Přežil jsem Azkaban ✔

XXIII. Únik

Kouzelnický svět v nadcházejících týdnech doslova žil soudními procesy. Ať jste vyrazili kamkoliv, všude jste narazili na hloučky kouzelníků, kteří se buď tiše, nebo naopak velmi hlasitě bavili o jakékoliv informaci, která unikla ze soudních síní. Nebylo jich mnoho. Ze slyšení s podezřelými byla totiž bez výjimky vyloučena veřejnost i novináři.

Vysvětlení Kingsleyho Pastorka, který týden po konci války převzal ministerské křeslo, bylo naprosto pochopitelné – obávali se stigmatizace obžalovaných. Řada z nich totiž jistě smlouvala výši trestu za informace, jiní sběhli ještě během konfliktu na naši stranu a někteří zkrátka 'pouze' kolaborovali, ačkoliv se oficiálně na stranu Vy-víte-koho nikdy nepřidali. Ať tak nebo tak, Azkaban, který se hned druhý den po konci války značně vylidnil, se začínal pomalu znovu plnit.

Nebylo žádným překvapením, že od nás brzy obdrželi poukaz na pobyt nechvalně proslulá jména jako Bellatrix Lestrangeová, její manžel Rodolphus, nebo Avery s Goylem. Polovina z nich už zdi věznice dobře znala a vracela sem se značnou nelibostí. To ale nebylo nic, s čím bychom si s Erniem neporadili.

Jenom pár dní po mém rozhovoru s Pastorkem jsme navíc dostali hned dvě posily. Jedním byl postarší kouzelník, který měl z Azkabanu zcela očividnou hrůzu, ale přesto statečně sedával na recepci, vítal příchozí návštěvy z ministerstva a vedl nám itinerář. Druhou novou tváří byla Flora Carrowová. Nevěděl jsem, jestli tu byla zcela dobrovolně, nebo to byla součást výchovného trestu za její postoj během války, který jsem samozřejmě neznal, jen jsem odhadoval dle jejích příbuzných, které jsem měl tu čest ubytovávat v jižním křídle vězení. Bylo to poměrně fajn děvče, které nezkazilo žádnou srandu, ačkoliv Ernie byl vůči ní dost rezervovaný – jako ostatně vůči naprosto všem zmijozelským, o kterých jsme se kdy bavili.

To se týkalo především nejkontroverznějšího a nejsledovanějšího poválečného řízení, o kterém mluvila doslova celá Británie. Aurora Blacková. Osobně myslím, že na něm nebylo nic tak moc zvláštního, a kdyby nešlo o sestru Harryho Pottera, pravděpodobně by se nikdy nedočkalo takové masivní publicity.

„Nechápu, jak ji mohli osvobodit!" prskal Ernie nad ranním Denním věštcem, který exkluzivně přinášel výsledek ostře sledovaného procesu spolu se všemi detaily, které unikly na veřejnost, ač jsem silně pochyboval, že byť jen polovina z nich byla pravda, jelikož článek psala Rita Holoubková osobně. „Vždyť ona se ani nesnaží skrývat, že dobrovolně následovala Vy-víte-koho!"

„A co by se změnilo, kdyby to popírala?" zvedl jsem oči od formuláře o přijetí nového vězně, který jsem právě vyplňoval. „To by z ní dělalo kromě bývalé smrtijedky ještě i lhářku, takhle se k tomu aspoň postavila čelem."

„Bezva. Tak až já příště někoho zabiju, přiznám se a jistě mi bude taky odpuštěno," ušklíbl se. „Nebo myslíš, že kvůli tomu budu muset s někým spát? Třeba s půlkou starostolce? Nebo myslíš, že by stačil Pastorek? Zdá se, že patříš k jejím obdivovatelům. Už jsi ji poslal žádost o ruku? Určitě nebudeš jediný."

„Jasně a zásnubní prstýnek po babičce k tomu," protočil jsem oči. „Nechápu, že jsi proti ní tak strašně vysazený, o co ti jde?"

„Jde mi o to, že patří sem. Jednou smrtijed, vždycky smrtijed. Kolik z těch, co tu byli zavření, se vážně poučilo a neběželo hned za svým páníčkem, když je zavolal, co?!"

„Tak dost!" Flora, která doteď jen mlčky seděla za stolem a sepisovala hlášení, prudce praštila do stolu, až jí po stole poskočil kalamář a zanechal za sebou několik inkoustových skvrn. „Vůbec nic o tom nevíš, Macmillane, tak už zatraceně drž hubu!"

„Jak to se mnou mluvíš?!" vyštěkl okamžitě a vyskočil jako čertík z krabičky. „Co o tom víš ty, hm? Jsi snad stejná chátra jako ona? Nechceš mi ukázat předloktí, Carrowová, co?"

Flora přimhouřila oči a rozhodně vypadala, že ho každou chvíli prokleje. Neustále povolovala a zatínala pěsti, jak se pokoušela nesáhnout po hůlce a neudělit mu cennou lekci, kterou by – jen tak mezi námi – Ernie občas potřeboval.

„Já Rory znám," procedila skrz zuby, „a věř mi, že je to člověk, který by tě svým charakterem strčil celého do kapsy a ještě by tam zbylo místo na půlku osazenstva Denního věštce. Nesaháš ji ani po kotníky, tak si ji laskavě neber do huby, nebo tě čirou náhodou připravím o několik zubů, rozumíme si?"

Ernie se už už nadechoval k peprné odpovědi, když jsem ho přerušil: „Přestaňte se tu hašteřit, vy dva. Přesně tohle Holoubková chce, rozdmýchat vášně mezi lidmi, tak ukažte, že jste nad věcí a ta protivná baba se vám nedostane pod kůži, hm?"

Oba zmlkli, ačkoliv jim z očí stále sršely hromy a jiskry. Netušil jsem, jak dlouho jim to vydrží, ale ve skrytu duše jsem (nejspíš marně) doufal, že si k sobě jednoho dne najdou cestu. Pokud ne, nejspíš se tu s nimi dočista zblázním...