Přežil jsem Azkaban ✔

V. Havran

„Expecto patronum!"

Soustředil jsem se na svou nejšťastnější myšlenku. Tentokrát to byla chvíle, kdy jsem poprvé uviděl majestátní věže Bradavic a došlo mi, že to všechno byla realita. Vážně jsem byl čaroděj a škola kouzel byla opravdu skutečná.

Ze špičky hůlky vyplul stříbrný obrys, který dokonce na chvíli připomínal zvíře, jenže se rozplynul dřív, než se vůbec stihl zformovat.

„Sakra!" zaklel jsem a vztekle odhodil hůlku přes studenou chodbu, kde jsem cvičil.

Už jsem vyzkoušel tolik vzpomínek, že bych je snad ani nedokázal spočítat. Od momentu, kdy se u mě poprvé projevila magie, přes dopis ze školy, první polibek, který jsem věnoval Katie Bellové u Černého jezera, až po účast na mistrovství světa ve famfrpálu.

Některé z nich mi pomohly zformovat patrona v tichu a bezpečí kanceláře, ale žádná neobstála v blízkosti mozkomorů. Jakmile byli poblíž, nehmotný opar byla jediná obrana, kterou jsem ze sebe dokázal vymámit. Neuvěřitelně mě děsili a já nechápal proč. Bylo to frustrující.

S každou další hodinou strávenou v téhle budově bez patrona, se navíc moje příčetnost ještě zhoršovala. Nedokázal jsem si představit, jak se musí ve svých celách cítit vězni, a popravdě jsem si to představovat ani nechtěl. Jistě, spousta z nich tu byla za nějaké závažné prohřešky, ale i tak mi ten trest přišel možná až příliš krutý. Nikdo si nezaslouží žít bez špetky štěstí a naděje. Jak se mají napravit, když z nich zůstávají jenom prázdné a zoufalé schránky, které si nepřejí nic jiného, než konec toho všeho utrpení?

Občas jsem se některým pokoušel ulevit; alespoň ve chvílích, kdy se mozkomorové pohybovali v jiných prostorech vězení. Veškerý dozor zajišťovali oni, my tu byli víceméně pouze od distribuce jídla a pohřbívání případných mrtvých. Byla to nevděčná práce, ale já v ní i tak pokoušel najít něco dobrého. Přál jsem si být užitečný a alespoň jednou za čas někomu sundat trochu tíhy z ramen.

„Dobré ráno, paní Cattermoleová," pozdravil jsem jednu z čerstvých vězeňkyň, která sem dle mého názoru vůbec nepatřila.

Jejím největším proviněním se zdál být mudlovský původ, ačkoliv jsem samozřejmě tou dobou ještě neměl náhled do jejího spisu. Mary první dva dny jenom proplakala a prosila, ať ji pustíme ven. Síly ji ale velice brzy opustily a teď už jenom sedávala na zemi ve své celé a občas si povídala sama pro sebe.

„Eddie? Jste to vy?" zašeptala tiše. Dnes zněla poměrně příčetně. Nejspíš za to mohl fakt, že v západním křídle vězení byl v noci rozruch, takže tam hlídkovala většina těch vysavačů na duše, a vězni v téhle části tak měli poměrně klidnou noc. „Ráda vás slyším. Jak je venku?"

„Deštivo, jako skoro každý den," odpověděl jsem a posadil se na chladnou zem, abych se zády mohl opřít o dveře její cely. „Doufám, že jste se dneska alespoň trochu vyspala, Mary."

„Lépe, než za posledních pár dní. Děkuji za optání. A děkuji... děkuji, že za mnou chodíte a děláte mi společnost. Kdyby ne... nejspíš už jsem dávno ztratila rozum."

„To je samozřejmost," odvětil jsem. „Všichni bychom se měli chovat lidsky, paní Cattermoleová. V dnešní době mnohem spíš než kdy dřív. Vůbec nevím, co si o tom myslet, běhá mi z toho mráz po zádech."

„Myslím, že je jasné, co si o tom myslet, Eddie," povzdechla si Mary. „Čeká nás další doba temna a jenom bůh ví, jestli ji tentokrát přečkáme."

„Přečkáme," ujistil jsem ji pevně. „Všechno bude zase lepší. Vy se dostanete ven, za svým manželem a dětmi, a já vás pozvu na kávu, abychom se konečně viděli i jinak, než jen skrz mříže."

„Jsi zlatý chlapec, Eddie. Doufám, že máš pravdu. Doufám, že máš pravdu..."

Usmál jsem se, ale úsměv mi na rtech velice rychle zamrzl, když jsem zaslechl chraptivý nádech mozkomora. Byl tu někde poblíž a uvnitř mě se sevřel snad každý jeden orgán, který jsem v těle měl.

Mary v cele tiše vzlykla. I ona to cítila a to já nemohl dopustit. Chtěl jsem jí dopřát alespoň ještě pár minut klidu a vzpomínek na domov. I kdybych za to měl dostat jenom její tiché díky, nebo drobné poděkování. Víc jsem pro ni nemohl udělat.

Pozvedl jsem hůlku a s hlubokým nádechem a myšlenkou na její úlevu jsem zamumlal zaklínadlo: „Expecto patronum."

Z konce hůlky vyrazilo nevelké ptačí tělo, které vzápětí roztáhlo křídla a rozlétlo se přímo k mozkomorovi. Ten začal plynulým pohybem couvat, až dokud nezmizel za rohem. Pták zakroužil po chodbě, aby se vzápětí přesunul na mé rameno.

Byl to havran.

A já věděl, že teď už ho dokážu vyvolat, kdykoliv budu chtít