Přežil jsem Azkaban ✔

XVIII. Měsíc

„Wilkesová?" zarazil jsem se. „Vy jste Adrianova... matka? Četl jsem, co se stalo. Je mi to moc líto," zamumlal jsem a konečně sklonil hůlku k zemi.

Krátce se zachmuřila, ale velice rychle zase pokračovala. „Jenom jedna z mnoha věcí, co mají na svědomí Smrtijedi. Přesně proto potřebujeme pomoc. Aby matky nemusely plakat pro svoje děti a vice versa."

„Při vší úctě, paní Wilkesová, já nejsem žádný bojovník. Se mnou byste to nevyhráli."

„Válka se obvykle nevyhrává pouhou silou, Eddie. Ty máš přístup k něčemu mnohem důležitějšímu. K informacím, které zoufale potřebujeme."

„K jakým informacím? Jsem celé týdny zalezlý v Azkabanu. Vím jen to, co napíše Denní věštec."

„Víš, koho do věznice poslali, koho pustili, kdo utekl. To všechno jsou dost klíčové údaje, které by nám mohly poskytnout určitou výhodu. Byli bychom připravení. Neumíš si ani představit naše překvapení, když jsme na Charlotte street narazili na Fenrira Šedohřbeta. Měsíc naštěstí nebyl v úplňku, takže jsme z toho všichni vyvázli relativně vcelku, nicméně to nebylo vůbec příjemné zjištění. Kolik takových, co má být v Azkabanu, už běhá po svobodě, Eddie?"

Mlčel jsem. Netušil jsem, jestli ji mám věřit. Nevěděl jsem, jestli ji to mohu říct. Neohrozím tím sebe? Svou rodinu? Co když se k někomu donese, že jsem mluvil? Yaxley mě nechá zaživa stáhnout z kůže a pověsit nad vraty Azkabanu pro výstrahu ostatním.

„Nemůžu," zamumlal jsem tiše, skoro omluvně. „Kdyby zjistili, že jsem to byl já..."

„Nezjistí," odpověděla bez zaváhání. „Jak by mohli? Je to pro naši přípravu, nemáme v plánu nikoho lovit. Alespoň v dohledné době ne. Nepodceňuj sílu jednotlivce. Občas i jeden jediný člověk může pohnout jazýčkem vah na správnou stranu."

Musím uznat, že byla opravdu dobrá. Její agitace měla hlavu i patu a rozhodně mi dávala smysl. Nechtěl jsem se ale tak jednoduše nechat natlačit směrem, kterým ona chtěla a snažil se získat trochu času na rozmyšlenou. Místo odpovědi jsem se proto rozhlédl kolem sebe – stáli jsme uprostřed starého vyklizeného skladu, který s největší pravděpodobnosti patřil k dokům; alespoň pach tomu napovídal. Nebylo tu prakticky vůbec nic, co by mi pomohlo zorientovat se a navíc tu bylo dost šero. Kromě faktu, že jsem byl ve čtvrti Rotherhithe, jsem tak vlastně netušil vůbec nic.

Dřív než jsem stihl odpovědět, vrzly dveře a vpustily do obrovské místnosti jeden jediný pruh denního světla. Já i Eileen jsme se tím směrem okamžitě otočili, ale jenom já znovu pozvedl hůlku. Paní Wilkesová se zdála být naprosto klidná, ačkoliv se jí čelo zbrázdilo naštvanou vráskou.

„Co tu děláš?!" zamračila se a jednu ruku si založila v bok.

„Nesu letax," houkl nově příchozí a zavřel za sebou dveře, takže jsem z něj konečně přestal vidět pouze osvětlený stín. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem si uvědomil, že hledím do tváře jejího syna Adriana. Toho, který měl být podle Denního věštce mrtvý.

„Měl ho donést Rowan! Ty se nemáš nikde ukazovat, Adriane! Kolikrát jsme se o tom bavili?"

Mladý Wilkes protočil oči a podal své matce pytlíček s letaxem. „Jo, jenže Rowan tu někde pobíhá po docích a zase hledá Pedra. Zatracený kocour. Však se zase tolik nestalo."

Eileen vrhla jeden jediný pohled směrem ke mně. Nejspíš přemýšlela nad tím, že momentálně držím trumfy já a ne ona. Mohl jsem klidně okamžitě vyrazit a nahlásit, že její syn stále žije. Vsadím se, že by to někoho velmi zajímalo.

Nic takového jsem ale rozhodně neměl v plánu.

„Dobře," dostal jsem ze sebe nakonec s očima stále upřenýma na Adriana. Pamatoval jsem si ho jako malého kluka, který nastoupil do Bradavic přibližně v době, kdy jsem byl ve čtvrtém, nebo pátém ročníku. Neznali jsme se, ale i tak mě zpráva o jeho smrti zasáhla. Nebyl jsem z kamene. „Pomůžu vám. Pokud chcete informace o vězních – o tom, kdo zmizel, nebo se naopak dostal k nám do vězení, dodám vám je. Ale jak vás můžu kontaktovat, když budu potřebovat?"

„To je přece jasné, ne?" uchechtl se Adrian a přátelsky mě poplácal po rameni. „Použijeme vlaštovky."

A tak jsem se trochu nedobrovolně ocitl mezi dvěma mlýnskými koly. Život mi dal šanci odklopit hledí helmy a rozhlédnout se za brány Azkabanu. A já ji nakonec přijal.