Přežil jsem Azkaban ✔

VIII. Hlídka

Nesnášel jsem noční směny. Zůstávali jsme na nich sami – jeden jediný člověk ve společnosti desítek mozkomorů a sténajících vězňů. Bylo to jako z noční můry, kdy se zoufale modlíte, aby konečně přišlo ráno. Minuty se vlekly jako hodiny a každý krok se v tichu rozléhal jako uprostřed obrovské hrobky.

Tu noc mi ale hlídka přišla ještě mnohem stísněnější než obvykle. Celou dobu jsem měl nepříjemný pocit, který hraničil až s předtuchou něčeho zlého. Procházel jsem kolem cel, na rameni mi seděl stříbřitý havran, který mě měl chránit před vlivem těch požíračů duší, ale dneska to příliš nezabíralo.

Ozvěna mých kroků se najednou zdála být jiná; hlasitější a nepravidelná. Zastavil jsem se, jenže ten zvuk ne. Pokračoval, jako kdybych se nikdy nepřestal pohybovat, což mě vyvedlo z míry, protože mozkomorové, ani duchové nekráčeli po podlaze.

„Je tu někdo?" křikl jsem do chodby.

Někdo - ekdo - ekdo, vrátilo se mi ozvěnou.

„Lumos!"

Švihl jsem zápěstím a osvítil velkou část chodby před sebou. Po stěnách se s každým pohybem honily stíny a kreslily své děsivé kresby, které mě rozhodně nenechávaly klidným. Jeden opatrný krůček za druhým jsem postupoval tmavým koridorem a pokoušel se zaplašit stoupající nervozitu.

Něco bylo špatně. Byl jsem o tom přesvědčený.

Pak se v mém zorném poli objevily bosé nohy. Prudce jsem sebou trhnul a okamžitě zvedl hůlku výš. Její světlo ozářilo poměrně drobnou a vyzáblou ženskou postavu v pruhovaném vězeňském mundúru. Sotva stála na nohou, ale přesto se široce usmívala a měřila si mě tmavým, zapadlým pohledem.

„Stůjte a zvedněte ruce nad hlavu! Tady nemáte co dělat!" nařídil jsem a pokoušel se tvářit sebejistěji, než jak jsem si připadal. Srdce mi totiž bušilo v hrudi tak rychle, že mě právě nejspíš připravilo o hezkých pár let života. „Vraťte se do své cely, paní Carrowová! Pokud nepůjdete, budu vás muset donutit!"

Zaklonila hlavu a vysokým a nepříjemným hlasem se zasmála. Ten smích se rozběhl po celém okolí a vracel se zpátky v takové kakofonii, ze které mi běhal mráz po zádech. 

Udělala ke mně jeden roztřesený krok, a pak ještě další.

„Říkám vám, abyste se vrátila do cely. To je poslední varování!"

„Pán zla si pro nás přišel," zahihňala se nepříčetně. „Je zpátky a teď se o nás všechny postará. O nás, co jsme zůstali věrní. Jsme všude. A vyhrajeme!"

Už jsem nemohl dál váhat, musel jsem něco udělat, i když se mi silně příčilo uchýlit se k násilí. Tentokrát bohužel nebylo zbytí. „Pouta na tebe!"

Silná lana se omotala kolem hubené vězeňkyně a svou vahou ji strhla k zemi. Jenže ani to jí nedonutilo přestat se smát a pokřikovat cosi o Pánovi zla. K tomu všemu se nicméně přidaly ještě další zvuky – tiché našlapování, šustění látky a hlasité sípání.

Otočil jsem se vzad přesně ve chvíli, kdy mi na krk dopadl horký dech. Nestačil jsem ani zvednout hůlku na obranu, když mě velká pařáta chytila za zápěstí a mučivým stiskem donutila povolit prsty. Ten člověk měl obrovskou sílu; mnohem větší, než jakou by byl jakýkoliv normální člověk schopný vyvinout.

Moje hůlku s tichým klapnutím dopadla na zem a odkutálela se o pár palců dál. Přesto ale nezhasla. Její záře dopadla na útočníka, který mě právě odzbrojil. Poznával jsem ho – roky jsem jeho tvář vídal na stránkách Denního Věštce a na plakátech. Ten divoký pohled a ostré špičky zubů se nedaly s nikým zaměnit.

Byl to Fenrir Šedohřbet.