Přežil jsem Azkaban ✔

XXIX. Náplast

S Aurorou jsme se měli sejít hned druhý den v poledne na terase u Floreana. Můj původní plán na schůzku někde mimo zvídavé oči ostatních okamžitě smetla ze stolu, nechtěla se před nikým schovávat. Moje obavy o potvrzení Holoubčiných drbů očividně příliš nereflektovala, nebo ji možná vůbec nezajímaly, kdo ví.

Posadil jsem se k jednomu z odlehlejších stolů a objednal si svou oblíbenou horkou čokoládu. Do setkání zbývalo ještě asi čtvrt hodiny a já si krátil čas sledováním kouzelníků, procházejících po Příčné ulici. Bylo tu stále rušno, což mě naplňovalo mírnou úzkostí. Nemohl jsem se zbavit představy, že na mě každý zírá a soudí mě, ačkoliv nic zřejmě nemohlo být vzdálenější pravdě.

Jenom pět minut před polednem se Aurořina postava vynořila ze vchodu do Kratochvílí kouzelných kejklí, doprovázená jedním ze dvojčat Weasleyových. Fred, nebo George, nikdy jsem je od sebe nedokázal poznat, se opřel ramenem o široké křídlo dveří a něco jí říkal. Zasmála se, načež se letmo dotkla jeho ramene a vyrazila přímo za mnou. Zrzavý majitel Kejklí sledoval její záda celou cestu, až dokud si nepřisedla k mému stolu. Tehdy se mírně zamračil, nespokojeně zavrtěl hlavou a zmizel zpátky v obchodě.

„Ahoj," pozdravil jsem ji trochu nervózně. „Díky, že jsi přišla. Jen jsem chtěl vysvětlit, že..."

Zarazila mě mávnutím ruky. Nevypadala nijak naštvaně a okolních pohledů, které doprovázely každý její krok, si vůbec nevšímala. Jestli jsem si před pár minutami myslel, že na mě každý zírá, tak to nebylo nic v porovnání s tím, co se dělo teď. Teď zírali opravdu. Někdo se dokonce i zastavil na místě, aby si nás mohl prohlédnout a odsoudit nás buď pohledem, nebo dokonce slovy.

„Nevšímej si jich." Dotkla se prsty mého předloktí, aby upoutala mou roztěkanou pozornost. „Až odejdu, přestanou si tě všímat, žádný strachy. A nemusíš nic vysvětlovat, je mi to fuk. Holoubková je odpornej hmyz, kterej vyhrabe úplně všechno. Vůbec bych se nedivila, kdyby se uměla proměnit ve švába a vetřít se všude, kde potřebuje."

„Ale to tvoje... prokletí. Nebudeš mít teď problémy? Chci říct... mnohem větší, než doteď?"

„Stejně bych to jednou musela přiznat," pokrčila nezaujatě rameny. „Možná je to takhle lepší. V září se vrátím do Bradavic a za ten rok toho dost vyšumí, Holoubková si najde jinou oběť a já budu mít zase klid."

„Pustí tě po tom článku zpátky do Azkabanu na návštěvy?"

„Kingsley není idiot a bulvár ho nezajímá. O tom, že jsem vlkodlak, dávno ví a do toho, s kým spím, mu vůbec nic není."

„Dobře," vydechl jsem a konečně se trochu uvolnil.

V tu chvíli kolem nás po ulici procházela postarší čarodějka, která se neuvěřitelně mračila. Zastavila se hned vedle nás a pohrozila ve vzduchu holí. „Že se nestydíte! Po tom všem se takhle veřejně ukazovat. Spolu! Měli by vás oba zavřít!"

Nadechoval jsem se k odpovědi, ale Aurora mě předběhla. Vlastně ani nic neřekla, jen se mírně nadzvedla ze židle, naklonila se k důchodkyni, vycenila zuby a zavrčela. Zaskočila mě a starou paní ještě víc. Vyjekla, couvla a jen tak tak se udržela na nohou. Svůj účel to ale nejspíš splnilo, protože nás s hlasitým láteřením konečně nechala o samotě.

„Jsi bláznivá," zasmál jsem se zaskočeně. „Tohle jsem vážně nečekal."

„To ani ona," poznamenala a znovu se posadila. „Tak, teď mi prozraď, co plánuješ udělat s Azkabanem. Flora mi říkala, že máš docela zajímavý vize."

„Já... jo, mám nějaké vize a rád bych lepší podmínky pro vězně, ale na to jsem pořád malý pán," zavrtěl jsem hlavou, „nemám takové pravomoce."

Pohodlně se opřela o židli a napila se z hrnku s kouřícím čajem. „Řekni si o ně. Pastorek ještě pořád neobsadil pozici po Umbridgeový. Máš dobrý vzdělání, máš zkušenosti, nevidím důvod, proč toho nevyužít. Podle toho, co jsem o tobě slyšela, bys mohl dokázat velký věci. Stačí jenom chtít, víc toho nepotřebuješ."

Zůstal jsem na ni zírat s otevřenými ústy. Dělala si ze mě srandu? To přece nemohla myslet vážně. Nikdy mě nenapadlo mířit až tak vysoko, byl jsem jen obyčejný kluk z mudlovské rodiny, který se do světa kouzelníků dostal až v jedenácti letech. Nepřipadal jsem si vůbec jako vhodný kandidát.

„Jak to můžeš říct? Vůbec mě neznáš, třeba jsem úplně neschopný."

„Vím toho dost. Flora o tobě v jednom kuse mele, očividně si o tobě myslí, že jsi minimálně král Artuš i s celým kulatým stolem," uchechtla se. „Jestli je to aspoň ze třetiny pravda, nebála bych se, že to nedáš."

„Flora o mě pořád mluví?" zopakoval jsem po ní překvapeně. „Ty myslíš, že... se jí líbím?"

Chvíli mě zaraženě sledovala, pak se jí ty velké šedé oči ještě víc rozšířily, načež se praštila dlaní do čela a frustrovaně zakňučela. „Svatá Morgano, já jsem na tohle tak děsně marná. Vůbec mě nenapadlo, že by do tebe mohla bejt hotová. Jsem fakt tak hrozně pitomá."

Tu informaci jsem nějakou dobu zpracovával. Flora byla rozhodně... osobnost. Třeštidlo, kterého bylo všude plno. Nikdy jsem se na ni nedíval jako na dospělou ženu, nejspíš proto mě ta informace tak zaskočila. Nakonec jsem si rozpačitě odkašlal a pokusil se odvést pozornost jiným směrem.

„Když jsme u těch potenciálních partnerů, Weasley se na tebe dívá, jak na svatý obrázek. Tomu se očividně taky dost líbíš."

„Freddie je..." odmlčela se. Najednou nepůsobila ani trochu suverénně, jak bylo jejím zvykem; spíš jako nejisté děvče, které tak úplně neví, co se sebou. „Prostě máme jistou historii. Nejsem pro něj ta nejlepší partie."

Chápavě jsem se usmál. „Jsi moc hezká, chytrá a občas i překvapivě přátelská. Nevidím důvod, proč toho nevyužít." Použil jsem proti ní její vlastní slova, což jí očividně nebylo úplně po chuti.

„Vůbec mě neznáš a pochybuju, že na mě někdo pěje takový ódy jako na tebe, Carmichaele. Fred si nezaslouží bejt jen nějaká záplata na bolavý srdce."

„Sama jsi mi řekla, že minulost máme nechat za sebou, Rory. Neměla bys ji nechat, aby definovala tvoji budoucnost. Dlužíš to sama sobě, nemyslíš?"

Zhluboka si povzdechla a pár hlty dopila svůj čaj. „Myslím, že jsme si řekli všechno důležitý, Edwarde. Oba máme o čem přemejšlet a neřekla bych, že to měl bejt brainstorming."

„V tom případě je tohle pití na mě," usmál jsem se a kývl hlavou směrem ke Kejklím. „Ty utíkej zpátky do práce, určitě už ti končí pauza."

Po rychlém rozloučení a krátkém objetí jsme se oba rozešli svou vlastní cestou. I přes všechny peripetie, které nás během těch pár dní stihli potkat, jsem byl ale moc rád, že jsme se poznali.