav mysli vrací hůře a hůře. Alecta Carrowová mnohem raději zvolila trochu romantiky v díle Zmijozelský princ a čarodějnice, zasazeném do středověké Británie v době inkvizice. Peter Pettigrew pak k mému překvapení bez váhání sáhl k Bajkám Barda Beedleho.

V podvečer jsem seděl u krbu v kanceláři a připravoval podklady pro další žádost, když se z obchůzky věznice vrátila Flora. S hlasitým povzdechem se sesunula na svou židli a protáhla se. „Alfie už zase zapomněl dát pár vězňům oběd. Hele, mám toho staříka ráda, ale začínám si myslet, že na svoji práci už prostě nestačí. Zasloužil by si klidnej důchod."

„Už jsem o tom s ním mluvil několikrát," prohrábl jsem si frustrovaně vlasy. „Zoufale se snaží pracovat, aby nemusel trávit večery se svou ženou. Nerad bych ho vyhazoval, ale možná mu budu muset najít nějakou jinou náplň práce."

„Tak to musí bejt dobrá můra," poznamenala Flora s tichým zahihňáním. „Představ si, že radši trávil celý dny s mozkomorama, než s vlastní manželkou. Co je asi zač? Sukuba?"

„Netuším, ale když to podáš takhle," pobaveně jsem zavrtěl hlavou. „Snad tak nikdy nedopadnu. Rád bych strávil stáří u krbu, s vlněnýma ponožkama, svoji manželkou a psem."

„Dost konkrétní představa. Obzvlášť ty vlněný ponožky. Já bych psa asi nechtěla, sama štěkám až až," zazubila se. „I když takovýho malýho roztomilýho hafoně bych možná snesla."

Usmál jsem se na ni. Vždycky mi dokázala po těžkém dni zvednout náladu svými absurdními připomínkami. Často jsem se přistihl, že když plánuji směny, snažím se, abychom se tu alespoň pár dní v týdnu potkávali. Stále jsem si nebyl jistý, jak přesně ji vnímám, ale za její společnost jsem byl vždycky vděčný.

„Jo, mimochodem, Pettigrew dneska nesnědl oběd," poznamenala. „To se moc často nestává."

„Zvláštní. Ptala ses ho proč?"

„Ne, nestíhala jsem to," zavrtěla hlavou. „Mám se jít podívat?"

„Půjdu s tebou, hm?"

Společně jsme se zvedli od stolů a bok po boku vyrazili po chodbách k Peterově cele. Měl jsem toho chlapíka celkem rád. Byl sice dost zvláštní a skoupý na slova, ale bylo v něm pořád i něco dětsky nevinného, Bohužel býval většinu času skleslý, zahloubaný do minulosti, kterou si neustále připomínal ohmatanou fotografií svých bývalých přátel. Myslím, že pomalu přicházel o rozum.

Hlasitě jsem zaklepal na masivní dveře. „Petere? Cítíš se dobře?"

Žádná odpověď. Zkusil jsem to ještě jednou a hlasitěji, ale ani tentokrát jsem se nedočkal. Místo dalšího pokusu jsem si z pásku odepnul těžký svazek klíčů a našel ten správný. Jakmile jsem zatlačil do dveří a pootevřel je, uhodil mě do nosu štiplavý pach moči a exkrementů. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Z předchozích zkušeností jsem tušil, co v cele najdu, ale stále jsem doufal.

Marně.

„Svatá Morgano!" Flora se ostře nadechla a přitiskla si ruce na nos i ústa. V dalším okamžiku se otočila zády k děsivému výjevu, naklonila se nad malé kamenné umyvadlo a obrátila do něj obsah vlastního žaludku.

Chlácholivě jsem jí přejel přes záda. „To je dobré, klidně běž ven," zamumlal jsem a sám vkročil do středu cely. Světlo mé hůlky osvětlilo nafialovělou tvář Petera Pettigrewa, ztuhlého v posmrtné křeči. Klečel na posteli s jedním koncem prostěradla omotaným kolem svého krku a tím druhým uvázaným za mříže okna. Odvrátil jsem pohled od té děsivé scény a všiml si knihy, otevřené u jeho nohou.

„Trvalo to dlouho předlouho, až prostřední bratr, dohnán beznadějnou touhou k šílenství, vztáhl na sebe ruku, aby mohl být skutečně s ní. A tak se Smrt zmocnila druhého z bratří," přečetl jsem tiše. Hned pod textem ležela fotografie ohmataná tak moc, až byly některé detaily dočista smazané. I tak jsem v nich ale jasně poznával mladou blonďatou dívku objímající Petera kolem ramen. Nevěděl jsem, o koho šlo, ale dokázal jsem se poměrně rychle dovtípit, co pro něj znamenala.

Promnul jsem si oči a krátce svěsil hlavu, když mi na rameno dopadla Flořina ruka. Pevně se ke mně zezadu přitiskla a objala mě kolem hrudníku. Přesně to jsem nejspíš v tu chvíli potřeboval a ona taky.

„Tohle už nikdy znovu nedopustím. Přísahám, že tohle je poslední oběť téhle zpropadené věznice. Buď toho dosáhnu, nebo rezignuju."

„Dosáhneš," zašeptala tiše. „Pomůžu ti."