Přežil jsem Azkaban ✔

IX. Tlak

Probral jsem se v jedné z těch nejvlhčích a nejtmavších cel, kterými Azkaban oplýval. Poznal jsem je podle hlubokých rýh ve stěně, které způsobily nehty předchozích rezidentů. Tahle místa byla vyhrazena převážně pro následovníky Vy-Víte-Koho a ostatní kouzelníky, kteří používali nepromíjitelné kletby.

S každým výdechem mi od úst stoupal obláček sražené páry, který stoupal k jednomu jedinému drobnému okénku pod střechou cely. Roztřesenými prsty jsem se dotkl vlastního spánku, ve kterém mi bolestivě tepalo. Musel jsem dostat ránu do hlavy. Tuhle domněnku mi potvrdila i zaschlá krev, která mi zamazala tvář. Teď už byla suchá, pnula na kůži a slupovala se dolů v drobných šupinkách. Nejspíš už jsem tu musel ležet pěkných pár hodin.

„Hej!" křikl jsem.

Z hlasitého zvuku a vibrací vlastního hlasu mi rezonovala celá hlava a bolest projížděla nejen do spánku, ale i do uší a očí. Přišlo mi, že jsem snad na pokraji smrti, ale něco mi říkalo, že do toho mám ještě dost daleko.

„Haló!" ozval jsem se znovu a ještě hlasitěji, nevnímaje urputné bodání. „Je tam někdo? Jsem tady zavřený!"

Dlouho se nic nedělo; až příliš dlouho. Brzy už jsem nemohl křičet, nezbývala mi na to síla. Místo toho jsem se schoulil do klubíčka a pokoušel se udržet alespoň ty zbytky tepla, které tělu zbývaly. Zuby mi drkotaly, svaly se bez ustání třásly a já s tím neměl jak bojovat. Má hůlka totiž zmizela.

Zůstal jsem sám, jen se svými zmatenými myšlenkami. Uvažoval jsem nad tím, jestli šlo o převrat, nebo o něco úplně jiného. Co když se Vy-Víte-Kdo opravdu dostal k moci? Co se mnou teď bude? Zůstanu tu navždycky zavřený, nebo mě někdo brzy přijde popravit? Taky by mě mohli předhodit mozkomorům. Nevím, co by bylo lepší.

Pak se najednou – po čase, který jsem nebyl schopen odhadnout – se skřípěním otevřely dveře. Zvedl jsem paži a předloktím odstínil záři z chodby, jež mi okamžitě zaútočila na podrážděné rohovky. Naštěstí na mě brzy dopadl temný stín přicházející postavy a oslepující světlo tak změnil pouze na výraznou svatozář za tělem příchozího.

„Pane Carmichaele," oslovil mě hlubokým a mírně chraplavým hlasem. „Slyšel jsem, že v noci došlo k politováníhodné události. Tímto se vám jménem celého ministerstva omlouvám."

„Pane Yaxley?" dostal jsem ze sebe roztřeseně. Poznal jsem ho po hlase. Okamžitě mi to vlilo do žil alespoň trochu energie, takže jsem se konečně dokázal vzepřít na rukou a zvednout se do kleku. „Bylo jich moc, nemohl jsem je zastavit."

„A přesto zastavil."

„Jak to myslíte? Neměl jsem jak. Zavřeli mě tu. Muselo jich utéct hned několik."

„Nikdo neutekl, žádná vzpoura tu nikdy nebyla, a počet vězňů se nijak nezměnil. Jednoduchá odpověď na jakoukoliv otázku, která by mohla vaším směrem přijít. Rozumíte mi dobře?"

„Ale–" nadechl jsem se.

„Buď zachováte mlčení a udržíte si svou práci, kterou nepochybně potřebujete, nebo se připojíte do seznamu jmen vypsaných Denním věštcem. Tak jak to bude?"

Nevěřícně jsem na něj zíral a nechápal vůbec nic. Opravdu po mě chtěl, abych kryl průšvih obrovských rozměrů, jinak mě tu nechá zaživa shnít? Znělo to jako zlý sen. Takový tlak jsem rozhodně nečekal a vůbec jsem netušil, jak se k němu postavit.

„Zdá se, že jste dost nerozhodný, pane Carmichaele," povzdechl si Yaxley a vycouval z cely ven. „Zítra si přijdu pro odpověď. Přemýšlejte úpěnlivě, Eddie."

S těmi slovy za sebou zavřel dveře a znovu mě uvrhl do chladné temnoty.